32 Odo 1410/2005
Datum rozhodnutí: 31.07.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1410/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně M. p. spol. s r.o., zastoupené advokátem,proti žalované Č. p. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 180 614 666,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 256/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 9 Cmo 406/2004-334, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 014 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2004 č. j. 35 Cm 256/2001-260 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 180 614 666,80 Kč se 17,18% úrokem z prodlení ročně od 6. 9. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. 1. 1996 pojistnou smlouvu o živelním pojištění, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné pojistné podmínky živelního pojištění označené PPZ 93 T. č. 4801 (dále jen PPZ ). Podle bodu 1.2.1. smlouvy byla sjednána pojištění pro pojistná nebezpečí uvedená v článku 1, bod 1 a 3 PPZ, tj. pro případ poškození nebo zničení pojištěné věci požárem, výbuchem, úderem blesku, nárazem nebo zřícením letadla s posádkou, jeho části nebo jeho nákladu a vodou z vodovodních zařízení. V článku 1 PPZ jsou rozlišena pojistná nebezpečí, přičemž pojištění lze sjednat mimo jiné pro případ poškození a zničení věci záplavou, povodní nebo vodou z vodovodních zařízení. Přitom vodou z vodovodního zařízení je věc poškozena nebo zničena, pokud došlo k poškození přivádějícího potrubí vodovodního zařízení, odvádějícího potrubí nebo potrubí či topných těles ústředního, etážového, dálkového topení nebo solárních systémů, došlo-li k nim přetlakem kapaliny nebo páry nebo zamrznutím vody v nich. Podle bodu 5 článku 1 právo na plnění vzniká také tehdy, byla-li pojištěná věc poškozena nebo zničena v příčinné souvislosti s některou událostí uvedenou mezi pojistnými nebezpečími. V článku 13 je uveden výklad některých pojmů, podle bodu 5 se záplavou rozumí vytvoření souvislé vodní plochy, která po určitou dobu stojí nebo proudí v místě pojištění, podle bodu 6 se povodní rozumí zaplavení větších či menších územních celků vodou, která se vylila z břehů vodních toků nebo nádrží nebo tyto břehy a hráze protrhla nebo byla způsobena náhlým a neočekávaným zmenšením průtočného profilu toku. Podle bodu 13 se vodou z vodovodního zařízení rozumí voda unikající z vodovodních zařízení nebo nádrží; vodovodní zařízení je přivádějící a odvádějící potrubí vody s výjimkou vnějších dešťových svodů. Ve dnech 10. 7. 1997 až 11. 7. 1997 došlo k zaplavení areálu žalobkyně a v důsledku toho k poškození pojištěných věcí. Soud prvního stupně se v prvé řadě zaměřil na zjištění, zda došlo k pojistné události jako předpokladu vzniku práva žalobkyně na pojistné plnění. Při hodnocení důkazů se opíral zejména o závěry znaleckého posudku vypracovaného Ústavem soudního inženýrství a protokolu o výslechu zpracovatele tohoto posudku. Podle znaleckého posudku nedošlo v rozhodné době, přes extrémní podmínky způsobené povodňovým stavem na řece M., k poškození stokové sítě v areálu žalobkyně. Pokud by nedošlo v důsledku povodňového stavu k vystoupání hladiny řeky M. v korytu nad poslední vyústění stokové sítě a nepřestala by pro výpadek elektrické energie pracovat čerpadla, k zatopení areálu by nedošlo. Stoková síť se sice nakonec zaplnila odpadní a dešťovou vodou, která byla vytlačena z řeky M. do areálu žalobkyně, ale celý obsah sítě 302 m3 nemohl za normálních podmínek vést k zatopení areálu. Prvotním a jediným důvodem zatopení areálu žalobkyně byla povodeň na řece M., která způsobila, že stoková síť nemohla fungovat jako gravitační, tak jak byla kolaudována. Dále došlo k přetékání říční vody přes korunu ochranné hráze a říční voda vnikla odpadním potrubím do areálu žalobkyně. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně zhodnotil z hlediska ustanovení občanského zákoníku upravujících pojištění a z hlediska obsahu smluvních ujednání podle pojistné smlouvy. Připustil, že pojistná smlouva i PPZ formulované žalovanou neodpovídají v použité terminologii názvosloví tehdy platných technických norem. S ohledem na to, že PPZ na technické normy neodkazují, ale samy definují, co je vodou unikající z vodovodních zařízení nebo nádrží, lze uzavřít, že jde o veškerou vodu ve vodovodní přípojce a vnitřní kanalizaci, kromě vody v dešťových svodech, tedy také vodu dešťovou, která se nacházela ve vnitřní kanalizaci. Z tohoto důvodu přisvědčil námitce žalované, že při uzavírání smlouvy nemohli mít účastníci na mysli jinou vodu, než tu, která je běžně ve vodovodním zařízení, tedy ve vnitřní kanalizaci, obsažena, a že za takovou vodu nelze považovat vodu z řeky M. Žalobkyni byla v konkrétním případě způsobena škoda vodou z rozvodněné řeky M., tedy povodní. Vniknutí vody z rozvodněné řeky M. a kanalizace odpadním potrubím do areálu žalobkyně do 12 hodin dne 11. 7. 1997 nebylo výronem kapaliny z poškozeného vodovodního zařízení. Protože k pojistné události nedošlo, žalobkyni nevzniklo právo na pojistné plnění.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2005 č. j. 9 Cmo 406/2004-334 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud akceptoval jako postačující pro zjištění okolností rozhodných pro posouzení oprávněnosti požadavku žalobkyně z hlediska obrany žalované a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Pro zhodnocení správnosti rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno posoudit, zda pojištěné věci byly poškozeny pojistnou událostí, která vykazuje znaky vymezené v článku 1 bodu 3 větě první PPZ, tj. poškození nebo zničení věci vodou z vodovodních zařízení, kterou se podle článku 13 bodu 13 PPZ rozumí voda unikající z vodovodních zařízení, aniž by byl podmíněn vznik pojistné události poškozením příslušných vodovodních zařízení. Z hlediska smyslu a účelu pojištění je pro vznik práva žalobkyně na pojistné plnění k reparaci škody vzniklé poškozením či zničením pojištěných věcí vodou unikající z vodovodních zařízení rozhodné, zda žalobkyně prokázala, že vodovodní zařízení v důsledku poruchy neplnilo svoji funkci, a proto voda, která má být tímto vodovodním zařízením pravidelně přiváděna a odváděna (dle příslušného kolaudačního rozhodnutí) unikla a poškodila či zničila pojištěné věci. Takový důkaz však žalobkyně nepředložila, naopak listinné důkazy, které vzal soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí, svědčí závěru, že vodovodní zařízení v areálu žalobkyně poškozeno nebylo. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že škoda jí vznikla pojistnou událostí a neprokázala oprávněnost svého nároku na pojistné plnění. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v jeho hodnocení výpovědi svědka K., jehož výpovědí nedošlo k porušení zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, který ukládá osobám pověřeným plněním úkolů na úseku požární ochrany povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které v obecném zájmu nebo zájmu zúčastněných osob mají zůstat utajeny před nepovolanými osobami. Skutečnosti, o nichž tento svědek vypovídal, nejsou takovými skutečnostmi a nesporně není obecným zájmem utajit okolnosti zatopení areálu. Důkazy navržené žalobkyní k prokázání nevěrohodnosti svědecké výpovědi J. K. odvolací soud s přihlédnutím k zásadám neúplné apelace neprovedl, neboť uvedený svědek se záchranných prací v areálu žalobkyně zúčastnil jako velitel zásahu, a proto nemohly navržené důkazy zpochybnit jeho tvrzení o okolnostech, jichž byl svědkem, mohly pouze sloužit k doplnění skutkových zjištění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně ve svém obsáhlém dovolání uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)]. Zásadní právní význam spatřuje žalobkyně jednak v otázce interpretace a aplikace § 797 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném v předmětné době (tedy ve znění účinném do 31. 12. 2004 - dále jen ObčZ ), neboť má za to, že odvolací soud vyložil pojem nahodilá událost, pojistná událost i otázku příčinné souvislosti mezi určitými jevy a poškozením či zničením pojištěných věcí v rozporu s hmotným právem, a tato právní otázka nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dosud řešena, a jednak v otázce výkladu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v určení, v jakých případech jde v odvolacím řízení o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, když se jedná o otázku, která je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně.

Ohledně první otázky spatřuje žalobkyně pochybení odvolacího soudu především v jeho závěru, že nahodilost je v dané věci dána tehdy, neplnilo-li vodovodní zařízení svou funkci v důsledku jeho poruchy (poškození), kterou by musela žalobkyně prokázat. Odvolací soud tak podle jejího názoru nepřípustně zúžil pojem nahodilé události a zcela opomenul případy, kdy určité zařízení je nefunkční, avšak z jiných příčin, než je jejich porucha nebo poškození, a také případy, kdy při vzniku pojistné události nefiguruje žádné funkční či nefunkční zařízení. Takový výklad odvolacího soudu je v rozporu se zněním pojistné smlouvy, která vznik pojistné události nepodmiňuje poškozením příslušných vodovodních zařízení, a dále je v rozporu s § 788 odst. 1 ObčZ a § 797 odst. 2 ObčZ, podle nichž je pojistnou událostí třeba rozumět nahodilou událost označenou v pojistné smlouvě. Pojistnou událostí bylo v daném případě poškození nebo zničení věcí v důsledku jejich kontaktu s vodou, která nahodilým způsobem unikla z vodovodního zařízení v místě pojištění žalobkyně, přičemž je zcela nerozhodné to, jaká byla příčina takového úniku. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že se v areálu žalobkyně nahromadila voda z vodovodního zařízení dlouho před tím, než došlo k vylití vody z břehů řeky M. přes její hráz a než tedy tento jev působil na pojištěné věci přímo. Odvolací soud proto také nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jednotlivými jevy a vznikem škodní události, když namísto bezprostřední příčiny vzal v úvahu příčinu vzdálenější. Dalšího pochybení se odvolací soud podle žalobkyně dopustil svým závěrem o neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně existence nahodilosti v pojistné události. Jedná se o otázku ryze právního posouzení, což nelze dokazovat a tudíž ani ukládat takové důkazní břemeno.

Druhý důvod nesprávného právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v nesprávné aplikaci § 205a odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem, který měl připustit provedení důkazů zpochybňujících věrohodnost výpovědi svědka K., na níž odvolací soud založil svoje rozhodnutí. Pouze z jeho výpovědi totiž vyplývalo, že voda v řece M. začala přetékat hráz dne 11. 7. 1997 asi o 4. hodině ranní. Sám svědek na jiném místě uvedl, že k přelití břehů mělo dojít až v 7.30 hod. a z jiných provedených důkazů zejména znaleckého posudku Dr. P. a zápisu z 23. 7. 1997 přímo vyplývá, že k takové skutečnosti došlo nejdříve po 12. hodině uvedeného dne. Odvolací soud tak nerespektoval dosavadní judikaturu, podle níž stačí k přípustnosti odvolacího důvodu ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedení takové skutečnosti, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalobkyně dále poukázala na čtyři vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. První spočívá v tom, že odvolací soud, jak výše zmíněno, neprovedl důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Druhé vady se dopustil odvolací soud tím že se nevypořádal se všemi odvolacími důvody uvedenými v jejím odvolání námitkou, že soud prvního stupně pominul závěr znaleckého posudku Dr. P. o tom, že škody způsobené do 12 hodin dne 11. 7. 1997 je nutno považovat za škody způsobené nesprávnou funkcí kanalizace, námitkou, že soud pominul vyjmenované písemné důkazy, a námitkou, že soud pominul rozhodné skutečnosti v řízení prokázané, zejména v otázce okamžiku protržení hráze. Absence vypořádání se s některým z uplatněných odvolacích důvodů představuje podle žalobkyně ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 302/03 zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Třetí vada řízení spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že odvolací soud měl povinnost rozhodnutí soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelné zrušit, a to s ohledem na porušení procesní zásady volného hodnocení důkazů, kterého se dopustil tím, že nevyhodnotil všechny provedené důkazy. Čtvrtá vada řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v provedení důkazu výslechem svědka K. v rozporu s § 124 o. s. ř. Soud prvního stupně byl podle tohoto ustanovení povinen zajistit si zproštění povinnosti mlčenlivosti tohoto svědka. To soud neučinil a konstatování ex post, že k vyzrazení skutečností chráněných povinností mlčenlivosti nedošlo, tuto vadu nemohlo zhojit. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém rovněž obšírném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, dovolání žalobkyně označila jako nepřípustné s tím, že se žalobkyně snaží dezinterpretovat závěry odvolacího soudu. Má za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nepodává obecný výklad toho, co je nahodilou událostí související s výtokem vody z vodovodního zařízení. Názor odvolacího soudu na konkrétní smluvní ujednání nenese charakteristiku obecnosti, a proto nemůže mít jeho závěr zásadní právní význam. Dovolání shledává žalovaná jako nedůvodné, neboť odvolací soud nepochybil v právním hodnocení věci a žalobkyně ve svých závěrech nerespektuje znění pojistné smlouvy a pojistných podmínek. Podle článku 13 bodu 13 písm. a) PPZ se vodou z vodovodního zařízení rozumí voda unikající z vodovodních zařízení a za únik je v technických normách považován výron tekutiny mimo místo určení způsobený selháním funkce vodovodu nebo kanalizace. Taktéž pojistné podmínky v článku 1 odst. 3 jako příklady pojištěných nebezpečí uvádějí některé případy poškození přivádějícího potrubí či zařízení, jež jsou součástí vytápěcí soustavy. Znalec v této souvislosti uvedl, že v důsledku povodně nedošlo k poškození kanalizace na území areálu žalobkyně. Odvolací soud provedl správný výklad pojistné smlouvy a dospěl podle článku 1 bodu 3 pojistných podmínek poškození (porucha) vodovodního zařízení. Žalovaná dále poukázala na tu okolnost, že se v dané věci jednalo o pojištění pro případ poškození věcí vodou z vodovodních zařízení a povodňová voda z řeky M. vniknuvší do kanalizace se tímto vniknutím nestala vodou z kanalizace (vodou z vodovodního zařízení) ve smyslu pojistných podmínek. Průvodním projevem povodní v oblastech, kde se nachází kanalizace, je zásadně to, že povodňová voda vytéká (také) skrze kanalizaci. Žalovaná neshledává pochybení soudu ani v tvrzené otázce důkazního břemene žalobkyně, neboť mezi skutečnostmi, které měla žalobkyně prokázat nebyl v žádném případě prvek nahodilosti . Žalobkyně byla povinna prokázat, že byly splněny podmínky pro vznik pojistné události tak, jak bylo sjednáno v pojistné smlouvě. Žalobkyně ani netvrdila, že tyto podmínky (porucha vodovodního zařízení) byly splněny. K žalobkyní tvrzenému chybnému hodnocení přípustnosti důkazů v odvolacím řízení žalovaná uvedla, že pokud by účastník mohl v odvolacím řízení provádět jakékoliv důkazy, jednalo by se o popření principu neúplné apelace. Nepřipuštění provedení některých důkazů odvolacím soudem není možno vykládat ani jako vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu. Na právním posouzení přípustnosti důkazů v odvolacím řízení nespočívá rozhodnutí ve věci, a proto i případné pochybení by nebylo způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyní navržené důkazy mohly vést pouze k případnému doplnění skutkových zjištění. Navíc neměly skutkové závěry učiněné odvolacím soudem na základě výpovědi svědka J. K. vliv na rozhodnutí odvolacího soudu, když žalobkyní je zpochybňován pouze okamžik, v němž voda vnikala do areálu. Pokud se jedná o věrohodnost tohoto svědka, pak takové hodnocení náleží soudu, který jej hodnotil jako důvěryhodného. Podle názoru žalované se u něj nejednalo o porušení povinnosti mlčenlivosti. S touto námitkou se správně vypořádal odvolací soud závěrem, že v případě informací, ohledně kterých byl svědek vyslýchán, se nemohlo jednat o takovou skutečnost, jejíž utajení by bylo ve veřejném zájmu nebo v zájmu žalobkyně. Žalovaná zdůraznila, že svědecká výpověď J. K. byla v zájmu žalobkyně, neboť měla za cíl zjistit skutkový stav rozhodný pro posouzení uplatněného nároku na pojistné plnění. I kdyby došlo v tomto směru k pochybení, nemohla by taková vada mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důkaz čtením výpovědi uvedeného svědka provedené v jiném řízení nebyl před soudem prvního stupně proveden a pokud soud prvního stupně použil v odůvodnění rozsudku výraz záznamem výpovědi svědka , jedná se o pouhou terminologickou nepřesnost. Žalovaná zdůraznila, že podstatou námitek žalobkyně je z valné většiny zpochybňování skutkových zjištění soudu prvního stupně a takový přezkum je v případě zkoumání přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučen. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného a pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, jeho zamítnutí jako nedůvodného.

K vyjádření žalované podala žalobkyně repliku, v níž odmítla názory žalované a v níž stručněji zopakovala argumenty uvedené v dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud neshledal, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem.

Podle článku 1 bodu 3 písm. a) PPZ pojištění je možno sjednat pro případ poškození nebo zničení věci vodou z vodovodního zařízení.

Podle článku 13 bodu 13 písm. a) PPZ se vodou z vodovodních zařízení rozumí voda unikající z vodovodních zařízení nebo nádrží; vodovodní zařízení je přivádějící a odvádějící potrubí vody s výjimkou vnějších dešťových svodů.

Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že touto vodou je nutno rozumět vodu, která je tímto vodovodním zařízením pravidelně přiváděna a odváděna. Žalovaná ve vyjádření k dovolání správně argumentuje, že jde o vodu, která se vzhledem k určení a provozu příslušného vodovodního zařízení má či může v takovém zařízení nacházet. Za takovou vodu nelze považovat vodu, která v důsledku povodňového stavu pronikla z řeky M. do kanalizační sítě areálu žalobkyně. Za normálních podmínek by celý obsah kanalizační sítě (302 m3) podle zjištění soudu prvního stupně nemohl vést k zatopení areálu, neboť s ohledem na sklon terénu by takový objem vody odtekl přes sousední pozemky z areálu žalobkyně. Ke vzniku pojistné události podle pojistné smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou tedy nedošlo.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku v rozporu s hmotným právem a Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Pokud žalobkyně spatřuje otázku zásadního právního významu v otázce výkladu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v určení, v jakých případech jde v odvolacím řízení o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, byla tato otázka již dovolacím soudem vyřešena , např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2003 sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (jak sama dovolatelka uvádí). Podle tohoto rozhodnutí nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. V daném případě není závěr odvolacího soudu, že navržené důkazy nemohly zpochybnit věrohodnost svědka J. K., ale mohly vést pouze k jinému zjištění skutkového stavu věci, s tímto rozhodnutím v rozporu. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu by obstálo i bez tohoto důkazu.

Namítanými vadami řízení se Nejvyšší soud zabývat nemohl, neboť existenci těchto vad podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje pouze v případě přípustného dovolání.

Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), při připočtení (po zaokrouhlení) náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1 439 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.



V Brně dne 31. července 2007



JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu