32 Odo 1337/2004
Datum rozhodnutí: 23.08.2006
Dotčené předpisy: § 114b předpisu č. 99/1963Sb., § 153a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 812 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1337/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z., a.s. Z., proti žalované Č. p. a.s., o zaplacení částky 595 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 147/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004 č. j. 20 Co 156/2004-45, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2004 č. j. 20 Co 156/2004-45 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2004 č. j. 30 C 147/2003-24 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 26. ledna 2004 č. j. 30 C 147/2003-24 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 595 100 Kč s 15% úrokem z této částky od 31. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z žaloby, v níž žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovanou dne 23. 2. 1998 pojistnou smlouvu č. 6551187916 pro případ náhlého poškození nebo zničení věci, a to osobního vozidla značky AUDI A6 quattro vyrobeného v roce 1998. Žalobou se domáhala pojistného plnění podle této smlouvy, neboť došlo k nehodě, při níž byl pojištěný vůz poškozen. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy žalované doručil dne 3. 10. 2003 do vlastních rukou žalobu s usnesením vydaným podle § 114b odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), podle něhož se měla do 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřit k věci samé s poučením, že nevyjádří-li se k věci, nastane fikce uznání nároku a ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Žalovaná se podle závěru soudu prvního stupně sice písemně vyjádřila, avšak pouze k doručenému procesnímu poučení, nikoli ve věci samé. Soud prvního stupně proto dále postupoval podle § 153a odst. 3 o. s. ř. a vydal rozsudek pro uznání, neboť nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku žalovanou.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2004 č. j. 20 Co 156/2004-45 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně o rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalované, že povaha věci nevyžadovala postup soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Posouzení, zda v rámci přípravy jednání v konkrétní věci je na místě postup podle § 114a nebo § 114b o. s. ř., přísluší soudu prvního stupně, přičemž postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř. bude vyloučen tehdy, jestliže již ze skutkových vylíčení v žalobě je zřejmé, že žalobci nesvědčí uplatněný nárok a že by žalobě nebylo možno vyhovět. O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Žalobkyně dovozovala svůj nárok z pojistné smlouvy, přičemž tvrdila, že v době pojistné události byla vlastnicí předmětného osobního automobilu. Podle názoru odvolacího soudu z těchto tvrzení nelze dospět k závěru, že by žalobkyni nesvědčil nárok na výplatu pojistného plnění podle pojistné smlouvy přiložené k žalobě. Naopak okolnost, že žalobkyně v žalobě uvedla, proč mu žalovaná odmítla pojistné plnění vyplatit (podle žalované nebyla žalobkyně v době pojistné události vlastnicí vozidla) odůvodňoval postup podle § 114b o. s. ř., neboť zde byl odůvodněný předpoklad, že rozdílná skutková tvrzení účastníků budou předmětem dalšího dokazování a nemusely by být splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci při jediném jednání. Odvolací soud shledal naplnění podmínek vzniku fikce uznání nároku podle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. především doručení výzvy k vyjádření ve věci do vlastních rukou žalované. V dané věci soud doručoval výzvu na adresu žalované v P., S. 75/16, kde ji převzala pracovnice žalované, na doručenku otiskla přijímací razítko centrály žalované s datem 3. 10. 2003 a textem P. a připojila svůj nečitelný podpis. Správnost údajů na doručence však žalovaná v odvolacím řízení nevyvrátila a nepodala důkaz opaku ve smyslu § 134 o. s. ř., pouze uvedla, že vzhledem k tomu, že v sídle žalované v P. na S. 75/16 není zřízena žádná podatelna, je pravděpodobné, že doručovatelka byla odkázána na podatelnu žalované v P. ulici za rohem. Pochybení soudu prvního stupně spočívalo pouze v jeho závěru, že žalovaná se vyjádřila k procesnímu poučení dne 10. 10. 2003, když z obsahu spisu (č. l. 18) vyplývá, že se písemně vyjádřila pouze žalobkyně. Žalovaná se nevyjádřila vůbec, ani nesdělila, jaký důvod jí v tom brání, a proto uplynutím 30denní lhůty od doručení výzvy žalované nastala dne 4. 11. 2003 fikce uznání závazku. Vynesení rozsudku pro uznání soudem prvního stupně je proto v souladu s § 153a odst. 3 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly podle jejího názoru naplněny. Žalovaná se domnívá, že předmětná žaloba je zjevně bezdůvodná a že žalovaný nárok nemohl vzniknout s ohledem na to, že již v žalobě žalobkyně uvedla, že dne 9. 3. 2001 přešel předmětný automobil do jejího výlučného vlastnictví, a to na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela s C.-L., a.s. Ve skutečnosti právě tímto dnem došlo k zániku pojistné smlouvy změnou v osobě vlastníka pojištěné věci podle § 812 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Do této doby byla vlastnicí pojištěné věci (předmětného vozidla) leasingová společnost C. L. a.s. a žalobkyně byla pouze nájemkyní vozidla. Na základě ujednání ze dne 19. 2. 1998 byla výplata pojistného plnění vinkulována ve prospěch leasingové společnosti po dobu trvání leasingu. Žalovaná by v případě pojistné události mohla plnit žalobkyni jen se souhlasem leasingové společnosti C. L. a.s. Žalobkyně si novou pojistnou smlouvu neuzavřela. Žalovaná se proto domnívá, že v tomto případě neměl být vydán rozsudek pro uznání, protože může být vydán pouze na základě takových žalobních tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu má v daném případě ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť toto rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je tudíž přípustné podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 114b o. s. ř. platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou, náhradní doručování je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a).

Z citované zákonné úpravy i z navazující judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 26 Cdo 390/2003) tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v § 205a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen z hlediska naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír mimo jiné ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. V posuzovaném případě žalobkyně uplatnila proti žalované (dovolatelce) žalobou (splňující náležitosti § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.) nárok na úhradu pojistného plnění na základě uzavřené pojistné smlouvy. Jedná se tedy o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 26 Cdo 390/2003 nebo usnesení ze dne 1. 12. 2004 sp. zn. 26 Cdo 272/2004).

Smyslem výzvy podle § 114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o. s. ř.), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (§ 114a odst. 1 o. s. ř.). Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše uvedeného - vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 173). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení § 114b o. s. ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).

Žalobkyně se v projednávané věci domáhala poskytnutí pojistného plnění na základě pojistné smlouvy, kterou uzavřela se žalovanou dne 23. 2. 1998, přičemž předmětem pojištění byl osobní automobil, který měla žalobkyně v nájmu na základě leasingové a kupní smlouvy z 18. 2. 1998. Jak vyplývá z obsahu žaloby, po uhrazení všech leasingových splátek uzavřela žalobkyně dne 9. 3. 2001 se společností C. L., a.s., kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastníkem pojištěného vozu. Pokud podle žaloby došlo k havárii předmětného vozu dne 30. 5. 2001, stalo se tak evidentně poté, kdy došlo ke změně vlastníka pojištěné věci; z žaloby je přitom zřejmé, že pojistné podmínky nestanovily jinak, než ustanovení § 812 ObčZ, ve znění platném do 31. 12. 2004, podle něhož změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zanikne. Žalobce totiž v žalobě uvedl, že pojistná smlouva zanikala mimo jiné také změnou v osobě vlastníka, přičemž odkázal na článek 6 pojistné smlouvy (srov. článek II žaloby). Již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených) bylo tedy zjevné, že žaloba nemohla být úspěšná, i kdyby všechny tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána. Za této situace nebylo k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bylo možné rozhodnout při jediném (prvním) jednání. Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2006

JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu