32 Odo 1353/2005
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy: § 107a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 107a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1353/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. C., spol. s r. o., proti žalované M 3., a. s. o zaplacení 854.307,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 191/2001, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005 č. j. 8 Cmo 46/2005-122, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2005 č. j. 8 Cmo 46/2005-122 vyhověl návrhu žalobkyně, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost P. A., spol. s r. o.

Odvolací soud dovodil, že přechod práv a povinností k pohledávce, jež je předmětem sporu, byl řádně doložen Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 20. 12. 2004 mezi dosavadní žalobkyní a žalobkyní, která se vstupem do řízení souhlasila. Dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny zákonné předpoklady pro postup podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle dovolatelky v souzené věci nebylo prokázáno, že došlo k platnému postoupení předmětné pohledávky. Podle § 1 smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně zavázala, že převede na společnost P. A., spol. s r. o., pohledávku za úplatu 1,100.000,- Kč, kterou zaplatí společnost P. A., spol. s r. o. dle § 2 smlouvy o postoupení pohledávky do 31. března 2005. Podle dovolatelky převod pohledávky byl tedy smlouvou sjednán jako budoucí závazek žalobkyně postoupit pohledávku na společnost P. A., spol. s r. o. a budoucí závazek společnosti P. A., spol. s r. o. zaplatit za takový převod smluvenou odměnu. Samotná budoucí smlouva o postoupení pohledávky však žalobkyni nebyla předložena. Navíc žalobkyně neprokázala, že úplata za postoupení pohledávky byla společností P. A., spol. s r. o. uhrazena. Pokud úplata za postoupení nebyla uhrazena, jednalo by se v případě smlouvy o postoupení pohledávky o neplatný právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Dále dovolatelka namítá neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku z důvodu opakovaného postoupení předmětné pohledávky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť žalované se nepodařilo vznesenými dovolacími námitkami zpochybnit správnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví žalobkyně podle § 107a o. s. ř.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.); není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou, tj. otázkou aplikace ustanovení § 107a o. s. ř.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledávané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění) tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.

Podle odst. 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1 a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.

V ustanovení § 107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní universální nebo singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází na rozdíl od § 107 o. s. ř. ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti. O něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.

V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.

Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle § 107a odst. 2 o.s. ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.

Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala (tedy například, že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena), a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003 uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003 pod číslem 136).

Z obsahu spisu se podává, že v dané věci byly všechny předpoklady vyžadované ustanovením 107a o. s. ř. pro možný postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé navrhla dosavadní žalobkyně odvolacímu soudu vstup žalobkyně do řízení jako nabyvatelky práva na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2004 přičemž tuto smlouvu jakož i písemný souhlas žalobkyně se vstupem do řízení soudu doložila. Z uvedené smlouvy vzal odvolací soud za prokázané, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod (přechod) práva původní žalobkyně, o něž v řízení jde. Námitka dovolatelky, spočívající ve výkladu smlouvy o postoupení pohledávky jako smlouvy o smlouvě budoucí je v rozporu s obsahem smluvního ujednání této smlouvy. Podle § 1 citované smlouvy o postoupení pohledávky se prodávající S., spol. s r. o. zavazuje postoupit předmětnou pohledávku kupující P. A., spol. s r. o., za kupní cenu 1,100.000,- Kč. Podle § 3 této smlouvy postupuje prodávající kupující pohledávku včetně příslušenství dnem účinnosti smlouvy s tím, že podle § 4 odst. 3 cit. smlouvy nabývá tato platnosti a účinnosti dnem podpisu smluvními stranami. Podpis smlouvy je datován 20. prosince 2004, tento den je tak dnem postoupení pohledávky za žalovanou z prodávající postupitelky S., spol. s r. o. na kupující P. A., spol. s r. o. Rovněž námitku dovolatelky o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy pro nevážnost smluvních stran z důvodu případného neuhrazení ceny za postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku a § 35 pro rozpor smlouvy s dobrými mravy posoudil dovolací soud jako nedůvodnou. Jak bylo uvedeno výše, otázkou případné neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro nevážnost smluvních stran (§ 30 odst. 1 obč. zák. ) resp. pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) tedy otázkou, zda tvrzené právo podle právní skutečnosti uvedené žalobkyni opravu na jiného přešlo nebo bylo převedeno by se soud mohl zabývat až při posouzení věci samé, nikoli při zjišťování podmínek procesního nástupnictví.

Dovodil-li za uvedené situace odvolací soud, že v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva jde o případ procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. a podle odstavce 2 tohoto ustanovení svým usnesením k návrhu dosavadní žalobkyně rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení na její místo, nelze mu vytknout žádné právní pochybení.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud České republiky, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. listopadu 2005



JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu