32 Odo 1340/2005
Datum rozhodnutí: 28.11.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1340/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C.S. s.r.o., zastoupené Mgr. J. M., advokátem, proti žalované P. & P. S. g., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. L., advokátkou, o zaplacení částky 289 905,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 130/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2005 č. j. 11 Cmo 302/2004-63, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2005 č. j. 11 Cmo 302/2004-6 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2004 č. j. 39 Cm 130/2002-37 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2004 č. j. 39 Cm 130/2002-37 zamítl žalobu o zaplacení částky 289 905,95 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 89 905,95 Kč od 12. 5. 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení ročně (ve výroku rozsudku nesprávně uvedeno, že jde o úrok) z částky 200 000 Kč od 23. 3. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná uzavřela dne 31. 12. 1999 se společností P. P. a.s., (na niž byl s účinností k 12. dubnu 2001 prohlášen konkurs, dále jen úpadkyně ) smlouvu, která byla změněna dodatkem č. 1 ze 7. 4. 2000, v níž se žalovaná zavázala poskytnout úpadkyni kuchyňské nádobí a předměty pro vybavení kuchyně podle výběru úpadkyně v hodnotě stanovené ve smlouvě, a to pro výrobu televizního pořadu s názvem M. , a úpadkyně se zavázala poskytnout žalované VHS kazety se záznamem tohoto pořadu a současně na ni smlouvou převést práva k užití tohoto díla. Strany ve smlouvě sjednaly, že cenu díla budou účtovat vždy druhé straně řádnými účetními doklady, současně se však dohodly, že úhrada ceny plnění bude provedena formou věcné kompenzace. V souladu se smlouvou vystavila úpadkyně faktury, jejichž úhrada je předmětem tohoto řízení, s tím, že přímo na těchto fakturách byl s odkazem na dohodnuté platební podmínky ve smlouvě uveden pokyn neplaťte vzájemný zápočet!". Usnesením ze dne 25. února 2004 č. j. 39 Cm 130/2002-29 rozhodl soud prvního stupně o procesním nástupnictví na straně žalobce, když na místo původního žalobce JUDr. P. N., správce konkurzní podstaty úpadkyně, vstoupila do řízení nynější žalobkyně a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 11. 2003. Soud prvního stupně předmětnou smlouvu posoudil ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) jako smlouvu nepojmenovanou, v níž si smluvní strany přesně určily obsah svých práv a závazků. Z této smlouvy jednoznačně vyplývá, že si strany měly vzájemně poskytnout věcná plnění, nikoli převádět jeden druhému za poskytnutá plnění peněžní prostředky. Tomu odpovídají i údaje na daňových dokladech, tedy fakturách, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, když je zde výslovně uvedeno, že částky na nich uvedené nemají být placeny, neboť se jedná o vzájemný zápočet. Soud prvního stupně proto uzavřel, že úpadkyni, ani její právní nástupkyni, nevzniklo z předmětné smlouvy právo na poskytnutí peněžitého plnění.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2005 č. j. 11 Cmo 302/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Taktéž odvolací soud posoudil smlouvu žalované a úpadkyně jako smlouvu nepojmenovanou, platně uzavřenou v souladu s § 269 odst. 2 ObchZ, v níž její účastníci dostatečně určili předmět svých závazků. Pokud žalobkyně uplatňovala v odvolacím řízení nová tvrzení o odstoupení žalobkyně od smlouvy a namítala neprovedení důkazů v tom směru, zda a jak žalovaná splnila závazek dodat úpadci zboží, poukázal odvolací soud na princip neúplné apelace, který v odvolacím řízení platí, a podle něhož skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem jen za splnění předpokladů upravených v ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). O takové skutečnosti nebo důkazy v dané věci nejde. Nejen že žalobkyně nenavrhovala provedení žádného důkazu prokazujícího, zda došlo ke splnění závazku žalované dodat úpadkyni zboží, ale pro posouzení žalobkyní uplatněného nároku na peněžité plnění se zřetelem k vylíčení rozhodujících skutečností v řízení před soudem prvního stupně je podle závěru odvolacího soudu takový důkaz nerozhodný. Ze smlouvy uzavřené žalovanou s úpadkyní totiž nepochybně vyplývá nárok každého z účastníků na poskytnutí věcného plnění, nikoliv plnění peněžitého. Penězi bylo pouze věcné plnění oceněno, a to především z důvodů daňových.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] spočívajícím v chybném posouzení smlouvy žalované a úpadkyně odvolacím soudem jako smlouvy obdobné smlouvě směnné. Podle názoru dovolatelky se jednalo o kombinaci smlouvy kupní a smlouvy inominátní spojené s dohodou o započtení. Napadené rozhodnutí má podle jejího názoru zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, která nebyla v rozhodování odvolacích soudů dosud vyřešena. Dovolatelka především namítla, že odvolací soud nezkoumal skutečný obsah ujednání stran v předmětné smlouvě, nepřihlédl k obchodním zvyklostem, z nichž předmětná ujednání vycházela, a která jsou rovněž pramenem práva. Předmětem plnění žalované bylo dodání věcí pro účely natočení pořadů. Úpadkyně podnikala v oblasti výroby pořadů, nikoli obchodu s kuchyňskými potřebami, takže jakékoliv dodatečné plnění pro ni nemělo žádný význam, což bylo oběma stranám při uzavírání smlouvy nepochybně zřejmé a odvolací soud měl tento účel smlouvy vzít v úvahu při jejím posuzování. Přestože žalobkyně v odvolacím řízení opakovaně zdůvodňovala, proč se nemůže jednat o směnnou smlouvu, odvolací soud se s její námitkou nevypořádal. Z předmětné smlouvy přitom vyplývá, že úpadkyně, a nyní i žalobkyně, nebudou mít zájem na plnění ze strany žalované poté, co byly natočeny všechny díly pořadu, na které se smlouva vztahovala. Důvodem pro převedení vzájemných plnění do formy pohledávek je také povinnost obou smluvních stran platit DPH, a to při fakturaci druhému partnerovi; pouze v takovém případě vznikne nárok na vrácení DPH a celá obchodní transakce je i z pohledu DPH neutrální což je cílem barterové smlouvy. Žalobkyně je proto přesvědčena, že je oprávněna domáhat se na žalované zaplacení ceny za převod práv ve výši po započtení. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání popírá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s poukazem na to, že jeho význam je dán pouze pro dané rozhodnutí v konkrétní věci, nikoliv z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Dovolatelka podle jejího názoru nevytyčila žádnou konkrétní otázku, kterou je třeba z hlediska rozhodovací praxe řešit. Za nesprávný označila právní názor dovolatelky, že předmětná smlouva je kombinací také smlouvy kupní. Poukázala na § 409 odst. 1 a § 448 odst. 1 ObchZ stanovící jednoznačnou povinnost kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, kterou zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, definuje jako peněžní částku sjednanou při nákupu a prodeji zboží nebo zjištěnou podle zvláštního předpisu. V dané věci povinnost zaplatit úpadkyni jakoukoliv peněžní částku sjednána nebyla, ani nebyl dohodnut způsob jejího určení. Pokud předmětná smlouva neobsahuje jeden ze základních pojmových znaků kupní smlouvy, tj. kupní cenu, nelze ji subsumovat pod tento smluvní typ. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, přičemž dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je tudíž i důvodné.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva ze dne 31. 12. 1999 uzavřená mezi úpadkyní a žalovanou (v tomto rozsahu je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním a právním závěrem odvolacího soudu, že stranou této smlouvy je žalovaná, neboť tento závěr nebyl dovoláním napaden) je smlouva inominátní podle § 269 odst. 2 ObchZ, podle níž si strany měly poskytnout pouze věcná plnění a neměly vůči sobě nárok na poskytnutí peněžitého plnění.

Tento závěr není správný.

Z obsahu listiny ze dne 31. 12. 1999 totiž vyplývá, že jsou do ní zahrnuty dvě smlouvy. Za prvé jde o smlouvu, podle níž se žalovaná zavazuje dodat v roce 2000 úpadkyni movité věci (zboží) pro výrobu 288 dílů pořadu s pracovním názvem M. v celkové hodnotě 900 000 Kč. Charakter tohoto zboží je rámcově vymezen v článku 2.4 smlouvy. Článek 2.1 smlouvy obsahuje ujednání stran, že výběr zboží bude prováděn úpadkyní v prodejně žalované v dodatečně sjednaných termínech. Tuto smlouvu nelze považovat za platně uzavřenou smlouvu kupní, neboť v ní není dostatečně určitě vymezeno zboží, jež by mělo být předmětem této smlouvy. Jde tudíž pouze o smlouvu rámcovou, jejíž obsah se měl stát obsahem v budoucnu uzavíraných kupních smluv, v nichž mělo být prodávané zboží určitým způsobem vymezeno. Listina ze dne 31. 12. 1999 současně obsahuje i inominátní smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 1 ObchZ, podle níž se úpadkyně zavázala převést na žalovanou práva k užití pořadu s uvedeným pracovním názvem a jednotlivé díly pořadu zaznamenat na žalovanou poskytnuté VHS kazety. Z účelu uzavřených smluv však současně vyplývá, že tyto smlouvy jsou ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 ObchZ na sobě závislé. Vznik každé z těchto smluv je tudíž podmínkou vzniku ostatních smluv. Jestliže tudíž nedošlo v listině ze dne 31. 12. 1999 k platnému uzavření kupní smlouvy, nemohla vzniknout ani vzájemně závislá inominátní smlouva, jejímž předmětem mělo být převedení práv k užití pořadu s názvem M. . Pokud si za této situace strany poskytly plnění, šlo o plnění z neplatné smlouvy a soud měl nárok žalobkyně posoudit podle ustanovení § 457 ObčZ.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu