32 Odo 1375/2006
Datum rozhodnutí: 25.09.2008
Dotčené předpisy:




32 Odo 1375/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně G. M. A., a.s., , zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti žalované J. H., o zaplacení 335 356,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 90/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č.j. 58 Co 51/2006-81, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2006, č.j. 58 Co 51/2006-81, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 29 C 90/2005-52, v dovoláním napadené části o zamítnutí žaloby co do částky 335 356,11 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní, jako leasingovou společností a žalovanou, jako leasingovým uživatelem, byla dne 19. 9. 2000 uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem byl použitý automobil Š. O., a v níž si účastníci dohodli, že smlouva je uzavřena ve smyslu § 269 odst. 2 a podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Předmět leasingu byl žalované předán do užívání předávacím protokolem dne 19. 9. 2000. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně, jako kupující, uzavřela dne 19. 9. 2000 s J. M., jako prodávajícím, kupní smlouvu k uvedené leasingové smlouvě, jejímž předmětem byl nákup uvedeného automobilu Š. O.. Prodávající J. M. byl zároveň podle leasingové smlouvy z 3. 8. 2000 leasingovým nájemcem shodného automobilu, který se stal posléze po uskutečnění jeho prodeje předmětem leasingové smlouvy ze dne 19. 9. 2000.

Z uvedeného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že leasingová smlouva je inominátní smlouvou ve smyslu § 269 obch. zák., podle níž bylo základní povinností žalobkyně předání předmětu leasingu do užívání žalované včetně dalších práv k němu se vážících, což žalobkyně nesplnila, a proto jí nevznikl žádný nárok na finanční plnění ze strany žalované. Konstatoval, že žalobkyně, jako podnikatelka, jejímž předmětem činnosti byl finanční pronájem dopravních prostředků, měla při uzavírání kupní smlouvy s J. M. požadovat od něj prokázání nabývacího titulu k uvedenému automobilu a neměla se spokojit jen s předložením duplikátu technického průkazu, z něhož vyplývalo, že J. M. je pouze držitelem předmětného vozidla a nikoliv jeho vlastníkem. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by ve smyslu § 446 obch. zák. byla v dobré víře při nabytí předmětu leasingu od J. M., proto se nemohla stát vlastníkem prodávaného automobilu.

Odvolací soud vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že je dán důvod pro zamítnutí žaloby, avšak z jiného právního důvodu. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky dne 19. 9. 2000 uzavřená leasingová smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť ji jako smlouvu nepojmenovanou s prvky smlouvy nájemní a o koupi najaté věci uzavřela žalobkyně jako nevlastník, tedy subjekt bez možnosti poskytnout žalované všechna plnění, k nimž se ve smlouvě zavázala, přičemž pro rozhodnutí ve věci nemělo zásadní právní význam, že účelem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků. Konstatoval, že soud prvního stupně se správně vypořádal i s námitkou žalobkyně k použití § 446 obch. zák. v dané věci tak, že na žalobkyni nemohlo na základě uvedeného právního ustanovení vlastnické právo k předmětnému automobilu přejít pro nedostatek dobré víry při uskutečnění koupě automobilu.

Proti tomuto rozsudku v rozsahu týkajícím se zamítnutí žaloby co do částky 335 356,11 Kč s příslušenstvím podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolává dovolacího důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávného právního posouzení a že řízení je navíc postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Má za to, že pokud odvolací soud posoudil věc právně odlišně od soudu prvního stupně a v rámci odvolacího řízení jí nebyl poskytnut žádný prostor k reakci na právní názor odvolacího soudu ohledně platnosti leasingové smlouvy, jež byla posouzena jako neplatná až v odvolacím řízení, je řízení zatíženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se zabýval výlučně otázkou, zda žalobkyně se stala vlastníkem předmětu leasingu, aniž by respektoval judikaturu Nejvyššího soudu České republiky k podstatě finančního leasingu, jehož předmětem je zajištění financování leasingu a předání předmětu leasingu do užívání, a z jehož podstaty vyplývá, že poskytovatel leasingu neodpovídá za to, že leasingový uživatel bude moci pronajatou věc nerušeně užívat po celou dobu na níž je vztah sjednán. Domnívá se, že pokud jako poskytovatelka leasingu svoji povinnost zajistit financování leasingu a předání předmětu leasingu vůči žalované splnila, není důvod pro zamítnutí žaloby na zaplacení splátek leasingu, které ji žalovaná v požadované výši neuhradila. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Odvolací soud založil svůj právní závěr o neplatnosti leasingové smlouvy ve smyslu § 37 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), uzavřené mezi účastníky dne 19. 9. 2000, na právním názoru, že ji žalobkyně (leasingová společnost) uzavřela jako nevlastník, tedy subjekt bez možnosti poskytnout žalované všechna plnění, k nimž se ve smlouvě zavázala, přičemž pro rozhodnutí ve věci nemělo zásadní právní význam, že účelem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků.

Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že podle judikatury Nejvyššího soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004) je podstatou finančního leasingu, jako to bylo v daném případě, že leasingový pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu a předmět leasingu předá do užívání leasingovému nájemci uživateli, přičemž podstatou tohoto právního vztahu je, že odpovědnost za předmět leasingu spočívá na straně uživatele, který nese riziko z užívání věci.

Odvolacímu soudu je ale nutno dát za pravdu, že správně aplikoval při posouzení věci § 37 odst. 2 obč. zák, podle něhož je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, neplatný. Ze skutkových zjištění bylo totiž objektivně nade vší pochybnost zřejmé, že v době uzavírání předmětné leasingové smlouvy, nemohlo být vlastnické právo k věci získáno účastníky ani v budoucnu. V takovém případě se jedná o počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. Citované ustanovení postihuje sankcí neplatnosti případy, kdy v době vzniku právního úkonu je sjednaný předmět plnění neuskutečnitelný,a to buď pro překážky právního charakteru, které dlužníkovi brání ve splnění povinnosti, anebo pro fyzickou nemožnost předmětu plnění, kdy objektivní okolnosti fakticky vylučují, aby dlužník mohl své povinnosti dostát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 8/2000, pod označením SJ 82/200). O takový případ, jak vyplývá ze skutkových zjištění výše uvedených, se právě v dané věci jedná, proto odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, dospěl-li k závěru, že posuzovaná leasingová smlouva je neplatná.

Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci v napadeném rozsahu co do částky 335 356,11 Kč s příslušenstvím po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu