32 Odo 1352/2005
Datum rozhodnutí: 06.03.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1352/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochoavé v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 82 275,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 66/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 30 Co 444/2004-51, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 30 Co 444/2004-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004, č.j. 48 C 66/2004-27, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. července 2004, č.j. 48 C 66/2004-28, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 82 275,- Kč s příslušenstvím a náklady za řízení před soudy obou stupňů. Dále žalovanému uložil uhradit náklady řízení České republice.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky nebylo pochyb o konkludentním uzavření smlouvy o dílo, ani o tom, že žalobce dohodnuté práce pro žalovaného provedl a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na zaplacení vyfakturované ceny díla ve výši 82 275,- Kč. Dále nebylo pochyb o tom, že fakturu předal žalovanému syn žalobce M. Z. (dále též jen syn žalobce), že faktura byla splatná ihned a v hotovosti a že syn žalobce téhož dne podepsal příjmový doklad o převzetí žalované částky. Sporným mezi účastníky bylo, zda žalobce pověřil svého syna k převzetí fakturované částky za zhotovené dílo a zda syn žalobce skutečně žalovanou jistinu převzal či nikoli, tedy zda žalovaný splnil svůj závazek vůči žalobci zaplatit mu cenu díla, jak žalovaný tvrdil nebo zda tento jeho závazek, který je předmětem žalobního nároku, i nadále trvá.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný svůj závazek zaplatit cenu díla splnil, což učinil předáním fakturované ceny díla za přítomnosti zaměstnance žalovaného V. H. synu žalobce, který byl k jejímu převzetí zmocněn žalobcem ve smyslu § 31 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ); toto zmocnění dovodil ze skutečnosti, že fakturu předával žalovanému syn žalobce a že faktura byla splatná v hotovosti. S touto úvahou soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil, jelikož podle jeho názoru uvedené okolnosti nemohou bez dalšího vést k závěru, že syn žalobce byl pověřen k převzetí peněz. Podle odvolacího soudu nebyla tato skutečnost v řízení prokázána, což se týká i případného oprávnění syna žalobce zastupovat otce generelně na předmětné akci. Tvrzení žalovaného, že šlo o společnou firmu otce a syna, v řízení prokázáno nebylo a výpovědi svědka H. a žalovaného, jimiž bylo v odvolacím řízení opakováno dokazování, vyhodnotil odvolací soud jako velmi neurčité a nepřesvědčivé. Za stavu, kdy žalovaný přes poučení soudu neunesl důkazní břemeno ke sporné otázce, zda byl syn žalobce oprávněn k převzetí plnění za žalobce, odvolací soud označil další dokazování směřující k objasnění, zda syn žalobce žalovanou částku skutečně převzal či nikoli, za nadbytečné a nehospodárné. Nebyl-li M. Z. k převzetí ceny díla oprávněn, nemohlo by se tak podle odvolacího soudu jednat o splnění dluhu žalovaného vůči žalobci ani v případě, že by uvedené plnění bylo jmenovanému skutečně zaplaceno. Odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení ceny díla ve smyslu § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), což žalovaný dosud nesplnil. Proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Uvedl, že ho podává z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o . s. ř., neboť podle jeho mínění je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel též uvádí, že uplatňuje důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel oponuje právnímu posouzení odvolacího soudu, neboť zastává názor, že syn žalobce jednal jako zmocněnec jménem svého otce jako zmocnitele v mezích oprávnění jej zastupovat ve smyslu § 32 odst. 2 obč. zák. Tuto skutečnost, o níž neměl žalovaný podle svého vyjádření žádné pochybnosti, dovozoval z předložené faktury, telefonického pokynu ke způsobu převzetí finanční částky ze strany žalobce, pověření syna žalobce M. Z., jakož i ze zastupování žalobce jeho synem při četných dalších jednáních v souvislosti s prováděnou zakázkou. Plnil-li žalovaný svůj závazek synu žalobce, který mu na základě pokynu svého otce (žalobce) předal fakturu obsahující požadavek na hotovostní úhradu a s vyznačenou splatností na tentýž den, kdy mu byla faktura předána, šlo podle názoru dovolatele o plnění do rukou oprávněné osoby, neboť šlo o syna žalobce pověřeného otcem k převzetí hotovosti, který mu i za tím účelem předal fakturu. Skutečnost, že M. Z. byl svým otcem zmocněn k provádění finančních transakcí, byla podle dovolatele v řízení prokázána, a to i svědecky. Za prokázané žalobcem naopak nemá, že by objektivně neexistovala plná moc, podle níž jednal syn žalobce jménem zmocnitele (žalobce) v intencích jeho pokynů.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování zmocnění uděleného žalobcem svému synovi zcela pominul ustanovení § 35 obč. zák. a § 266 a násl. obch. zák., což platí jak v případě faktického předání faktury za účelem jejího proplacení, tak v případě následného převzetí hotovosti dle této faktury.

Vady řízení se podle dovolatele dopustil odvolací soud pochybením při provádění dokazování, jehož důsledkem bylo neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu. V této souvislosti mu zejména vytýká, že zaujal jiný právní názor a vyvodil z něho opačný právní závěr než soud prvního stupně, aniž však provedl dokazování k otázce sporných tvrzení, zejména neopakoval výslech svědka M. Z.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním (s výjimkou tvrzené vady při provádění dokazování) namítány nejsou a dovolací soud je, jak bude vysvětleno i dále, z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění) nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel staví obranu o zániku svého závazku zaplatit cenu dohodnutého díla na argumentaci, že plnil do rukou oprávněné osoby, která byla zhotovitelem (žalobcem) zmocněna k předání faktury a převzetí finanční hotovosti.

Ze zjištění soudů vyplývá (a mezi účastníky je nesporné), že žalobce (zhotovitel) pověřil svého syna M. Z. k předání předmětné faktury žalovanému (objednateli). Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená proto podrobit dovolacímu přezkumu závěr odvolacího soudu, že syn žalobce M. Z. nebyl svým otcem (žalobcem) zmocněn k převzetí fakturované částky.

Podle § 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.

Toto ustanovení upravuje zákonné zastoupení podnikatele (bez ohledu na to, zda jde o fyzickou či právnickou osobu), přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popř. o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Rozsah oprávnění je tak zákonem omezen na "obvyklé úkony". Zákonné zastoupení podnikatele dle § 15 obch. zák. je pak nutno odlišovat od zastoupení smluvního, založeného např. smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na základě plné moci (srov. § 568 odst. 3 a 4, § 654 odst. 2 a 3 obch. zák.), nikoli v důsledku pověření určitou činností.

Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud sice ustanovení § 15 obch. zák. v souvislosti s možnými způsoby nepřímého jednání podnikatele fyzické osoby - vyjmenovává, na zjištěný skutkový stav ho však, ačkoli byly jeho obě shora popsané podmínky splněny, neaplikoval, čímž právně pochybil. Má-li být totiž faktura splatná ihned v hotovosti a je-li povinnému doručena osobně, pak je obvyklé, že k jejímu zaplacení dochází oproti jejímu předání. Proto je-li někdo věřitelem pověřen, aby předal dlužníku fakturu splatnou ihned v hotovosti, je tím i ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. zmocněn k tomu, aby od dlužníka převzal fakturovanou částku. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy bylo v nalézacím řízení zjištěno, že syn žalobce předal z pověření svého otce žalovanému fakturu splatnou ihned v hotovosti. Založil-li proto odvolací soud právní posouzení věci na názoru, že z pověření uděleného žalobcem synovi k předání faktury splatné ihned v hotovosti nelze ještě dovodit pověření syna žalobce k převzetí fakturované částky, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné a nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.

Vadu řízení, jíž se měl odvolací soud dle tvrzení dovolatele dopustit neopakováním důkazu svědeckou výpovědí syna žalobce M. Z., dovolací soud neshledal.

Dovolateli lze přisvědčit v obecné rovině potud, že odchýlí-li se odvolací soud od skutkových zjištění soudu prvního stupně založených na svědecké výpovědi, je třeba, aby tento důkaz odvolací soud opakoval. V této souvislosti již bylo judikováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11), že ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.).

V posuzované věci však odvolací soud řízení vadou spočívající v tom, že důkaz svědeckou výpovědí neopakoval, nezatížil. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se totiž podává, že soud prvního stupně svůj závěr o tom, že syn žalobce byl zmocněn i k převzetí fakturované částky od žalovaného, nezaložil na výpovědi syna žalobce, jejíhož opakování se dovolatel dožaduje, nýbrž pouze na skutečnosti, že faktura byla splatná ihned v hotovosti a dále na úvaze, že ten, kdo je oprávněn fakturu doručit, je oprávněn též převzít fakturovanou částku.

S ohledem na shora uvedené nesprávní právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. března 2007

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu