32 Odo 1305/2005
Datum rozhodnutí: 22.03.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1305/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně M. s.r.o. v likvidaci , zastoupené advokátem, proti žalované I C S. akciová společnost, zastoupené advokátem, o zaplacení 199 251,- Kč a 153 270,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29/10 Cm 666/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 1996, č.j. 1 Cmo 440/94-92, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 1996, č.j. 1 Cmo 440/94-92, se výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně (tehdy pod obchodní firmou M. s.r.o. dále též jen žalobkyně ) domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení jednak částky 153 270,- Kč jako ceny software dodaného na základě hospodářské smlouvy ze dne 22. listopadu 1991 uzavřené mezi účastníky a vyúčtovaného fakturou č. 28 11 91 505, a dále částky 199 251,- Kč jako poplatku z prodlení za opožděnou úhradu uvedené faktury. V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu v rozsahu částky 176 107,- Kč zpět, jelikož jí žalovaná po podání žaloby zaplatila jistinu ve výši 153 270,- Kč a dále jí uhradila na úrok z prodlení částku 22 837,- Kč.

Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 8. dubna 1994, č.j. 10 Cm 666/92-69, zastavil řízení v rozsahu částky 176 107,- Kč (bod I. výroku) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 176 414,- Kč a náklady řízení ve výši 14 101,- Kč a 10 270,- Kč (bod II. výroku).

Soud prvního stupně, odvolávaje se na ustanovení § 763 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), vyšel při posuzování žalobního nároku na zaplacení požadovaného poplatku z prodlení z právní úpravy hospodářského zákoníku (dále též jen hosp. zák. ) se zdůvodněním, že jde o právo žalobkyně vyplývající z porušení závazku ze smlouvy uzavřené mezi účastníky před 1. lednem 1992. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že si účastníci řízení dohodli ve smyslu § 141 hosp. zák. majetkovou sankci ve výši 1% z celkové částky za každý den prodlení. Za situace, kdy žalovaná předmětnou fakturu za dodané licenční programové vybavení ve lhůtě splatnosti žalobkyni neuhradila, dovodil, že žalobní nárok na zaplacení majetkové sankce vyúčtované za prodlení se zaplacením faktury za období od 18. prosince 1991 do 21. dubna 1992 je důvodný. Snížení této majetkové sankce podle posouzení soudu prvního stupně nepřichází v úvahu; ustanovení § 301 obch. zák., které upravuje oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, nelze v souzené věci aplikovat, jelikož obchodní zákoník se vztahuje až na právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Ustanovení § 144 hosp. zák. nelze rovněž podle soudu využít, neboť toto ustanovení opravňovalo k možnosti snížení, popřípadě k prominutí majetkové sankce, jsou-li pro to zcela mimořádné důvody, pouze hospodářskou arbitráž. Navíc tyto mimořádné důvody nemá soud za prokázané. Proto žalobě na zaplacení požadovaného poplatku z prodlení vyhověl.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 1996, č.j. 1 Cmo 440/94-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (výrok I.) a změnil ho v bodu II. výroku tak, že majetkové sankce, na jejichž zaplacení vzniklo žalobkyni právo ve výši 199 251,- Kč, se snižují na jednu polovinu, to je na částku 99 760,50 Kč, a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 76 923,50 Kč a náklady řízení ve výši 14 101,- Kč a 10 270,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o vzniku nároku žalobkyně na zaplacení požadovaného poplatku z prodlení ve výši 199 251,- Kč za opožděnou úhradu faktury č. 28 11 91 505, jelikož při tomto rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu a z tehdy platné úpravy hospodářského zákoníku, která umožňovala smluvním stranám dohodnout si výši majetkových sankcí odchylně od výše zde stanovené. Na rozdíl od soudu prvního stupně však, vycházeje z ustanovení § 144 hosp. zák. a z právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu (dále též jen o. s. ř. ), zejména z jeho ustanovení § 9 odst. 1, 3 a 4 dovodil, že moderační oprávnění hospodářské arbitráže upravené v § 144 hosp. zák. přešlo v době, kdy již hospodářská arbitráž neexistuje, spolu s rozhodovací pravomocí na soudy. Za stavu, kdy odvolatelka (žalovaná) setrvala na požadavku snížení dohodnutých a uplatněných majetkových sankcí, odvolací soud přistoupil ke snížení dohodnutých majetkových sankcí na jednu polovinu. Tento svůj postup zdůvodnil nepřiměřenou výší sjednané majetkové sankce (360 % p. a.) a dále zjištěním, že protistranu stíhala v případě prodlení se splněním dodávky sankce dle § 204 hosp. zák., tj. nejvýše 10 % z ceny dodaných výrobků, trvalo-li prodlení déle než měsíc. Při aplikaci moderačního oprávnění odvolací soud dále přihlédl k tomu, že jedna z hlavních příčin prodlení žalované s placením jistiny spočívala v okolnosti, jež není na její straně u žalované nastala druhotná platební neschopnost, jejíž existenci žalovaná v odvolacím řízení doložila.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. [patrně omylem dovolatelkou citován § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Dovolatelka se snížením sjednané majetkové sankce nesouhlasí a tvrdí, že v posuzované věci důvod pro uplatnění moderačního práva soudu nenastal. Poukazuje na to, že si účastníci úrok ve výši 1 % denně dobrovolně sjednali a že žalovaná v řízení nenamítala, že by smlouvu uzavřela na základě omylu či že by šlo o neplatnou smlouvu z jiného důvodu. Důvodem pro použití moderačního práva nemůže být podle mínění dovolatelky ani druhotná platební neschopnost žalované, neboť pro takový názor nespatřuje žádnou oporu v zákoně a navíc jde o zcela běžný jev v obchodním styku. Dovolatelka, odvolávajíc se na konkrétní soudní judikaturu, podle níž sjednaný úrok z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jeho výše není důvodem pro odepření právní ochrany, navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná popírá uzavření smlouvy, která by obsahovala tak vysoké penále z prodlení a tvrdí, že v tomto směru neexistuje ve spisu jediný listinný důkaz. V dalším vyjádření odkazuje na dovolání, které ve věci podala.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2000, č.j. 32 K 51/96-433, byl prohlášen konkurs na majetek žalované, v důsledku čehož bylo řízení o dovolání žalobkyně ze zákona přerušeno [srov. § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů].

Dovolací soud pokračuje v řízení o dovolání žalobkyně poté, co usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2005, č.j. 32 K 51/96-808 (které podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně oddíl B, vložka 96, nabylo právní moci dne 25. října 2005), byl konkurs na majetek žalované zrušen z důvodu, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a souvisejícímu výroku o nákladech řízení), a je i důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Takové vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění) nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu závěr odvolacího soudu o snížení sjednané majetkové sankce založený na úvaze, že po zrušení hospodářské arbitráže přešlo na soud její moderační oprávnění podle § 144 hosp. zák. S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.

Podle § 144 hosp. zák. hospodářská arbitráž může snížit, popřípadě prominout majetkové sankce, jen jsou-li pro to zcela mimořádné důvody.

Hospodářský zákoník byl zrušen obchodním zákoníkem (srov. § 772 bod 3. zákona č. 513/1991 Sb.) ke dni 1. ledna 1992, kdy nabyl obchodní zákoník účinnosti.

Zákon č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráži, ve znění pozdějších předpisů, byl zrušen zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád [srov. čl. IV. bod 2a)], ke dni 1. ledna 1992, kdy oprávnění k rozhodování hospodářských (obchodních) věcí přešlo ze zrušených hospodářských arbitráží na soudy (srov. § 9 o. s. ř.)

Podle přechodného ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. se obchodním zákoníkem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem (tj. obchodním zákoníkem) ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.

Dosavadními předpisy se rozumí zejména hospodářský zákoník a jeho prováděcí předpisy a pro smlouvy v mezinárodním obchodě zákoník mezinárodního obchodu. Přitom u práv z odpovědnosti za porušení závazků není rozhodující, zda tato práva vznikla přede dnem účinnosti obchodního zákoníku nebo po tomto dni, ale rozhodující je, že jde o práva vzniklá z porušení závazků, které vznikly před účinností obchodního zákoníku, tedy ze smluv uzavřených do 31. prosince 1991.

Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení je předmětem posouzení majetková sankce vyplývající z porušení závazku z hospodářské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 22. listopadu 1991, tedy ze smlouvy uzavřené před 1. lednem 1992. V souladu s ustanovením § 763 odst. 1 obch. zák., které je kogentní povahy, se proto bude tento právní vztah řídit hospodářským zákoníkem. Skutečnost, že bude soud poměřovat nárok na požadovanou majetkovou sankci podle příslušných ustanovení hospodářského zákoníku, však současně ještě neznamená, že by byl soud oprávněn využít moderačního oprávnění svědčícího podle § 144 hosp. zák. hospodářské arbitráži. Aby tomu tak bylo, musela by to nějaká právní norma výslovně stanovit či by to muselo z nějaké právní normy byť třeba i nepřímo vyplývat. Za situace, kdy § 763 odst. 1 obch. zák., ani jiná právní norma nestanoví, ani z nich nevyplývá, že by na soud přešlo po zrušení hospodářské arbitráže její oprávnění podle § 144 hosp. zák. snížit, popřípadě prominout majetkové sankce, nelze než dospět k závěru, že soud podle § 144 hosp. zák. postupovat nemůže. Tento závěr je zcela konformní i s usnesením ze dne 14. července 1998, sp. zn. 2 Cdon 1341/96, v němž Nejvyšší soud v jiné obchodní věci rozhodl, že soudy nejsou oprávněny rozhodovat v době od 1. ledna 1992 (tj. namísto bývalé hospodářské arbitráže) podle ustanovení § 24a odst. 2 hosp. zák., které za v něm vymezených podmínek umožňovalo hospodářské arbitráži rozhodnout o platnosti od počátku takového právního úkonu, u něhož nebyly splněny náležitosti písemné formy. Zaujal-li odvolací soud v posuzované věci opačný názor, tj. že na soud oprávnění hospodářské arbitráže přešlo a v jeho důsledku žalobkyní požadovanou majetkovou sankci podle § 144 hosp. zák. snížil, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné a nelze než uzavřít, že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn dovolatelkou důvodně.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první a odst. 5 část věty před středníkem o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.)

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. března 2007

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu