32 Odo 1384/2006
Datum rozhodnutí: 25.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1384/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně B. C. s.r.o., , zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti žalovaným 1) F. P. v. o.s., , 2) M. B., , 3) A. B, všem zastoupeným JUDr. M. W., advokátkou, o zaplacení 2 414 803,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 97/2002, 49 Cm 98/2002, 49 Cm 99/2002, 49 Cm 100/2002, 49 Cm 101/2002, 49 Cm 102/2002, 49 Cm 103/2002, 49 Cm 104/2002, 49 Cm 105/2002, 49 Cm 108/2002, 49 Cm 111/2002, 49 Cm 112/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č.j. 8 Cmo 313/2005-172, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č.j. 8 Cmo 313/2005-172, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 2005, č.j. 49 Cm 97/2002-144, 49 Cm 98/2002, 49 Cm 99/2002, 49 Cm 100/2002, 49 Cm 101/2002, 49 Cm 102/2002, 49 Cm 103/2002, 49 Cm 104/2002, 49 Cm 105/2002, 49 Cm 108/2002, 49 Cm 111/2002, 49 Cm 112/2002, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Dovolatelka ve věci, v níž se domáhá zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody způsobené ji žalovanými neuhrazením kupních cen zboží právním předchůdcem žalované a v důsledku vzniku nákladů vynaložených žalobkyní na vymáhání pohledávek, považuje za otázku zásadního právního významu, že oba soudy nedocenily v občanskoprávním řízení závažnost jednání žalovaných, o jejichž odpovědnosti za škodu nerozhodly orgány činné v trestním řízení pouze z důvodů ryze formálních. Dovolatelka však takto položenou obecně formulovanou námitkou nepředestírá žádnou otázku, v čem by měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s hmotným právem.

Namítá-li dovolatelka, že žalovaní v dané věci jednali v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a domnívá se, že tuto právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, pominula, že na řešení uvedené právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a ani založit nemohl, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku a neexistují předpoklady pro uplatnění náhrady škody, která měla žalobkyni podle jejího názoru vzniknout jednáním žalovaných.

Napadá-li dále dovolatelka nesprávné právní posouzení věci ohledně prodeje podniku, ve skutečnosti nesouhlasí s výsledkem hodnocení důkazů o splnění podstatných náležitostí směřujících k uzavření smlouvy o prodeji podniku. Připomínky k nesprávnému hodnocení důkazů však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).

V tomto směru je třeba rovněž připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož na základě poukazovaného zápisu z jednání valné hromady dne 25. 9. 2001 byla v tomto zápise pouze deklarována vůle k ukončení části podnikatelských aktivit společnosti F. a jejich případný převod na žalovanou 1), avšak bez jakékoliv případné následné závaznosti pro kteroukoliv ze zúčastněných stran, a že tedy podle těchto zjištění nedošlo k prodeji (části) podniku, ani k převodu ani k přechodu práv a závazků ze společnosti F. na žalovanou 1). Nejvyšší soud ale není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Stejně tak námitkou o nesprávném právním posouzení otázky náhrady škody dovolatelka brojí proti skutkovému zjištění týkajícímu se neexistence předpokladů pro uplatnění náhrady škody, nebyl-li prokázán základní předpoklad pro náhradu škody - porušení právní povinnosti žalovanou 1) vůči žalobkyni.

Dovolatelkou namítanou vadou řízení, spočívající podle jejího názoru v tom, že soudy nezohlednily skutečnost, že žalobkyně ve svých podáních označených doplnění žaloby uplatnila vůči žalovaným 2) a 3) nárok nejen z titulu ručení za závazky prožalovaného, ale též samostatně, a že rozsudky obou soudů jsou v tomto směru nepřezkoumatelné, je třeba připomenout, že při dovolávání se přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, případně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení zásadní otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, směřuje-li dovolatelka svoji námitku jen do konkrétního procesního postupu soudu.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu