32 Odo 1341/2006
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




32 Odo 1341/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně F. T. B. V., zastoupené prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti žalovaným 1) m. R., a 2) m. Š., oběma zastoupeným Mgr. V. Š., advokátem, o zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím a částky 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 56/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č. j. 5 Cmo 459/2005-152, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2005, č. j. 28 Cm 56/2000-113, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5,000.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 25. června 1998 do zaplacení (výrok I.), druhému žalovanému uložil zaplatit částku 4,000.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 4. srpna 1998 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 24. července 1995 byla mezi A. P., a. s. (dále jen banka ) a společností A. T. S. s. r. o. (dále též jen dlužník ) uzavřena smlouva o úvěru (dále jen smlouva o úvěru ), na základě které banka poskytla dlužníku úvěr na investice ve výši 10,000.000,- Kč, úvěr byl vyčerpán, nebyl však splácen. Závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 33,910.105,22 Kč dlužník písemně uznal 21. dubna 1998;

2) v článku V. smlouvy o úvěru bylo uvedeno zajištění úvěru, a to i prohlášením ručitelů města R. a města Š.;

3) prohlášením ručitele města R. z 24. července 1995 podepsaným starostou města (dále jen ručitelské prohlášení ) byla zajištěna pohledávka banky ze smlouvy o úvěru do výše 5,000.000,- Kč. V článku V. tohoto prohlášení je odkaz na usnesení ze zasedání městského zastupitelstva v R. z 9. května 1995 se schválením ručení města na úvěr A.P. s. r. o. ;

4) prohlášením ručitele města Š. z 24. července 1995 podepsaným rovněž starostou města (dále jen prohlášení ručitele ) byla zajištěna pohledávka banky ze smlouvy o úvěru do výše 4,000.000,- Kč. V článku V. prohlášení je odkazováno na usnesení ze zasedání městského zastupitelstva ve Š. z 23. března 1995 a na usnesení ze zasedání téhož zastupitelstva z 29. června 1995 se schválením záruky za úvěr A. P. s. r. o. ;

5) výzvami k plnění z 30. července 1998 banka vyzvala prvního žalovaného k úhradě částky 5,000.000,- Kč z důvodu nesplnění povinností dlužníka ze smlouvy o úvěru a druhého žalovaného k úhradě částky 4,000.000,- Kč ze stejného důvodu;

6) v usnesení ze 4. zasedání městského zastupitelstva v R. z 9. května 1995 je pod bodem 3. uvedeno schválení prodloužení ručení za úvěr společnosti A.-Nisa Š. s. r. o.

7) v usnesení městského zastupitelstva ve Š. z 29. června 1995 je pod bodem 2.2. uvedeno, že ručení obce podniku A. bude změněno na 4,000.000,- Kč z rozpočtu bez částky vázaného vkladu ;

8) v zápise z 22. zasedání městského zastupitelstva ve Š. z 21. října 1993 (v té době společnost A.-N. spol. s r. o. nebyla ještě zapsána v obchodním rejstříku) je doporučeno odsouhlasení ručení obce ve prospěch A. bez dalšího upřesnění;

9) v zápisech z jednání o úhradě úvěru A. z 2. února 1996, dále 24. července 1996, 26. března 1997 a z 19. května 1997 je dlužník ze smlouvy o úvěru označován zkratkou A. nebo A. s. r. o. P. , jednání se zúčastnil za dlužníka jednatel Ing. B.;

10) banka neuzavřela v době od dubna 1994 do konce roku 1996 se společností A. N.spol. s r. o. žádnou smlouvu o úvěru;

11) společnost A. N. spol. s r. o., se sídlem ve Š. byla do obchodního rejstříku zapsána 5. dubna 1994;

12) smlouvou o postoupení pohledávky ze 17. prosince 2003 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena bankou žalobkyni.

Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení § 303 a § 306 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou, když ručitelská prohlášení žalovaných považoval za platné právní úkony zajišťující pohledávku ze smlouvy o úvěru v rozsahu 5,000.000,- Kč a 4,000.000,- Kč. Uvedl, že prohlášení ručitele bylo starostou města podepsáno poté, kdy zastupitelstvo prvního žalovaného na jednání 9. května 1995 a zastupitelstvo druhého žalovaného na jednání 29. června 1995 rozhodlo o převzetí ručení v uvedeném rozsahu.

Námitku žalovaných, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen zákon o obcích ), nepovažoval za opodstatněnou, neboť z listin, jež byly ohledně jednání zastupitelstev předloženy, vyplývá, že o převzetí ručení zastupitelstva obou žalovaných jednala a rozhodla v souladu se zákonem o obcích. Pokud je v zápisech uváděno, že se jednalo o prodloužení ručitelského závazku, nikoliv o převzetí nového, jde o formulační nesprávnost, která nemůže být důvodem neplatnosti ručitelského závazku. Stejně tak neplatnost nezpůsobuje nesprávné označení subjektu, za jehož závazek bylo ručení poskytnuto, byl-li prvním žalovaným dlužník označen jako A. N. Š. a druhým žalovaným jako A. bez bližšího označení.

Nepřisvědčil ani výhradě, že dlužník nebyl bankou vyzván ke splnění závazku před uplatněním požadavku na plnění vůči žalovaným s tím, že ze čtyř zápisů z jednání o splácení úvěru v době od 2. února 1996 do 19. května 1997, kterých se zúčastnili i zástupci obou žalovaných, vyplývá, že dlužník svůj závazek nesplní. Tato skutečnost vyplývá i z uznání závazku z 21. dubna 1998 a je i zřejmá z toho, že na majetek dlužníka byl prohlášen 29. listopadu 2000 konkurs.

K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 5 Cmo 459/2005-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud opakoval dokazování zápisem z veřejného zasedání městského zastupitelstva prvního žalovaného z 9. května 1995, zápisem ze zasedání městského zastupitelstva druhého žalovaného z 21. října 1993 a usnesením ze 6. řádného zasedání zastupitelstva druhého žalovaného z 29. června 1995. Zjistil, že zastupitelstvo prvního žalovaného schválilo prodloužení ručení města R. na úvěr společnosti A.- N. Š., s. r. o. na dokončení výstavby kabelové televize na celkovou částku 6 milionů korun, z toho 1 milion termínovaným vkladem u A. R. a 5 milionů rozpočtem do 31. března 1998 . Z usnesení městského zastupitelstva druhého žalovaného z 29. června 1995 zjistil, že zastupitelstvo schválilo změnu technických podmínek ručení obce podniku A. v tom, že namísto 1 milionu vázaného vkladu plus 3 miliony z rozpočtu bude ručení změněno na 4 miliony z rozpočtu bez částky vázaného vkladu . Ze zápisu ze zasedání druhého žalovaného z 21. října 1993 vyplývá, že v rámci připravované výstavby kabelové televize ve š. výběžku doporučil starosta obce k odsouhlasení ručení obce hodnotu objektu pod st. č. 107 ve prospěch firmy A., která tohoto využije jako ručení pro možnost úvěru na zahájení prací přímo ve Š. .

Odvolací soud se zabýval otázkou, zda zastupitelstva obou žalovaných odsouhlasila převzetí ručení za závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru. Uvedl, že podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích bylo třeba k převzetí záruky souhlasu alespoň jedné desetiny všech členů obecního zastupitelstva. Šlo tedy o věc ve výlučné působnosti obecního zastupitelstva. Usnesení zastupitelstva - pokračoval odvolací soud - není právním úkonem, ale jde o jiné jednání veřejnoprávního subjektu. Z přijatých usnesení obou zastupitelstev by tedy muselo jednoznačně vyplývat, že se usnesla na schválení ručení za zcela přesně určený konkrétní závazek určitého dlužníka, včetně vymezení rozsahu, v němž se ručení přebírá.

Ze zápisu ze zasedání zastupitelstva prvního žalovaného lze pouze dovodit, že zastupitelstvo odsouhlasilo převzetí ručení za společnost A. N. spol. s r. o., což je subjekt odlišný od dlužníka. Skutečnost, že šlo o dceřinou společnost dlužníka, není významná. Pokud v rozhodné době existovaly obě obchodní společnosti a zastupitelstvo se usneslo na převzetí ručení za úvěr takto označeného subjektu, nelze dovozovat, že ručení bylo převzato za závazek A. T. S. s. r. o. Ručitelský závazek prvního žalovaného za závazek dlužníka tedy nevznikl.

Z usnesení zastupitelstva druhého žalovaného odvolací soud dovodil, že ručení se přebírá za závazek společnosti A. bez bližšího označení. Existovaly-li v rozhodné době vedle sebe společnosti A. T.S. s. r. o. a A. N. spol. s r. o., nelze z obsahu usnesení jednoznačně určit, ke které z uvedených společností se má ručení vázat, a usnesení zastupitelstva není v tomto ohledu dostatečně určité. Souhlas zastupitelstva obce s ručitelským závazkem nelze proto dovodit ani u druhého žalovaného.

Námitku neurčitosti smlouvy o úvěru, pokud jde o odkaz na ručitelské prohlášení, nepovažoval za důvodnou, neboť způsoby zajištění závazku nemusí být ve smlouvě o úvěru uvedeny. Samotná ručitelská prohlášení údaji v nich uvedenými zcela vyhovují zákonným požadavkům na určitost právního úkonu. Nepřisvědčil ani námitce, že podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. nebylo možné vymáhat plnění po ručitelích. V dané věci byla žaloba na zaplacení dlužné částky podána současně proti dlužníku i ručitelům. Doručení žalobního návrhu je nutno považovat za výzvu dlužníkovi k plnění. S odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně zdůraznil, že na majetek dlužníka byl navíc následně prohlášen konkurs. Proto i v případě, že by nebyla podána žaloba, bylo by nepochybné, že v době rozhodování soudu prvního stupně již předpoklady pro vymáhání dluhu po ručitelích splněny byly, když vzhledem k prohlášenému konkursu bylo zřejmé, že dlužník svůj závazek nesplní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka považuje výklad ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) zákona o obcích, v rozhodném znění, podle něhož bylo převzetí ručení mezi taxativně uvedenými majetkoprávními úkony obce svěřenými k rozhodování zastupitelstvu a k převzetí záruky bylo třeba souhlasu alespoň jedné desetiny všech členů zastupitelstva, za nesprávný. Má za to, že uvedené ustanovení zahrnuje převzetí záruky do záležitostí, o kterých má rozhodovat zastupitelstvo pouze tehdy, jestliže rozhodnutí zastupitelstva požaduje alespoň jedna desetina všech členů zastupitelstva. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplývá, že banka i oba žalovaní si byli vědomi nutnosti souhlasu orgánů obce při převzetí ručitelského závazku. Proto obě ručitelská prohlášení obsahují výslovný odkaz na schválení ručitelského závazku zastupitelstvem s uvedením konkrétního usnesení, jímž bylo převzetí ručení schváleno.

U prvního žalovaného je tak v ručitelském prohlášení uvedeno usnesení zastupitelstva z 9. května 1995, v němž se hovoří o prodloužení ručení pro společnost A.-N. Š. s. r. o. Tento údaj je nepřesný, společnost A. N. spol. s r. o. byla dceřinou společností dlužníka, přičemž ani obchodní firma této společnosti není uvedena správně. Ze svědeckých výpovědí členů tehdejšího zastupitelstva prvního žalovaného vyplynulo, že ani oni nejsou schopni určit, jak se jmenovala společnost, za jejíž závazek se ručení poskytovalo. Potvrdili však, že šlo o závazek ze smlouvy o úvěru, v níž dlužníkem byla společnost provádějící výstavbu rozvodu kabelové televize ve městě. Touto smlouvou o úvěru byla právě smlouva č. ., kterou byl bankou poskytnut úvěr společnosti A. T. S. s. r. o. Společnost A. N. spol. s r. o. navíc žádnou smlouvu o úvěru s bankou neuzavřela.

Pokud jde o označení dlužníka v usnesení zastupitelstva druhého žalovaného zkratkou A., šlo o zkratku běžně užívanou společností A. T. S. s. r. o., a to i v razítku či při korespondenci. Na samotné smlouvě o úvěru je razítko společnosti se zkratkou A., banka zasílala této společnosti úspěšně korespondenci rovněž pod označením A., zkratkou byla společnost označena i v zápisech z jednání, kterých se účastnili zástupci obou žalovaných. Zdůrazňuje, že druhý žalovaný sám prezentoval bance usnesení zastupitelstva z 29. června 1995 jako usnesení, jímž bylo ručení města za závazek společnosti A. T. S. s. r. o. schváleno. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti ručitelského prohlášení prvního i druhého žalovaného proto považuje za nesprávný. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 303 obch. zák., kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.

Z ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích (v rozhodném znění) vyplývá, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o přijetí úvěru (půjčky a dotace), poskytnutí úvěru (půjčky a dotace), převzetí dluhu, přistoupení k dluhu a převzetí záruky, požaduje-li to alespoň jedna desetina všech členů obecního zastupitelstva.

Podle ustanovení § 45 písm. p) zákona o obcích obecní rada zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nelze dovodit schválení ručení za úvěr, který měl být poskytnut dlužníku, zastupitelstvy žalovaných, neboť z přijatých usnesení nevyplývá, že se usnesla na odsouhlasení ručení za přesně určený konkrétní závazek určitého dlužníka a rozsahu, v němž se ručení poskytuje.

Rozhodnutí obecního zastupitelstva je zákonem o obcích stanovenou podmínkou právního úkonu, není tedy právním úkonem, jeho prostřednictvím je však vyjadřována vůle obce spravované zastupitelstvem a ta by měla být vyjádřena zřetelně tak, aby o ní nevznikaly pochybnosti. Z usnesení zastupitelstva prvního žalovaného z 9. května 1995 a z usnesení zastupitelstva druhého žalovaného z 29. června 1995 není zřetelná vůle k zajištění konkrétního závazku konkrétního dlužníka vůči konkrétnímu věřiteli, z ostatních skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze dovodit, že by členům zastupitelstva prvního a druhého žalovaného bylo zřejmé, se zajištěním kterého konkrétního závazku konkrétního dlužníka vůči konkrétnímu věřiteli vyjádřili souhlas.

Závěr odvolacího soudu proto považuje Nejvyšší soud za správný. Zastupitelstvo prvního žalovaného odsouhlasilo prodloužení ručení za úvěr poskytnutý společnosti označené A. N. Š. s. r. o. Toto označení dlužníka je neurčité, protože v době rozhodování zastupitelstva existovala jak společnost A. T.S. s. r. o., tak společnost A. N. spol. s r. o., se sídlem ve Š.. Z tohoto nepřesného označení lze spíše dovodit, že dlužníkem by měla být společnost A. N. spol. s r. o. sídlící ve Š.a nikoliv A. T. S. s. r. o., se sídlem v P.. Rozhodnutí zastupitelstva je neurčité i proto, že neobsahuje označení věřitele, jímž měl být úvěr poskytnut, a bylo schváleno prodloužení ručení , aniž by bylo uvedeno, z jakého důvodu má jít o prodloužení ručení , a kdy a na základě čeho ručení již vzniklo.

Rozhodnutí zastupitelstva druhého žalovaného pak svým obsahem není rozhodnutím o schválení převzetí ručení, když neobsahuje určité označení dlužníka, neobsahuje uvedení věřitele ani označení závazku, který by měl být zajištěn. Jde pouze o schválení způsobu, jakým by mělo být ručeno.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak respektuje právní závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000 a ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, jakož i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005, že zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením podle § 303 obch. zák. je majetkoprávním úkonem obce, k jehož platnosti je nutné rozhodnutí obecního zastupitelstva, popř. obecní rady [§ 36a odst. 1 písm. d) a § 45 písm. p) zákona o obcích v rozhodném znění].

Namítá-li dovolatelka, že byť je označení dlužníka v usnesení zastupitelstva prvního žalovaného uvedeno nepřesně, tak osoba dlužníka je zřejmá tím, že je uveden účel poskytnutí úvěru, pak tato námitka není opodstatněná za situace, kdy osoba dlužníka je v usnesení zastupitelstva uvedena nesprávně a kdy existovaly dvě společnosti s podobnou obchodní firmou a úvěr s totožným účelem mohl být poskytnut oběma nebo kterékoliv z nich a nebo žádné z nich. Tato skutečnost je zvýrazněna i tím, že ručením měl být zajištěn budoucí závazek. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, byl úvěr poskytnut na investice, nikoli konkrétně na dokončení výstavby kabelové televize. Uvedením účelu poskytnutého úvěru tak osoba dlužníka určena nebyla. Argumentace svědeckými výpověďmi členů tehdejšího zastupitelstva, že sami nejsou schopni určit, jak se jmenovala společnost, za jejíž závazek se ručení poskytovalo, je naopak ve prospěch závěru, že členům zastupitelstva nebylo zřejmé, za závazek kterého dlužníka mělo být ručení schváleno.

Výhrada dovolatelky, kterou zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že usnesení zastupitelstva druhého žalovaného není určité v označení osoby dlužníka, není důvodná již s ohledem na to, že jde jen o schválení způsobu, jakým by mělo být ručeno.

Námitka dovolatelky, že výklad ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích odvolacím soudem není správný, je opodstatněná. Z citovaného ustanovení vyplývá,že o majetkových úkonech tam uvedených rozhoduje obecní zastupitelstvo tehdy, požaduje-li to alespoň jedna desetina všech členů obecního zastupitelstva. Nicméně nesprávný výklad uvedeného ustanovení neměl vliv na správnost závěru odvolacího soudu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla se svým dovoláním úspěšná a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2009

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu