32 Odo 1269/2006
Datum rozhodnutí: 30.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1269/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A. E., a.s., , zastoupené JUDr. .Z H., advokátem, , proti žalované P. P. & T. s.r.o., (dříve P. L. s.r.o.), , zastoupené JUDr. M. T., advokátkou, , o zaplacení částky 11 181,24 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 371/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 č. j. 3 Cmo 424/2005-198, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. září 2005 č. j. 55 Cm 371/2004-172 zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 181,24 EUR s 3% úrokem z prodlení z částky 1 644,30 EUR od 16. 6. 2003 do 31. 12. 2003, z částky 1 910,52 EUR od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004, z částky 1 863,54 EUR od 1. 5. 2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 1 644,30 EUR od 16. 9. 2003 do 31. 12. 2003, z částky 1 910,52 EUR od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004, z částky 1 863,54 EUR od 1. 5. 2004 do zaplacení, z částky 1 644,30 EUR od 16. 12. 2003 do 31. 12. 2003, z částky 1 910,52 EUR od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004, z částky 1 863,54 EUR od 1. 5. 2004 do zaplacení, z částky 1 910,52 EUR od 16. 3. 2004 do 30. 4. 2004, z částky 1 863,54 EUR od 1. 5. 2004 do zaplacení, z částky 1 863,54 EUR od 16. 6. 2004 do zaplacení, s 2,5% úrokem z prodlení z částky 1 863,54 EUR od 16. 9. 2004 do zaplacení a smluvní pokuty v celkové částce 4 314,79 EUR (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni 3%, 2% a 2,5% úrok z prodlení z částek uvedených ve výroku pod bodem II (výrok pod bodem II), uložil žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 12 000 EUR od 16. 12. 2004 do 6. 4. 2005 v částce 666 EUR (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se společností P. s.r.o. smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění poskytnutí softwarových licencí uvedených v technické specifikaci, která byla nedílnou součástí smlouvy, a dále zajištění poskytnutí aktualizace a servisu těchto softwarových licencí. Do práv a povinností původního odběratele poté vstoupila žalovaná, a to na základě dohody o vstupu do práv uzavřené 1. 10. 2002 mezi žalobkyní, společností P. s.r.o. a žalovanou. Ve smlouvě o zajištění poskytnutí s. licencí, aktualizaci a servisu s. licencí a provedení služeb (dále jen předmětná smlouva ) byla sjednána cena zajištění softwarových licencí částkou 33 749,10 EUR, kterou měla žalovaná podle smlouvy zaplatit po první splátce ve výši 1 608,90 EUR ve 23 pravidelných měsíčních splátkách po 1 397 EUR. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná hradila splátky až do února 2003, od března 2003 neuhradila ničeho, takže ze sjednané ceny plnění dlužila žalobkyni částku 20 961 EUR, kterou uhradila více platbami uskutečněnými po podání žaloby. Žalovaná se tak podle závěru soudu prvního stupně dostala do prodlení s povinností hradit jednotlivé splátky podle předmětné smlouvy a žalobkyni vzniklo vedle práva na zákonný úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) také právo na smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení sjednanou v článku X.1 smlouvy, a to z každé jednotlivé dlužné splátky. Právo na smluvní pokutu však podle závěru soudu prvního stupně vzniklo žalobkyni až po výzvě žalobkyně k zaplacení, za niž je v daném případě možno považovat až doručení kopie žaloby žalované. Z toho důvodu náleží žalobkyni pouze část smluvní pokuty ve výši 666 EUR za celkem 111 dnů prodlení. Ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky 11 181,24 EUR s příslušenstvím za zajištění servisu a aktualizace softwarových licenci podle předmětné smlouvy a na smluvní pokutu ve výši 1 342,04 EUR dospěl soud prvního stupně k závěru, že smluvní ujednání týkající se této části plnění je natolik nejasné, nesrozumitelné a navzájem si odporující, že nelze předmětnou smlouvu v této části považovat za platnou, takže žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny těchto služeb s příslušenstvím, včetně nároku na smluvní pokutu.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2006 č. j. 3 Cmo 424/2005-198 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 2 972,75 EUR, jinak ve zbývajícím rozsahu tento výrok a výrok pod bodem IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování předmětnou smlouvou účastníků a shledal nesprávným závěr soudu prvního stupně, že podmínkou pro vznik nároku na smluvní pokutu je, že žalobkyně tuto pokutu vyfakturuje. Smluvní pokuta je svým charakterem sankcí, a nárok na její úhradu vznikl žalobkyni okamžikem prodlení žalované bez toho, že by bylo nutno tuto sankci vyfakturovat. Protože z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaná se s úhradou za zajištění poskytnutí softwarových licencí do prodlení dostala, vzniklo žalobkyni právo na celou smluvní pokutu, a proto i ohledně částky 2 972,75 EUR mělo být žalobě vyhověno. Odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanou zavázal k úhradě této částky. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání účastníků o povinnosti žalované zaplatit za aktualizaci a servis softwarových licencí pro jeho nesrozumitelnost, nejasnost a rozpornost mezi ujednáním o závazku žalované zaplatit za aktualizaci a servis a ujednáním o závazku žalobkyně zajistit tuto aktualizaci a servis. Ze smlouvy nevyplývá, jak dovodil soud prvního stupně, že by žalovaná jako odběratelka byla povinna cenu za aktualizaci a servis platit až po poskytnutí těchto služeb žalobkyní. Žalovaná je pasivně legitimována a pokud byly splněny podmínky smlouvy, byla povinna žalobkyni uhradit i platby za aktualizaci a servis. Protože však žalovaná zpochybňovala výši fakturovaných částek a namítala, že informativní faktury nebyly adresovány jí, ale společnosti P. s.r.o., odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že napadená část rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na smluvní pokutu nebyl podmíněn předchozí fakturací této pokuty. Poukázala na obsah předmětné smlouvy účastníků, zejména její článek II.5, v němž bylo sjednáno, že odběratel je povinen platit veškeré platby dle této smlouvy na základě faktur vystavených dodavatelem a zaslaných odběrateli se splatností stanovenou touto smlouvou. Faktury daňové doklady budou vystaveny v souladu se zákonem č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty. Citovaný článek je podle žalované nutno vykládat v souvislosti s článkem X, v němž bylo sjednáno právo odběratele na smluvní pokutu. Z obou článků předmětné smlouvy pak vyplývá, že žalobkyně byla povinna fakturovat veškeré platby podle smlouvy, tedy i smluvní pokutu, nikoliv pouze platby za dodávky a služby, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Vždy je podle názoru žalované nutno odlišovat skutečnost, kdy vzniká nárok na smluvní pokutu, od vzniku povinnosti žalované smluvní pokutu skutečně uhradit. Pokud žalovaná do podání dovolání žádné faktury na úhradu smluvní pokuty neobdržela, nevznikla jí tedy ani povinnost tuto pokutu žalobkyni zaplatit. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. l o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však ve všech těchto případech není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

V dané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 2 972,75 EUR, představující součet řady smluvních pokut za prodlení žalované s úhradou jednotlivých faktur vystavených žalobkyní na základě předmětné smlouvy. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet jednotlivých částek tak, jak jsou specifikovány na č.l. 134 převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá z více samostatných nároků se samostatným skutkovým základem (každá smluvní pokuta sankcionuje prodlení žalované s úhradou jiné faktury), takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého z nich odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem a společnou částkou.

Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného § 237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet všech smluvních pokut přesahuje částku 50 000 Kč.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu