32 Odo 1304/2004
Datum rozhodnutí: 27.01.2005
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1304/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně B. C. p. 1´E. d. N. E., zastoupené, advokátkou, proti žalované pojišťovně a. s., zastoupené, advokátem, a vedlejší účastnici na straně žalované I., a.s. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení 21 870 000 FRF s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 812/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č.j. 5 Cmo 155/2002-566, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č.j. 5 Cmo 155/2002-626 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám ..., advokáta se sídlem v a vedlejší účastnici 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám , advokáta se sídlem v ...

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2003, č.j. 5 Cmo 155/2002-566, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č.j. 47 Cm 812/95-293, v napadeném rozsahu, tj. v bodě I., kterým byla zamítnuta žaloba s žádostí, aby pojišťovna a. s. zaplatila B. C. p. 1´E. d. N. E. částku 21 870 000 FRF, a v bodě III., jímž bylo uloženo B. C. p. 1´E. d. N. E. zaplatit pojišťovně a. s. na náhradu nákladů řízení částku 573 000 Kč. Vrchní soud dále rozhodl o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi vedlejší účastnící, která byla podnikem se zahraniční majetkovou účastí založeným podle z. č. 173/1998 Sb., a společností C. g. d. b. e. d. c., B., F. (dále jen CGBC) byla uzavřena dne 10. 11. 1989 s účinností od 12. 12. 1989 smlouva o dílo na dodávku hotelu D. v B. na klíč financovanou formou dodavatelského úvěru za cenu 538 mil. FRF. Cena byla podle smlouvy splatná v desetileté lhůtě v 18 splátkách. Vedlejší účastnice vystavila k jednotlivým splátkám vlastní směnky, které byly uloženy u žalobkyně jako depozitáře, CGBC měly být vydány v době jejich splatnosti. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná vystavila dne 12. 12. 1989 neodvolatelnou záruční listinu k zajištění plnění z těchto směnek v celkové výši 145 260 000 FRF ve prospěch CGBC pro případ, že by vedlejší účastnice směnky neproplatila. Na základě smlouvy ze dne 29. 12. 1989 postoupila CGBC rubopisem uvedené směnky na žalobkyni a převedla na ní také práva plynoucí ze záruční listiny. Vyšel dále ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky, který rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, zrušil jeho původní rozsudek s tím, že záruční listina je podle § 28 zákoníku o mezinárodním obchodu č. 101/1963 Sb. (dále jen ZMO) neplatná pro nedostatek potřebného povolení podle § 19 odst. 1 písm. b) tehdy platného devizového zákona č. 142/1970 Sb., neboť soudem prvního stupně zjištěné povolení tehdejší S. b. č. (SBČS) se nevztahuje na případné garance a netýká se předmětné záruční listiny, nejde o přímou garanci zaplacení úvěru, ale o garanci směnek, abstraktních cenných papírů, k čemuž bylo třeba zvláštního povolení; řídil se závěrem dovolacího soudu, který vyvodil nutnost vydání devizového povolení i z toho, že záruční listina nebyla vydána v rámci oprávněného předmětu činnosti žalované. Nevyhověl návrhům žalobkyně na doplnění dokazování, neboť z rozsudku dovolacího soudu se výslovně podává závěr, že devizové povolení bylo třeba a to i proto, že nebylo možno konstatovat souvislost záruky s poukazovanou pojistkou 22.984, když záruční listina ze dne 12. 12. 1989 předbíhá pojistnou smlouvu ze dne 4. 9. 1990, přičemž nová šetření o existenci devizového povolení považoval odvolací soud jen za prodlužování řízení, nenaznačuje-li nic, že by povolení vydáno bylo, a jestliže ani ze záruky se nepodává žádné konkrétní devizové povolení. Stejně jako v předchozím odvolacím řízení odmítl možnost posoudit nárok jako náhradu škody, neboť porušení povinnosti samé nárok na náhradu škody zakládat nemůže, pokud neměla za následek poškození jiného, a v tomto směru jde tedy o zcela jiná skutková tvrzení a zcela jiné dokazování, nejde tedy o jinou právní kvalifikaci, ale o odlišný nárok, jež je předmětem žaloby. Protože tedy nemohly nastat účinky z neplatné záruční listiny, nemohla na žalobkyni přejít práva z této listiny a soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže žalobu na zaplacení 21 870 000 FRF zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolává se přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.) a odůvodňuje dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za otázku zásadního významu považuje vyřešení otázky rozsahu námitek mimosměnečného garanta vůči směnečnému věřiteli, který je zároveň oprávněn ze záruční listiny vystavené garantem, a který směnku nabyl indosací, za situace, jak bylo zjištěno, byla uvedená záruka neplatná, kteroužto neplatnost garant způsobil. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, jestliže na danou věc neaplikoval § 102 ZMO, podle něhož zřejmé zneužívání práv ze závazkových vztahů, jež v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku se děje za účelem poškození druhé strany, nepožívá právní ochrany. Má za to, že nemůže být poskytnuta soudní ochrana jednání žalované, která v rozporu se skutečností tvrdila, že k vystavení záruční listiny obdržela potřebná povolení a že záruka je v souladu s tehdy platnými devizovými předpisy. Poskytnutí soudní ochrany konaní falešných právních úkonů by znamenalo popření zásady právní jistoty. Namítá dále, že odvolací soud nesprávně dovodil neopodstatněnost nároku žalobkyně a pro právní názor Nejvyššího soudu o neplatnosti záruční listiny potvrdil zamítnutí žaloby, aniž by se zabýval otázkou, zda nárok není přesto důvodný, zejména z toho pohledu, že žalované nepřísluší dovolávat se neplatnosti své záruční listiny. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud se vůbec nezabýval návrhem žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání. V rozsudku přípustnost nevyslovil, své rozhodnutí nijak neodůvodnil, proto má dovolatelka za to, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Za závažnou vadu považuje skutečnost, že odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí ani neuvedl, podle jakého znění občanského soudního řádu věc projednával, přičemž odkázal-li na straně č. 11 svého rozsudku na § 243d a § 226 o. s. ř., lze usuzovat, že odvolací soud rozhodoval podle o. s. ř. platného po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ač měl rozhodovat podle o. s. ř. ve znění před uvedenou novelou. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; zároveň navrhla odložení vykonatelnosti rozhodnutí.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání je nepřípustné ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání v napadeném rozsudku nevyslovil, a je nepřípustné i ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř, neboť žalobkyně v řízení účinně nenavrhla přípustnost dovolání. Jestliže tak učinila jen v podání ze dne 14. 9. 1999, pak tento návrh byl konzumován rozsudkem Nejvyššího soudu, přičemž před vynesením rozsudku Vrchního soudu v Praze, jenž je napadán dovoláním, již žalobkyně nový návrh na připuštění dovolání nevznesla. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na připuštění dovolání je procesně účinný a že odvolací soud o něm nerozhodl, potom má žalovaná za to, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní právní význam. Odvolací soud neřešil žádnou právně významnou otázku, neboť byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který určující a právně významnou otázku - platnosti záruční listiny - již vyřešil. Otázka možnosti namítat absolutní neplatnost právního úkonu je pro tento spor irelevantní, neboť případnou absolutní neplatností právního úkonu se soud musí zabývat vždy, i bez ohledu na to, zda to namítá některý z účastníků. Z uvedených důvodů navrhla odmítnutí dovolání. Pokud by dovolací soud dospěl k jinému závěru ohledně přípustnosti dovolání, navrhuje jeho zamítnutí, neboť nepovažuje dovolání žalobkyně za důvodné. Domnívá se, že odvolací soud věc posoudil správně, pokud žalobu zamítl, jestliže dospěl k závěru, že nemohly nastat účinky z absolutně neplatné záruční listiny (§ 28 ZMO) a že na žalobkyni proto nemohla přejít práva z této listiny. Za nepřípadnou považuje i námitku žalobkyně, podle níž odvolací soud nepostupoval správně, neaplikoval-li § 102 ZMO. Je přesvědčena, že uvedené ustanovení se nemůže vztahovat na případ absolutní neplatnosti právního úkonu, neboť podle § 102 ZMO právní ochrany nepožívá zřejmé zneužívání práv ze závazkových vztahů, jež se děje v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku za účelem poškození druhé strany, přičemž žalovaná žádných práv ze závazkového vztahu s žalobkyní na základě záruční listiny nemohla zneužívat, jestliže jí žádná práva z důvodu absolutní neplatnosti této záruční listiny ani nevznikla. Za neopodstatněné považuje i tvrzení žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou připuštění dovolání, když ze spisu vyplývá, že žalobkyně žádný kvalifikovaný a procesně účinný návrh na připuštění dovolání nevznesla. K dovolací námitce ohledně neupřesnění znění občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud rozhodoval, žalovaná poukazuje, že odkaz na § 226 o. s. ř. neprokazuje, že by odvolací soud postupoval podle jiného procesního předpisu, než podle jakého postupovat měl, neboť princip vázanosti právním názorem soudu instančně vyššího byl v tomto ustanovení obsažen jak před zmíněnou novelou občanského soudního řádu, tak po ní. Rovněž návrh na odložení vykonatelnosti považuje za nepřípustný, eventuálně za nedůvodný.

