32 Odo 1403/2005
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1403/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně H. f. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu zemědělství České republiky, zastoupené advokátem, o zaplacení 737 462,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 72/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 13 Co 377/2004-165, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 13 Co 377/2004-165, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2003, č.j. 21 C 72/2000-140, vyjma bodu II. výroku o zamítnutí příslušenství ve výši 3 % ze žalované částky 737 462,35 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení ceny díla nazvaného Modelování působení větru ve spodní části mezní vrstvy ovzduší na mechanické chování lesních porostů s výhledem možnosti předpovědi tohoto chování , které pro ni provedla na základě uzavřené smlouvy o dílo v rámci páté etapy díla.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku označeným rozsudkem žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 737 462,35 Kč s 15% úrokem z prodlení od 24. prosince 1998 do zaplacení (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu ohledně příslušenství ve výši 3% z částky 737 462,35 Kč (bod II. výroku) a uložil žalované zaplatit náklady řízení žalobkyni (bod III. výroku) a rovněž náklady na znalečné (bod IV. výroku).

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi účastníky uzavřena dne 17. října 1994 platně smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), která předpokládala provedení díla v pěti etapách. Ve smlouvě si její účastníci vymezili předmět díla, přičemž pro první etapu díla byla dohodnuta i cena. Pokud jde o druhou až pátou etapu díla, z odkazu v otázce ceny a platebních podmínek na dodatky smlouvy o dílo dovodily, že strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít ji i bez určení ceny tohoto díla. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že již ve smlouvě o dílo vymezily strany dílo v jeho páté etapě dostatečně konkrétním způsobem, když se dohodly na tom, že v rámci díla dle článku I. smlouvy je zhotovitel (žalobkyně) povinen vytvořit návrh pěstebně technických opatření pro zmírnění (případně eliminaci) škod způsobených větrem. Na věci tak nic nemění podle odvolacího soudu neuzavření dodatku ke smlouvě o dílo týkajícího se páté etapy, jelikož tento dodatek měl úkol pro tuto etapu formulovaný již ve smlouvě jen zpřesňovat a podrobně vymezovat. Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) vyšel při posuzování žalobního nároku dále ze zjištění, že žalobkyně na páté etapě díla činnost vykonávala. Činila tak v době od počátku roku 1998 do 30. června 1998, když k 1. červenci 1998 se stalo účinným odstoupení žalované od smlouvy dle § 344 obch. zák., která tím realizovala své oprávnění odstoupit od smlouvy bez udání důvodu sjednané v článku V. odst. 6 smlouvy. V této souvislosti odvolací soud poznamenal, že v důsledku odstoupení od smlouvy nebyl hmotně (na papír, v elektronické podobě) zachycen výsledek činnosti provedené v rámci páté etapy. To však podle odvolacího soudu nemění nic na právu žalobkyně na zaplacení díla vykonaného do dne, kdy nastaly právní účinky odstoupení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu § 546 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení obvyklé ceny. Za situace, kdy žalobkyně cenu za provedení páté etapy díla takto stanovila a oprávněnost vyúčtovaných nákladů má odvolací soud za prokázanou znalecky, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle dovolatelky rozhodly soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem, dovodily-li, že předmět smlouvy byl pro pátou etapu vymezen dostatečně určitě. Podle názoru dovolatelky bylo určení předmětu díla a ceny za dílo sjednáno tak, že se tak stane dodatkem ke smlouvě. Dovolatelka, aniž zpochybňuje uzavření samotné smlouvy, tak vychází z úvahy, že ve smlouvě byl vedle věcného rozsahu plnění dohodnut obsah plnění pouze u první etapy s tím, že druhá až pátá etapa bude zpřesňována uzavíranými dodatky ke smlouvě. Tak se však stalo pouze pro druhou až čtvrtou etapu, když předpokládané dodatky vymezovaly podstatné náležitosti smlouvy o dílo - bylo v nich konkretizováno zadání (předmět plnění), byl upřesněn termín dodání a cena za dílo. Z neuzavření dodatku pro pátou etapu dovolatelka dovozuje, že smluvní vztah mezi účastníky v roce 1998 neexistoval. Za této situace nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že bylo plněno na základě smlouvy s vymezeným předmětem plnění.

Právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud i svým závěrem o nároku žalobkyně na zaplacení tzv. obvyklé ceny ve smyslu § 546 odst. 1 obch. zák. Podle jejího mínění nemůže toto posouzení obstát, jelikož uvedené ustanovení dopadá pouze na případy, v nichž není cena dohodnutá nebo není určený způsob stanovení ceny za dílo. O takový případ však v projednávané věci nešlo, jelikož smluvní strany se na způsobu stanovení ceny dohodly v předmětné smlouvě ujednáním účastníků o tom, že cena bude určena dodatkem ke smlouvě, když navíc je pak zjevné, že se tak stane i s přihlédnutím k upřesnění zadání.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Za zásadně právně významnou dovolací soud považuje otázku (a potud má dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. za přípustné), zda na pátou etapu pro rok 1998 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo s tím, že ve smyslu § 536 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ve znění účinném ke dni 17. října 1994, kdy došlo mezi účastníky k uzavření předmětné smlouvy o dílo) účastníci ve smlouvě projevili vůli uzavřít ji bez určení ceny, neboť tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) dovodil, že smlouva o dílo byla platně uzavřena, neboť obsahovala veškeré zákonem stanovené podstatné náležitosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že v otázce ceny díla pro pátou etapu (a stejně tak pro druhou až čtvrtou etapu) vyšly soudy obou stupňů z ujednání v článku IV. bodu 3 smlouvy, které odkazuje v otázce ceny (a dále platebních podmínek) na dodatky smlouvy o dílo. Odvolací soud, vycházeje z § 536 odst. 3 obch. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že popsaným způsobem účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny tohoto díla v jeho druhé až páté etapě. S tímto právním posouzením věci dovolací soud nesouhlasí.

Podle § 536 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.

Podle § 269 odst. 1 obch. zák. platí, že ustanovení upravující v hlavě II této části obchodního zákoníku jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

Cena díla je tak ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. podstatnou částí smlouvy, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení. O takto projevenou vůli (uzavřít smlouvu bez určení ceny) se však nejedná v případě, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně, například formou dodatku ke smlouvě, jak tomu bylo v souzené věci. Cena díla nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí smlouvy o dílo podle § 269 odst. 1 a § 536 odst. 3 obch. zák. a dohoda o ceně nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo. Nedošlo-li k takové dohodě stran pro pátou etapu ani dodatečně, nemohla mezi nimi pro tuto etapu smlouva o dílo vzniknout.

Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, tj. že smlouva o dílo pro pátou etapu vznikla, neboť se její účastníci dohodli uzavřít ji bez určení ceny, a žalobkyni právo na zaplacení ceny díla provedeného v rámci páté etapy přiznal, je toto jeho posouzení v rozporu s ustanoveními § 536 odst. 3 a 269 odst. 1 obch. zák. a tudíž i nesprávné a nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je (vyjma bodu II. výroku) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu