32 Odo 1358/2005
Datum rozhodnutí: 31.10.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1358/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. a.s., zastoupené K.W., advokátkou, proti žalované S. S. s.r.o., zastoupené JUDr. A. D. advokátkou, o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1086/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2005 č. j. 1 Cmo 82/2004-86, takto:

I. Dovolání žalobkyně se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2005 č. j. 1 Cmo 82/2004-86 pod bodem II, odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. srpna 2003 č. j. 13 Cm 1086/2001-61 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 115 200 Kč s 12% úrokem z prodlení p.a. od 1. 2. 2000 do zaplacení oproti vydání atypického dřevěného schodiště typu CE 9804006 (výrok pod bodem I), zamítl návrh, aby byla žalobkyně povinna zaplatit žalované ještě částku 4 800 Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 120 000 Kč od 8. 1. 2000 do 31. 1. 2000 a z částky 4 800 Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě žalovaná zhotovila a předala žalobkyni atypické schodiště v hodnotě celkem 171 940,80 Kč a žalobkyně zaplatila zálohu ve výši 120 000 Kč. Dne 7. 1. 2000 byla mezi stranami uzavřena dohoda o vypořádání práv a povinností ze smlouvy o dílo , v níž se strany dohodly na ukončení smluvního vztahu ke dni podpisu dohody s tím, že žalovaná převezme atypické dřevěné schodiště u žalobkyně nejpozději v lednu 2000, žalobkyně nedoplatí cenu díla a žalovaná uhradí žalobkyni za období od 15. 7. 1998 do ledna 2000 skladné ve výši 20 000 Kč. Soud prvního stupně posoudil předmětnou dohodu podle § 572 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), podle něhož se strany mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl závazek nový. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká. Je totiž zřejmé, že strany si vzájemně plnily na základě smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ). Poté však došlo dne 7. 1. 2000 k ukončení smluvního vztahu , tedy podle závěru soudu prvního stupně ke zrušení smlouvy o dílo, přičemž vzájemné závazky zanikly. Soud prvního stupně dále aplikoval § 573 ObčZ, podle něhož platí, že nevyplývá-li výslovně z písemné dohody o zrušení závazku něco jiného, zaniká současně i závazek druhé strany, a jestliže byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u peněžitého závazku spolu s úroky. Žalobkyně, která splnila zčásti závazek, když zaplatila zálohu na cenu díla ve výši 120 000 Kč, má proto podle uvedeného ustanovení nárok na vrácení této částky. I při zrušení závazku je podle názoru soudu prvního stupně základem synallagmatické plnění, pokud si strany výslovně nedohodnou něco jiného. Pokud nebylo o poskytnutém plnění ve výši 120 000 Kč hovořeno, neznamená to, že nebude vráceno. Soud prvního stupně dále ze znaleckého posudku zjistil, že schodiště bylo během skladování znehodnoceno a jeho hodnota nyní činí 163 350 Kč, schodiště tedy bylo znehodnoceno o 5 %. Postupem podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) určil soud prvního stupně výši podílu na poškození schodiště u žalobkyně na 4 %, když vyšel z § 533 ObchZ vymezující odpovědnost skladovatele u smlouvy o skladování tak, že skladovatel odpovídá za škodu na skladované věci, jež vznikla po převzetí věci, a to až do jejího vydání, ledaže tuto škodu nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče, a u žalované na 1 %. Soud proto přiznal žalobkyni právo na vrácení zálohy na cenu díla snížené o 4 %. Výrokem pod bodem II zamítl návrh žalobce (ve výroku jsou účastníci nesprávně zaměněni) na úhradu částky 4 800 Kč s úroky z prodlení. Soud prvního stupně tak rozhodl vzhledem k podílu žalobkyně na poškození schodiště.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2005 č. j. 1 Cmo 82/2004-86 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba ohledně zaplacení částky 115 200 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I), potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud posoudil dohodu účastníků podle § 516 ObčZ jako dohodu o změně závazku. Podle § 516 odst. 2 ObčZ vzniká nový závazek vedle dosavadního, jestliže z dohody nevyplývá nepochybně, že dosavadní závazek zaniká. V dané věci z předmětné dohody nevyplývá vůbec, tím méně nepochybně, že by měl zaniknout závazek žalobkyně uhradit 120 000 Kč, pokud by bylo uvažováno jinak, než že i závazek žalobkyně v tomto rozsahu zanikl zaplacením částky 120 000 Kč. Odvolací soud dále poukázal na bod 2.1.1. předmětného vypořádání, v němž byl sjednán závazek objednatele (žalobkyně) vrátit schodiště (a to nikoliv proti zaplacení jakékoliv částky), v bodě 2.3. byl sjednán závazek zhotovitele (žalované) zaplatit skladné ve výši 20 000 Kč (a contrario se jiný závazek žalované nesjednává) a v bodě 2.1.2. byl dojednáno, že zaniká nárok dodavatele (žalované) na úhradu doplatku ceny díla (tedy nikoliv celé ceny díla). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v dané věci není namístě aplikace § 573 ObčZ, avšak i kdyby mělo být teoreticky o aplikaci § 573 ObčZ uvažováno, mohl by být zrušen jen závazek dosud trvající, a to byl jen závazek žalobkyně doplatit cenu díla (51 946,80 Kč) a mohl by zaniknout i závazek druhé strany, nikoliv však již splněný závazek (část závazku) ) ve výši 120 000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm a) o. s. ř.] , že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.] Vadu řízení shledává žalobkyně v porušení § 205a odst. 1 o. s. ř., ke kterému podle ní došlo tím, že žalovaná v odvolacím řízení tvrdila jiné skutečnosti než před soudem prvního stupně, když uvedla, že listina ze dne 7. 1. 2000 je pouze dohodou ve smyslu § 516 odst. 2 ObčZ a odvolací soud tyto nové skutečnosti neodmítl, ač tak měl učinit s odkazem na systém neúplné apelace odvolacího řízení. Ohledně právního posouzení se žalobkyně ztotožnila s právním posouzením soudu prvního stupně s výjimkou části zamítavého výroku do výše 4 800 Kč s příslušenstvím. S odkazem na § 585, § 570, § 573 a § 516 ObčZ žalobkyně zdůraznila, že původně sjednaný závazek obsahoval povinnost žalované vyrobit a dodat atypické schodiště a převést vlastnictví tohoto schodiště na žalobkyni po úplném zaplacení ceny díla a povinnost žalobkyně zaplatit sjednanou cenu díla. Ke dni uzavření dohody o narovnání dne 7. 1. 2000 neměl podle názoru žalobkyně splněny své závazky vyplývající ze smlouvy o dílo žádný z účastníků sporu. Žalobkyně zastává názor, že na základě této dohody zanikl původní závazek obou účastníků ze smlouvy o dílo a účastníci jsou povinni vzájemně si vydat plnění původně poskytnutá. V této souvislosti poukázala na znění § 516 odst. 2 ObčZ, podle kterého v dohodě o změně závazku zaniká dosavadní závazek pouze tehdy, pokud je to sjednáno nepochybně, nikoliv však výslovně. Z tohoto znění zákona žalobkyně dovozuje, že pro dosažení účinku spočívajícího v zániku závazku nebo jeho části nemusí být v písemném vyhotovení dohody ujednání o zániku závazku uvedeno. Odvolací soud dovodil vůli účastníků pouze ze samotného obsahu předmětné dohody o narovnání, aniž byl dostatečně zjištěn obsah původního závazku, takže napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo více než předčasné a nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovodil, že dovolání není přípustné v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, kterým bylo rozhodováno o částce 4 800 Kč s příslušenstvím.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. l o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však ve všech těchto případech není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

V dané věci napadá žalobkyně část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 4 800 Kč s příslušenstvím. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet všech částek, o nichž bylo v tomto řízení rozhodováno, převyšuje hranici 50 000 Kč, tím, že odvolací soud rozhodl o částce 4 800 Kč s příslušenstvím samostatně, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě samostatná práva a přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba u tohoto výroku posuzovat samostatně. Vzhledem k tomu, že se jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud poté posoudil podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, tedy v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 115 200 Kč s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že dovolání není v této části důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tato vada měla spočívat v porušení § 205a odst. 1 o. s. ř. tím, že žalovaná v odvolacím řízení tvrdila jiné skutečnosti než před soudem prvního stupně. Z dovolání však vyplývá, že tyto nové skutečnosti dovolatelka spatřuje ve změněném stanovisku žalované k listině ze dne 7. 1. 2000. Nejedná se tedy o tvrzení nových skutečností, nýbrž o jinou právní argumentaci žalované, takže za této situace není namítaná vada řízení dána. Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí skutečnými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti, tyto vady se však ze spisu nepodávají a dovolatelka žádné další vady řízení nenamítá.

Dovolatelka dále namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] z hlediska výkladu projevu vůle účastníků v dohodě ze dne 7. 1. 2000 a z hlediska právního posouzení této dohody. Pokud dovolatelka uvádí, že uplatňuje i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti tento dovolací důvod neuplatňuje, neboť svými dovolacími námitkami zpochybňuje závěr odvolacího soudu o právních důsledcích dohody ze dne 7. 1. 2000.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V této části dovolání lze přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud mýlil ohledně právního posouzení předmětné dohody o vypořádání práv a povinností ze smlouvy o dílo uzavřené účastníky dne 7. 1. 2000, pokud tuto dohodu posoudil podle § 516 ObčZ jako dohodu o změně závazku s tím, že účastníci v ní nesjednali zánik závazku žalobkyně uhradit žalované 120 000 Kč. Ke správnému závěru naopak dospěl soud prvního stupně, že jde o dohodu o zrušení závazku k úhradě ceny díla podle § 572 odst. 2 ObčZ. Podle § 573 ObčZ měla pak žalovaná nárok na vrácení předmětu díla. Z uvedené dohody však současně vyplývá, že se strany dohodly, že dovolatelka nebude mít nárok na vrácení zaplacené zálohy ve výši 120 000 Kč. Podle bodu 2.1.2. této dohody totiž zaniká pouze nárok dodavatele (žalované) na úhradu doplatku ceny díla ve výši 51 946,80 Kč, jenž byl vyúčtován fakturou č. 04296/000 ze dne 17. 7. 1998. Výkladem tohoto právního úkonu podle § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 ObchZ nelze dojít k jinému závěru, než že se strany dohodly, že poskytnutá záloha nebude žalovanou vrácena. Tuto dohodu umožňuje dispozitivní charakter ustanovení § 573 ObčZ. Tomuto závěru odpovídá i korespondence účastníků vedená před uzavřením uvedené dohody srov. dopis právního zástupce žalované (společnosti A., spol. s r.o.) dovolatelce ze dne 23. 9. 1999 (na č. l. 33) a odpověď dovolatelky ze dne 26. 11. 1999 (na č. l. 34), v níž jsou sjednávány podmínky týkající se pouze vrácení schodiště a úhrady částky 20 000 Kč žalovanou dovolatelce.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud sice pochybil v právním posouzení dohody účastníků ze dne 7. 1. 2000 jakožto dohody o změně závazku podle § 516 ObčZ, nicméně správně dovodil, že podle této dohody nemá žalobkyně právo na vrácení zaplacené zálohy ve výši 120 000 Kč.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 31. října 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu