32 Odo 1286/2005
Datum rozhodnutí: 18.01.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1286/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně P. S., s.r.o., zastoupené JUDr. J. Č., advokátem, proti žalovaným 1) J. H., 2) V. H., oběma zastoupeným JUDr. T. V., advokátkou, o zaplacení 151 399,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 194/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2005, č.j. 27 Co 122/2004-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 980,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce JUDr. T. V.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po obou žalovaných zaplacení částky 151 399,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla, které zhotovila ve prospěch žalovaných na základě smlouvy o dílo. Žalobní nárok dále odůvodnila tvrzením, že ač dílo bylo dokončeno a předáno, žalovaní, kteří jí na zálohách zaplatili ze stanovené ceny díla ve výši 751 399,- Kč částku 600 000,- Kč, zbývající část ceny díla neuhradili.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 8. října 2003, č.j. 8C 194/98-94, zamítl žalobu v celém rozsahu (bod I. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení České republice a žalovaným (bod II. a bod III. výroku).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. února 2005, č.j. 27 Co 122/2004-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 80 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále ho zrušil v zamítavém výroku ve věci samé co do zbývající částky 71 399,- Kč s příslušenstvím a v obou bodech výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo, na základě níž žalobkyně jako zhotovitel ve prospěch žalovaných jako objednatele dílo spočívající ve výstavbě garáží pro osobní auta provedla a zhotovené dílo žalovaným předala. Stejně jako soud prvního stupně založil i odvolací soud své rozhodnutí na úvaze, že žalovaní s odkazem na § 439 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) nemají povinnost platit část kupní ceny, jež by odpovídala nároku na slevu, jestliže vady nebyly odstraněny. Znaleckým posudkem, jímž zopakoval dokazování, vzal za prokázanou existenci závad na stavbě objektu garáží ke dni převzetí stavby, které nebyly odstraněny. Za stavu, kdy znalec vyčíslil náklady na odstranění závad ve výši 80 000,- Kč, je tato částka dle názoru odvolacího soudu nárokem na slevu z ceny díla, jelikož teprve po vynaložení těchto nákladů by bylo dílo bez vad a odpovídalo by stavu dohodnutému ve smlouvě. Odvolací soud má tak rozhodnutí soudu prvního stupně za správné co do zamítnutí žaloby v částce 80 000,- Kč. Proto v tomto rozsahu odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá, že z důvodu nevyjasnění odpovědnosti za vady venkovní dlažby nebylo možné rozhodnout o oprávněnosti či neoprávněnosti žalobního nároku ve zbývajícím rozsahu. Podle odvolacího soudu nebylo především jednoznačně prokázáno, zda žalovaní dali souhlas s použitím dlažby nižší kvality, přičemž za nutné pokládá vzít v úvahu i další faktory (například předčasný pojezd automobilů na dosud nevyzrálé ploše), které by mohly závady v dlažbě způsobit. Podle názoru odvolacího soudu je třeba provést další dokazování za účelem zjištění odpovědnosti žalobkyně za vznik jednotlivých závad a rovněž tak k určení výše nákladů spojených s jejich odstraněním. Jelikož doplnění dokazování takového rozsahu přesahuje rámec možností daných odvolacímu soudu, rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka, odvolávajíc se na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), brojí proti závěrům obou vypracovaných znaleckých posudků. V případě znaleckého posudku Ing. R. A. vznáší výhrady proti způsobu navržené opravy omítek a podlah a s tím souvisejícímu zjištěnému rozsahu nákladů na provedení opravy ve výši 80 000,- Kč. Soudům obou stupňů vytýká, že se jejím návrhem na odstranění zjištěných závad vůbec nezabývaly a že se vůbec nevypořádaly se skutečností, že i vnitřní dlažby byly zatíženy předčasným pojezdem. Ve znaleckém posudku Ing. R. H., CSc., který byl vyhotoven na posouzení venkovní dlažby, dovolatelka postrádá zjištění, v jakém rozsahu mohlo dojít k poškození dlažby předčasným pojezdem a kdo tento předčasný pojezd způsobil.

Dovolatelka dále soudu prvního stupně vytýká, že nevyhověl jejímu návrhu na sloučení řízení o doplacení ceny díla s řízením, v němž se žalovaní proti ní domáhali bezplatného odstranění vad díla, o něž v řízení jde. Pochybení namítá i při aplikaci ustanovení § 439 odst. 4 obch. zák. Poukazujíc na svědeckou výpověď M. H. dále oponuje závěru soudu prvního stupně, pokud vzal za neprokázané, že by poškození dlažby způsobili žalovaní jejím předčasným zatěžováním vozidly.

Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl nové dokazování. Má za to, že oba rozsudky trpí vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaní s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnili. Mají za to, že bylo rozhodnuto na podkladě úplně zjištěného skutkového stavu. Žalovaní se vyjádřili k uplatněným námitkám dovolatelky s tím, že veškeré její výhrady směřující do znaleckých posudků, hodnocení svědecké výpovědi svědka M. H., jakož i právních závěrů soudů označují za nedůvodné. Proto navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl s tím, že jim bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatelka založila výtku nesprávnosti právního posouzení věci jednak na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů (dovolatelka vznáší výhrady proti znaleckým posudkům a proti hodnocení svědecké výpovědi) a dále na námitce vad řízení, jichž se měly podle jejího názoru soudy obou stupňů zřejmě dopustit nepřihlédnutím k určitým tvrzeným skutečnostem, případně nevyhověním některým jejím návrhům. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Za situace, kdy dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem a nezjistil ani jiný důvod, pro který by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam, lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za této situace nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani (poněkud nesrozumitelně) tvrzenou vadou řízení, neboť podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. lze k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlížet jen v případě přípustného dovolání, což případ podaného dovolání není.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovaným právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4 950,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 955,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. ledna 2007

JUDr. Miroslav Gallus.

předseda senátu