32 Odo 132/2005
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 132/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce D. J., zastoupeného advokátkou proti žalované K., pojišťovně, a.s., o zaplacení částky 272 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 143/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č. j. 20 Co 301/2004-55, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č. j. 20 Co 301/2004-55 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. února 2004 č. j. 30 C 143/2003-33 ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. února 2004 č. j. 30 C 143/2003-33 zastavil řízení co do částky 673 918 Kč s 3% úrokem (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 272 400 Kč s 3% úrokem z této částky od 25. 8. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že dne 7. 8. 2001 byl žalobce zraněn při dopravní nehodě zaviněné pojištěncem žalované B. P.. Podle výpovědi žalobce a znaleckého posudku znalce MUDr. H. byl žalobce po nehodě hospitalizován v nemocnici do 11. 10. 2001, v únoru 2002 se podrobil operaci, další operace pak prodělal v červenci 2002. Žalobci byl přiznán plný invalidní důchod, podrobil se další operaci v březnu 2003 a poté docházel na rehabilitace. Znalec ohodnotil bolestné žalobce na 2 570 bodů, které obsahovalo zvýšení na dvojnásobek z důvodu těžké újmy na zdraví a nutnosti dlouhodobé a bolestivé léčby za hospitalizace na lůžku a dlouhodobého vyřazení z běžných životních aktivit ve smyslu § 6 odst.1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhláška č. 440/2001 Sb. ). Žalovaná žalobci uhradila částku 36 000 Kč, žalobce se proto domáhal úhrady částky 272 400 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o základ nároku daný podle § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/99 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů; o tom svědčí i skutečnost, že žalovaná po podání žaloby zaplatila žalobci částku 673 918 Kč představující náklady spojené s léčením a náhradu za ztížení společenského uplatnění a zmíněnou část bolestného. Ohledně bolestného však žalovaná zastávala názor, že nejméně jeho část vzniklou před 1. 1. 2002 je třeba hodnotit podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhláška č. 32/1965 Sb. ) s ohodnocením 30 Kč za jeden bod (vyhláška č. 440/2001 Sb. stanovila 120 Kč za jeden bod). Soud prvního stupně vyšel z toho, že jednotlivé složky práva na náhradu škody na zdraví jsou samostatné a nárok na bolestné vzniká až po ukončení procesu útrap, které musel poškozený podstoupit v důsledku léčení úrazu, a samotná vyhláška č. 440/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., zdůrazňuje, že bolest lze podle jejího § 4 odst. 2 bodově ohodnotit až v době její stabilizace. Tím je míněno ukončení léčebného procesu poškozeného, které v daném případě spadá do účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb. Samotný proces dovršivší se v nárok žalobce na náhradu škody za bolest vznikl až po účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb. a tudíž výši náhrady za bolest je třeba ve smyslu § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. posuzovat podle této vyhlášky.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2004 č. j. 20 Co 301/2004-55 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud provedl opětovně důkaz listinou žalobcem předloženým znaleckým posudkem MUDr. M. H. za účelem podrobnějšího zjištění průběhu léčení žalobce. Podle výpisu ze zdravotnické dokumentace byl žalobce po havárii dne 7. 8. 2001 operován pro mnohočetná zranění dne 7. 8. 2001 a 8. 8. 2001, propuštěn z hospitalizace byl 3. 9. 2001. Dále byl operován 9. 10. 2001 a propuštěn z hospitalizace 11. 10. 2001, v rámci propouštěcí zprávy se mimo jiné uvádí : pravé zápěstí : zlomenina člunkové kosti stále dobře patrná. Dále byl vyšetřen dne 31. 10. 2001 a dne 3. 5. 2002 operován s diagnózou zlomenina kosti člunkové dx pakloub, při operaci byl proveden odběr štěpu, spongioplastika a sešroubování člunkové kosti pravé ruky pro pakloub, propuštěn byl dne 7. 5. 2002. Dne 12. 3. 2003 se podrobil operaci k odstranění ÚTN vlevo. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry právními. Ustanovení § 4 odst. 1, věty druhé, vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyjadřuje požadavek, aby v rámci bolestného byly vzaty v úvahu veškeré okolnosti, k nimž v důsledku zdravotního poškození v celém průběhu léčení došlo. Obdobně byla konstrukce tohoto nároku řešena i v § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Nezbytnost komplexního posouzení bolestí vzniklých v souvislosti s jednou škodnou událostí vyplývá také z § 444 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) určujícího, že při škodě na zdraví se bolesti poškozeného odškodňují jednorázově. Za podstatné považoval odvolací soud, že ke dni 1. 1. 2002, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 440/2001 Sb., trvalo intenzivní léčení zdravotních následků žalobce a ke stabilizaci jeho zdravotního stavu, významné pro bodové ohodnocení bolesti podle § 4 odst. 2 a § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb., nemohlo dojít před rozhodnutím o jeho trvalé invaliditě ke dni 30. 5. 2002 a před poslední operací vykonanou 12. 3. 2003. Pro oddělování bolestí, které žalobci vznikly v souvislosti s předmětným úrazem a jeho léčením před datem 1. 1. 2002 a po něm, není vzhledem k uvedenému žádný logický důvod. Odvolací soud nepřijal námitky žalované, že bolesti žalobce související s operacemi v roce 2002 a 2003 jsou nově vzniklými bolestmi při nepředpokládané operaci ve smyslu § 4 odst. 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť nemají oporu v provedených zjištěních. Již v propouštěcí zprávě z 11. 10. 2001 se uvádí zlomenina člunkové kosti pravého zápěstí, takže operace na základě této diagnózy, vykonaná dne 3. 5. 2002, zjevně nemohla být operací nepředpokládanou ve smyslu § 4 odst. 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Právě toto ustanovení podle názoru odvolacího soudu zcela jasně určuje, že bolestné se zásadně odškodňuje jako jeden celek po stabilizaci bolesti, což je zřejmé i z toho, že upravuje také výjimečné další odškodnění bolestí, které vznikly v příčinné souvislosti se škodnou událostí dodatečně po již provedeném odškodnění v důsledku zdravotních komplikací, s nimiž se původně nepočítalo. O takový případ se v dané věci nejedná, naopak ze zdravotnické dokumentace žalobce vyplývá plynulý proces intenzivního léčení následků předmětného úrazu ukončený nejdříve propuštěním z hospitalizace po operaci dne 12. 3. 2003. Soud prvního stupně proto správně nárok žalobce na bolestné (§ 444 odst. 1 ObčZ ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a/ zákona č. 168/99 Sb.) posoudil podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle jejího názoru jedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam pro další obdobné případy. Dovolatelka nesouhlasí s aplikací výlučně vyhlášky č. 440/2001 Sb., která nebyla v účinnosti v době, kdy došlo k úrazu. Za této situace se mělo podle jejího názoru postupovat podle právních předpisů platných v době, kdy došlo k úrazu, tzn. podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. Za vznik prvotní bolesti je třeba podle názoru dovolatelky považovat den, kdy došlo k narušení integrity zraněné osoby a k základnímu léčení. Teprve následující bolesti vzniklé v souvislosti s operacemi žalobce v roce 2002 je podle názoru dovolatelky možno hodnotit podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť i když následující operace mají souvislost s prvotním úrazem, jedná se zde o bolesti nové a tyto je třeba hodnotit samostatně. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je tudíž i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady za bolest vychází ze závěru, že výše náhrady se řídí vyhláškou č. 440/2001 Sb., protože k datu nabytí její účinnosti dne 1. 1. 2002 trvalo intenzivní léčení zdravotních následků úrazu žalobce.

Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit v tom směru, že při škodě na zdraví se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.) odškodňují jednorázově. Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá.

Vyhláška č. 440/2001 Sb., která byla vydána k provedení § 444 odst. 2 ObčZ a která stanoví hodnotu jednoho bodu ve výši 120 Kč namísto dosavadních 30 Kč, nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 (§ 11) a zrušila předchozí prováděcí vyhlášku č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Nárok na náhradu za bolest je jedním z dílčích relativně samostatných nároků, z nichž se skládá celkový nárok na náhradu škody na zdraví, a vznik tohoto nároku nemusí a obvykle ani není totožný se vznikem nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Zatímco odškodnění bolesti se poskytuje za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením a nebo odstraňováním následků škody na zdraví (srov. § 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., § 2 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v dalším životě a ve společnosti (srov. § 3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb., § 4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu i okamžik vzniku bolesti a vzniku ztížení společenského uplatnění není obvykle totožný.

Podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodňují bolesti, které vznikly v době její účinnosti, tedy nejdříve dne 1. 1. 2002, a to i za situace, že ke škodní události, která vyvolala poškození zdraví, došlo v době před uvedeným datem. Není přitom vyloučeno, že okamžik vzniku bolesti způsobené přímo poškozením zdraví může být rozdílný od okamžiku vzniku bolesti vyvolané léčením tohoto poškození, či od okamžiku vzniku bolesti, jež byla způsobena teprve až odstraňováním následků poškození zdraví (srov. § 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., § 2 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Nelze ovšem přisvědčit názoru odvolacího soudu, že pro aplikaci toho kterého právního předpisu je rozhodující doba, kdy došlo ke stabilizaci bolesti a k ustálení zdravotního stavu poškozeného, když odpověď na otázku, podle jakého předpisu se posuzuje bolest způsobená škodou na zdraví, dává, jak výše uvedeno, ustanovení § 9 vyhl. č. 440/2001 Sb.

Odvolací soud odůvodnil svůj postup podle vyhl. č. 440/2001 Sb. [s odkazem na její § 4 odst. 2 a § 8 odst. 2 písm. a)] závěrem, že ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce nemohlo dojít před rozhodnutím o jeho trvalé invaliditě ke dni 30. 5. 2002 a před poslední operací související s nehodou ze dne 7. 8. 2001, vykonanou dne 12. 3. 2003.

Podle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se lékařský posudek vydává podle písm. a) u bolesti, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený, podle písm. b) u ztížení společenského uplatnění zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví. Toto ustanovení však upravuje postup při vydávání posudku, tedy kdy lze provést posouzení a vydat lékařský posudek, zatímco kriterium pro aplikaci toho kterého právního předpisu je stanoveno v § 9 vyhl. 440/2001 Sb. Ostatně ust. § 8 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 440/2001 Sb. je totožné s ust. § 9 vyhlášky 32/1965 Sb. o tom, kdy se provede posouzení v lékařském posudku.

Taktéž § 4 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky 440/2001 Sb., jenž stanoví, že při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí akutní fáze bolesti a že bodové ohodnocení lze provést až v době stabilizace bolesti, není temporálním ustanovením, které by řešilo podle jakého právního předpisu se posuzuje bolest a náhrada za ni, nýbrž - jak naznačuje i samotné zařazení tohoto ustanovení pod nadpisem Určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v jednotlivých případech - jsou zde stanoveny zásady pro určování bodového ohodnocení v lékařském posudku, nikoliv zásady pro aplikaci konkrétního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2905/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 25 Cdo 333/2005, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10/2005, pod označením SJ 152/2005).

Pro posouzení, podle které vyhlášky má být poskytnuto odškodnění bolesti, není rozhodující okamžik, kdy se ustálil zdravotní stav žalobce, nýbrž okamžik, kdy vznikly jeho bolesti.

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce utrpěl úraz dne 7. 8. 2001. Pokud bolesti vyvolané tímto úrazem, jejichž odškodnění se domáhá, mu vznikly před 1. lednem 2002, posuzuje se nárok podle předchozích právních předpisů, tedy podle vyhlášky č. 32/1965 Sb.

Odvolací soud v důsledku svého nesprávného právního názoru neučinil potřebná skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno uzavřít, v jakém rozsahu vznikla bolest žalobce před účinností vyhlášky č 440/2001 Sb. a v jakém rozsahu tato bolest vznikla po účinnosti této vyhlášky.

Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu