32 Odo 1348/2004
Datum rozhodnutí: 20.10.2005
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1348/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. D. L., advokáta, proti žalovanému Č. a. o., s. p., o zaplacení 58 725 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 274/98, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 381/2003 75, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Brně dne 18. prosince 1997 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil za poskytnuté právní služby na základě smlouvy o právní pomoci uzavřené účastníky dne 25. 9. 1992.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. srpna 2003 č. j. 11 Cm 274/98 58 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 2 352 Kč. Vycházeje z toho, že žalovaný byl bez likvidace a bez právního nástupnictví ke dni 11. 2. 1998, tedy v průběhu soudního řízení, vymazán z obchodního rejstříku, neboť k privatizaci jeho majetku došlo ještě před podáním žaloby ke dni 1. 6. 1997. Dovodil, že žalobcem označený žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení a proto řízení ve věci podle § 107 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 381/2003 75 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení pokračovat nelze ve smyslu § 107 odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo prokázáno, že by v průběhu řízení na straně žalovaného došlo k procesnímu nástupnictví, když majetek žalovaného, jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, byl převeden na Fond národního majetku ČR ke dni 1. 6. 1997 a žalovaný státní podnik zanikl, když byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 11. 2. 1998. a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Soud prvního stupně správně řízení pro nedostatek podmínek řízení zastavil ve smyslu § 103 o. s. ř. K právnímu nástupnictví ze žalovaného státního podniku na obchodní společnost S., s. r. o., došlo před podáním žaloby.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Podle dovolatele se soudy obou stupňů dopustily právního pochybení v závěru, že v řízení nelze pokračovat, neboť nebylo prokázáno, že by v průběhu řízení na straně žalovaného došlo k procesnímu nástupnictví. Žalobci ke dni podání žaloby nemohlo být známo, zda u žalovaného došlo k singulární nebo universální sukcesi, nicméně má za to, že převod či přechod práv a povinností, jež jsou předmětem řízení, na jinou osobu je spojen s procesním nástupnictvím. Dovolatel namítá, že jednal podle pravidel, která jsou obsažena v § 9 odst. 1, § 27 odst. 2 a 3 a v § 32 obch. zák. a poskytují ochranu tomu, kdo jedná v důvěru v zápis do obchodního rejstříku,na základě principu materiální publicity, resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem formální publicity vyplývajícím z ustanovení § 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Jestliže žalobce v žalobě uvedl žalovaného tak, jak bylo uvedeno ve výpisu v obchodním rejstříku ke dni podání návrhu dne 10.12.1997 a teprve po podání žaloby byl proveden zápis do obchodního rejstříku dne 11. 2. 1998, ze kterého vyplývá, že byl převeden majetek na někoho jiného, měl soud dostát své povinnosti a rozhodnout o procesním nástupnictví ke dni, kdy byl proveden zápis do obchodního rejstříku, případně ke dni svého zjištění. Nejsou-li určité skutečnosti zapsány v obchodním rejstříku, ač tam zapsány být měly, je po právní postavení třetích osob rozhodující stav vyplývající z obchodního rejstříku, jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti. Teprve zápisem do obchodního rejstříku se žalobce jako věřitel mohl dovědět o prodeji privatizovaného majetku žalovaného, neboť nabyvatel porušil povinnost podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991Sb. a neoznámil žalobci převzetí závazku. Soud měl také sám zkoumat, kdo je procesním nástupcem. Objasnění procesního nástupnictví je povinností soudu a soud prvního stupně žádné úkony za tímto účelem nečinil. Protože soud takto nepostupoval, odepřel tím žalobci právo na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné.

Podle ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

V projednávané věci Vrchní soud v Praze o procesním nástupnictví podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, ačkoliv měl v odvolacím řízení - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - postupovat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Dovolací soud za této situace dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť okolnost, že vrchní soud v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nerozhodl o právním nástupnictví podle "dosavadních právních předpisů", je zde nerozhodná, když z hlediska ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoliv to, jak v souladu se zákonem správně postupovat měl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, č.j. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v Soudní judikatuře sešit č. 9/2003, pod označením SJ 156/2003).

V dané věci je proto dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Protože dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou, zda řízení není takovou vadou postiženo, a dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě není. Odvolací soud i soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví usnesením podle § 107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, ač, jak výše uvedeno, měl rozhodovat podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, at. Toto procesní pochybení soudu však v dané věci nemělo za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno ve smyslu ust. § 107 odst. 1 o. s. ř. Právní úprava občanského soudního řadu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (§ 107 1 a 104 odst. 1) byla v tomto případě shodná s právní úpravou obsaženou v 107 odst. 1 a 5 o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před novelou jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat

K procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese; uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy majetek žalovaného byl převeden v rámci privatizace na Fond národního majetku České republiky. Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.

V projednávané věci žalobce uplatnil svůj nárok ze závazkového vztahu vůči žalovanému, který již v době zahájení řízení (ke dni 1.6. 1997) nebyl nositelem tohoto právního vztahu a který proto nebyl pasivně věcně legitimován. Uvedená skutečnost by byla samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby. Žalovaný však po zahájení řízení zanikl dříve, než o žalobě bylo meritorně rozhodnuto.

Při úvaze, zda povaha věci umožňuje za této situace pokračovat v řízení s procesním nástupcem účastníka právnické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení, mohou v tomtéž řízení být pouze ti, kteří vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde, po zániku právnické osoby. Vzhledem k tomu, že žalovaný v době svého zániku (ke dni 11. 2. 1998) nebyl nositelem práv a povinností ze závazkového vztahu vůči žalobci, neměl v předmětném závazkovém vztahu, jak správně dovodily soudy, žádného právního nástupce. Za tohoto stavu věci je podle názoru dovolacího soudu odůvodněn závěr, že v posuzovaném případě povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat a řízení bylo správně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.

Opačný názor dovolatele, který dovozuje z pravidel obsažených v § 9 odst. 1, § 27 odst. 2 a 32 obch. zák., neboť zápis o převodu majetku státního podniku (žalovaného) na Fond národního majetku ČR ke dni 1. 6. 1997 byl obchodním rejstříkem proveden až dne 1. 2. 1998, přičemž žaloba byla podána 10. 12. 1997, by ve svých důsledcích měl za následek, že kdyby bylo v řízení pokračováno s tím, na koho podle smlouvy č. 132/97 o prodeji privatizovaného majetku mezi Fondem národního majetku ČR a SUNCONE, s. r. o, přešla práva a povinnosti z předmětného závazkového vztahu, za situace,kdy ze žalovaného státního podniku přešla tato práva povinnosti na Fond národního majetku ČR již dnem 1. 6. 1997 (před zahájením řízení) by rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. byl nepřípustně zhojen nedostatek věcné legitimace žalovaného, který tu byl již v době zahájení řízení a který může být v řízení odstraněn jen postupem podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.

Jestliže soud prvního stupně, zkoumaje, zda jsou splněny podmínky řízení, zjistil, že žalovaný zanikl výmazem z obchodního rejstříku s tím, že jeho majetek přešel na Fond národního majetku ke dni 1. 6. 1997, přičemž odvolací soud prověřil podmínky procesního nástupnictví odkazem na výpis z obchodního rejstříku, dospěl k závěru, že v řízení nelze pokračovat a rozhodl o zastavení řízení, aniž nařídil jednání, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Šetření podmínek procesního nástupnictví podle ustanovení § 107 o. s. ř. není dokazováním o skutkovém stavu věci, a proto k němu není zapotřebí nařídit jednání.

Stejný postup připadá v úvahu také v případě, že v průběhu řízení dojde k tzv. singulární sukcesi, při níž na nabyvatele přecházejí jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Jedinou podmínkou zde je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Rovněž institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení).

Námitka dovolatele, že nevěděl a ani vědět nemohl v době podání žaloby o přechodu předmětných práv a povinností žalovaného státního podniku na Fond národního majetku a dále na obchodní společnost, a při označení žalovaného tak jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, není důvodná. Ze samotné žaloby se podává, že dovolateli byla společností SUNCONE, s. r. o., sdělena skutečnost o hmotněprvávním nástupnictví na straně žalovaného před podáním žaloby. Dovolatel se tak nemůže dovolávat ochrany podle § 27 odst. 2 a 3 obch. zák., neboť žalobce údaj o převodu majetku ze státního podniku na obchodní společnost věděl již v době podání žaloby.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud České republiky, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšné mu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. října 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.

předsedkyně senátu