Vedlejší účastnice na straně žalované navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, proto považuje za nepřípustný i návrh na odložení vykonatelnosti. Má za to, že odvolací soud řešil otázku zásadního právního významu, tj. zda existuje právní titul nároku žalobkyně vůči žalované správně, akceptoval-li v tomto směru právní názor Nejvyššího soudu o neplatnosti předmětné záruční listiny. Žalobkyní v dovolání uplatňovaná otázka, kdo může uplatnit neplatnost právního úkonu, není otázkou zásadního významu v rámci tohoto sporu. Za nedůvodný považuje žalobkyní namítaný nedostatek aplikace § 102 ZMO. Zdůrazňuje, že uvedené ustanovení se nemůže vztahovat na případ absolutní neplatnosti.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen o. s. ř. ) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.

Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalobkyně o připuštění dovolání nežádala, čímž nesplnila předpoklad pro postup podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Pokud tak učinila jen podáním ze dne 14. září 1999, je třeba dát za pravdu žalované, že tento návrh byl konzumován rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, č.j. 29 Cdo 2923/99-433 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1708/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 13/2002 pod číslem RNs C 971/2002, podle něhož předpokladem toho, aby dovolání proti dalšímu rozsudku vydanému po zrušení dřívějšího rozsudku dovolacím soudem mohlo být podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., přípustné, je nový návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto dalšímu rozsudku.).

Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalobkyně netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 4 věta prvá, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta žalované ve výši 7 500 Kč a vedlejší účastnice ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1 a 6, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokátu žalované ve výši 75 Kč a advokátu vedlejší účastnice (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy každému z těchto advokátů celkem ve výši 7 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 27. ledna 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu