32 Odo 1356/2005
Datum rozhodnutí: 22.03.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1356/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P., a.s., zastoupené advokátem proti žalované W. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 93 361,40 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 45/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č.j. 11 Cmo 11/2004-100, ve znění usnesení ze dne 31. května 2005, č.j. 11 Cmo 258/2004-116, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č.j. 11 Cmo 11/2004-100, ve znění usnesení ze dne 31. května 2005, č.j. 11 Cmo 258/2004-116, v potvrzujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 51 170,70 Kč a ve výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č.j. 2 Cm 45/2001-82, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 51 170,70 Kč a ve výroku o nákladech řízení, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č.j. 2 Cm 45/2001-104, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou [po zastavení řízení co do částky ve výši 325 747,60 Kč požadované jako dlužné nájemné za užívání nebytových prostor dle podnájemní smlouvy uzavřené mezi její právní předchůdkyní O. d. T., a.s. jako nájemcem (dále též jen právní předchůdkyně žalobkyně ) a žalovanou jako podnájemcem, a dále po připuštění změny žaloby] po žalované zaplacení celkové částky 93 361,40 Kč jako úroku z prodlení s úhradou nájemného z nebytových prostor, které ji žalovaná v průběhu řízení uhradila.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 2 Cm 45/2001-82, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 86 490,- Kč a náklady řízení ve výši 44 870,- Kč (výrok I.) a zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení zbývající částky ve výši 6 871,40 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně, vycházeje z data uplatnění nároku na rok z prodlení (20. únor 2003) a ze čtyřleté promlčecí lhůty podle obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), přiznal žalobkyni u všech pozdě zaplacených faktur nárok na úrok z prodlení za období od 19. února 1999 do 12. července 2001, což představuje celkovou částku 86 490,- Kč. Proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbývající části ji s ohledem na námitku promlčení zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č.j. 11 Cmo 11/2004-100, ve znění usnesení ze dne 31. května 2005, č.j. 11 Cmo 258/2004-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené vyhovující části prvního výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 51 170,70 Kč a zamítl žalobu co do zbývající požadované částky ve výši 35 319,30 Kč. Dále zrušil tento rozsudek ohledně nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále změnil odvoláním žalobkyně napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. července 2004, č.j. 2 Cm 45/2001-104, jímž soud prvního stupně (jenž reagoval na zrušení výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacím soudem v rozsudku ze dne 21. dubna 2004) uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 32 586,- Kč, a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 25 507,- Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve druhém výroku ohledně částky 6 871,40 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním žalované napaden.

Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla dne 1. března 1997 uzavřena mezi společností P. , a.s. jako pronajímatelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako nájemcem nájemní smlouva na nebytové prostory v objektu čp. 1137 v T., přičemž na část těchto prostor byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako nájemcem a žalovanou jako podnájemcem uzavřena podnájemní smlouva ze dne 26. března 1998 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 1. dubna 1998. Obě smlouvy byly uzavřeny platně, když v případě zákonem č. 116/1990 Sb. vyžadovaného předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy (v posuzované věci Úřadu města T.) k pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb vyšly oba soudy z fikce udělení souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy dle § 3 odst. 2, věty třetí, cit. zákona. Učinily tak v návaznosti na zjištění, že se Úřad města T. v zákonné patnáctidenní lhůtě nevyjádřil k žádosti společnosti P., a.s. o souhlas s pronájmem podané dne 9. února 1997. Podle názoru soudů obou stupňů mohl pronajímatel požádat o souhlas i dříve, než byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník; za podstatnou považují v této souvislosti skutečnost, že zákonem stanovená patnáctidenní lhůta uplynula před podpisem nájemní smlouvy a že v době jejího podpisu společnost P., a.s. vlastníkem předmětné nemovitosti již byla. Rovněž podnájemní smlouva byla uzavřena platně, neboť podle nájemní smlouvy ji byl nájemce oprávněn uzavřít.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že právní vztahy mezi účastníky ohledně úroků z prodlení, tedy i otázku promlčení, je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, neboť ve smyslu § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. jde o vztah občanskoprávní. Žalobkyně má proto nárok na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 20. února 2000 do 12. července 2001 (kdy byla jistina zaplacena), což představuje částku 51 170,70 Kč; proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobkyni co do této částky vyhověl a zamítl žalobu co do zbývající požadované částky ve výši 35 319,30 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, jelikož je založeno na posouzení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a kterou odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) řešil v rozporu s hmotným právem.

Právního pochybení se měl podle tvrzení dovolatelky odvolací soud dopustit nesprávným výkladem ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož za situace, kdy se příslušný orgán státní správy v zákonné patnáctidenní lhůtě nevyjádří k žádosti o předchozí souhlas k pronájmu, kterou podala jiná osoba než pronajímatel, dovodil, že nastane fikce o udělení souhlasu. Posouzení této otázky je podle dovolatelky o to nesprávnější, že žadatel nebyl pronajímatelem nejen v době podání žádosti, ale ani v době, kdy fikce udělení souhlasu měla nastat. Vyhověl-li by Úřad města T. žádosti o souhlas s pronájmem podané společností P., a.s. před 27. únorem 1997, kdy se tato společnost vlastníkem a pronajímatelem předmětného objektu skutečně stala, tedy jiné osobě než vlastníkovi, šlo by dle názoru dovolatelky o nicotný právní úkon s těmi důsledky, že nicotnost tohoto úkonu nelze zhojit dodatečně tím, že se žadatel tímto vlastníkem a pronajímatelem skutečně stal.

Dovolatelka dále poukazuje na pochybení při provádění dokazování, které nebylo zaměřeno na objasnění skutečnosti, kdy Úřad města T. obdržel žádost společnosti P., a.s. o předchozí souhlas, k jejímuž podání mělo dle přípisu této společnosti ze dne 28. února 1997 dojít dne 9. února 1997. V této souvislosti setrvává na vyjádření, že žádost ze dne 9. února 1997 nebyla v řízení předložena a že touto listinou nebyl proveden důkaz, když z kopie této žádosti, kterou žalobkyně krátkodobě předložila soudu a za účelem předložení jejího originálu si ji vzala zpět, aniž by touto kopií byl proveden důkaz, nelze činit právně relevantní závěry.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení v dovoláním napadeném výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené této právní otázce. Jde o posouzení, zda v případě, kdy orgán státní správy nerozhodne o žádosti o předchozí souhlas k pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb do 15 dnů od jejího obdržení, nastane tzv. fikce udělení souhlasu s pronájmem dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění rozhodném v době uzavření předmětné nájemní smlouvy, tj. ke dni 1. března 1997 (dále též jen zákon č. 116/1990 Sb. ) i v případě, kdy v době podání žádosti není budoucí pronajímatel zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady (s výjimkou tvrzeného pochybení při provádění dokazování) však dovolatelkou namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), přičemž v mezích řešené právní otázky prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů - viz ustanovení § 22, věty první, citovaného zákona - obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.

Účelem předchozího souhlasu městského či obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, jakožto veřejnoprávního institutu, bylo zajistit městu či obci možnost kontroly nad hospodařením se specifickými nebytovými prostory, jimiž jsou místnosti určené k provozování obchodu a služeb. Nutnost tohoto veřejnoprávního souhlasu se pojila jak s předmětem nájemní smlouvy, který představuje samotná místnost (určená k provozování obchodu a služeb), tak i s nájmem celé nemovitosti jako celku, jež takovou místnost (či místnosti) zahrnuje.

Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že úprava v nich obsažená směřuje k tomu, aby při uzavírání nájemní smlouvy, jejímž předmětem je nájem místnosti (či místností) určených k provozování obchodu a služeb, zde byl jako podmínka její platnosti souhlas orgánu státní správy s tímto pronájmem.

Zákon č. 116/1990 Sb. výslovně neurčuje, kdo je oprávněn, resp. povinen o udělení souhlasu obce s pronájmem místností určených k provozování obchodu a služeb požádat, tj. zda tak má učinit pronajímatel nebo nájemce. Z toho, že má jít o souhlas předchozí a že budoucí nájemce nemá k nebytovým prostorám zpravidla žádný vztah, lze dovodit, že žádost bude podávat především pronajímatel. Nelze však vyloučit ani podání žádosti nájemcem, zejména v případech, kdy doposud nebytové prostory užíval k jiným účelům a chce nadále v nebytových prostorech provozovat služby nebo obchod.

Stejně tak zákon č. 116/1990 Sb. výslovně nestanoví, zda žadatel o souhlas musí být v době podání žádosti vlastníkem pronajímané nemovitosti. Ze skutečnosti, že zákon tuto věc výslovně neřeší, však ještě nelze dovodit opak a tím i správnost názoru odvolacího soudu, podle něhož pronajímatel mohl požádat o souhlas i dříve, než byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba vyjít ze skutečnosti, že žádost pronajímatele o udělení předchozího souhlasu obce s pronájmem místností určených k provozování obchodu a služeb, jakož i udělení či neudělení souhlasu obce s takovým pronájmem, jsou úkony veřejnoprávní povahy. Má-li se uplatnit fikce souhlasu dle § 3 odst. 2, věty třetí, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999 (tj. má-li se mít za to, že souhlas byl udělen, pokud obec do 15 dnů o žádosti nerozhodne), musí zde být na straně pronajímatele již v době podání žádosti o udělení souhlasu takový vztah k pronajímaným místnostem, který pronajímatele opravňuje k pronajímaní takových místností. Takové oprávnění pak může mít pouze vlastník nebo oprávněný držitel pronajímaných nemovitostí či jejich částí. Ztotožnit se s právním posouzením odvolacího soudu by znamenalo připustit nepřijatelnou situaci, že by fikcí souhlasu získala souhlas k pronájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb i osoba, případně i na sobě více nezávislých osob, které nemají či ani nezískají (např. v důsledku zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) k předmětné nemovitosti žádný vztah. Takový stav však připustit nelze, neboť ho zákonodárce v úmyslu nepochybně neměl.

Z uvedeného vyplývá, že fikce souhlasu dle § 3 odst. 2, věty třetí, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, může nastat jen za situace, že v době podání žádosti o udělení souhlasu byl pronajímatel vlastníkem či oprávněným držitelem nebytových prostor, jichž se budoucí pronájem týkal.

Dospěl-li odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) k jinému závěru, nelze než uzavřít, že odvolací soud při výkladu ustanovení § 3 odst. 2, věty třetí, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, pochybil, jeho právní posouzení věci je tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl naplněn.

Námitky dovolatelky do skutkových zjištění, na nichž soudy obou stupňů založily závěr o tom, že fikce udělení souhlasu nastala před uzavřením nájemní smlouvy, podrobit dovolacímu přezkumu nelze (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1400/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 112). Otázka, zda v dané věci byla Úřadu města T. doručena žádost o udělení souhlasu s pronájmem dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, je totiž otázkou skutkovou, pro niž nelze založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkový základ sporu se totiž v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se ostatně v posuzované věci stalo.

Vzhledem k nesprávnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části (a v obou souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo nutné zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 51 170,70 Kč (a v závislém výroku o nákladech řízení), dále zrušil i navazující usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. července 2004 a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). V novém řízení se soud vypořádá i s tvrzeným pochybením při provádění dokazování.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu