32 Odo 1260/2004
Datum rozhodnutí: 23.01.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1260/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce T. Ď., proti žalované K. p., a. s., o zaplacení částky 805.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 31 C 208/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2004, č. j. 13 Co 102/2004-251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. T. J.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 31 C 208/99-226 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 805.343,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.) a současně uložil žalobci zaplatit České republice náklady znalečného (výrok III.). Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení pojistného plnění s tím, že byl vlastníkem vozu Audi 100 S4 2.3 Quattro, základní červené barvy, roku výroby r.v.1994, když k tomuto vozidlu dne 16. 12. 1997 uzavřel s právním předchůdcem žalované pojistnou smlouvu mj. i pro případ škody na voze vzniklé v důsledku havárie. Sjednané pojistné zaplatil. Dne 24. 12. 1997 se vozidlo v důsledku havárie vzňalo a shořelo. Tato skutečnost byla dne 29. 12. 1997 oznámena žalované a poté byl vrak vozidla sešrotován. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 11. 1997 byl propuštěn celním orgánem na území ČR skelet vozu Audi 100 pro žalobce, ten dne 3. 12. 1997 požádal o technický průkaz, vůz byl po kompletaci dne 5. 12. 1997 uznán za technicky způsobilý a byla mu přidělena SPZ. Dne 16. 12. 1997 žalobce vůz pojistil, přičemž tento byl identifikován typem, značkou, barvou a VIN. Dne 24. 12. 1997 byla Policii ČR ohlášena nehoda, při níž měl pojištěný vůz kompletně shořet, vrak vozu byl odtažen a dne 5. 1. 1998 údajně sešrotován poté, co zaměstnanec žalované pořídil fotodokumentaci. Další ohledání vozidla právě pro sešrotování nebylo možné. Datum sešrotování budí pochybnosti, neboť dne 5. 1. 1997 měla být ve společnosti C., s. r. o. dovolená. Uzavřel, na základě zkoumání dvěma znalci, že ohořelé vozidlo mělo pravděpodobně jiný VIN na karoserii než vozidlo pojištěné, kdy poslední tři znaky na ohořelém znaku jsou nerozkódovatelné. Dovodil, že žalobce neprokázal poškození vozidla, které bylo předmětem pojistné smlouvy, neboť to, že shořelé vozidlo bylo shodné značky, modelu, typu, roku výroky a barvy nedokazuje jeho totožnost s pojištěným vozem, tedy věc originální, ale pouze jeden z výrobků vozu určité série. V důsledku těchto skutečností dospěl k závěru, že povinnost žalované k pojistnému plnění ve smyslu ustanovení § 788 odst. 1 obč. zák. nenastala, neboť žalobce neprokázal poškození vozidla, které bylo předmětem pojistné smlouvy, a jež bylo poškozeno způsobem, mezi účastníky pojistné smlouvy dohodnutým tj. neprokázal, že nastala kvalifikovaná pojistná událost. Žalobu proto zamítl.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 13 Co 102/2004-251 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu (výrok I.), potvrdil výrok rozsudku soudu prvého stupně o nákladech řízení mezi účastníky, rozsudek změnil co do částky přiznané žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II. ). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho právním závěrem. Dovodil, že soud prvního stupně věc správně posoudil, když přihlédl k ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. , ve smyslu kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Uzavřel, že pokud navržené důkazní prostředky nesměřují k závěru, aby tvrzené skutečnosti byly prokázány, musí účastník nést důsledky negativního rozhodnutí stejně jako v případě, kdy hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Podle odvolacího soudu právě pro neunesení důkazního břemene bylo třeba žalobu v daném případě zamítnout. Poukázal na dva znalecké posudky hodnocené soudem prvého stupně v souvislosti se všemi okolnostmi případu, s přihlédnutím ke zprávě výrobce automobilů předmětné značky a výpovědím svědků, jakož i ke skutečnosti, že žalobce nechal vůz sešrotovat, takže jej nebylo možno podrobit dalšímu zkoumání. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal identitu shořeného vozidla s tím, které bylo předmětem pojištění, tudíž neprokázal vznik práva na plnění podle § 797 odst. 2 obč. zák., tedy, že nastala skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost). Pokud žalobce navrhl až v odvolacím řízení provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. P., tento důkaz označil v systému neúplné apelace podle § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nepřípustný, neboť účastníci byli soudem prvého stupně před skončením jednání řádně poučeni postupem podle § 119a o. s. ř. Z uvedených důvodů shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jeho zamítavé rozhodnutí potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel brojí proti názoru odvolacího soudu, že bylo povinností žalobce pojištěného prokázat vznik práva na pojistné plnění, tedy unést důkazní břemeno o totožnosti pojištěné věci s věcí zničenou. Vytýká mu vadnost řízení spočívající v neúplně nebo nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci z důvodu neprovedení důkazů navržených žalobcem, směřujících právě k prokázání identity pojištěného vozidla s vozidlem zničeným požárem, přičemž za rozhodné (neprovedené) důkazy označuje navržené výslechy svědka B. M. a znalce Ing. I. P. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v chybném posouzení otázky důkazního břemene, založené na nesprávném výkladu ustanovení § 797 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 788 odst. 1 obč. zák. Je přesvědčen, že pojištěný splní svou povinnost tvrzení a unese své důkazní břemeno o vzniku pojistné události, prokáže-li existenci pojistné smlouvy a existenci nahodilé události, která způsobila poškození, zničení nebo ztrátu věci, o níž pojištěný tvrdí, že byla věcí pojištěnou. K obraně pojistitele založené na tvrzení, že nahodilou událostí nebyla poškozena resp. zničena věc identická s věcí pojištěnou namítá, že se jedná o tvrzení žalované, která také musí toto tvrzení prokázat. Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že je to žalobce, kdo neunáší své důkazní břemeno a v důsledku toho neprokazuje právo na pojistné plnění, porušuje nesprávným právním výkladem nejen právo procesní, ale i právo hmotné. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání v plném rozsahu ztotožňuje se s právními závěry odvolacího soudu. Důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že se nehoda stala právě na pojištěném vozidle a nastala tak pojistná událost spatřuje na žalobci a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, aby toto zamítl.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1. 15. 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Pro úvahu Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zřetelem k dovolací námitce žalobce, je rozhodná interpretace § 788 odst. 1 ve spojení s § 797 odst. 2 obč. zák. Podle § 788 odst. 1 obč. zák. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, když právo na plnění z pojistné smlouvy vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit, tj. pojistná událost (§ 797 odst. 2 obč. zák.).

Z dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobcem o tom, že mu právo na plnění z pojistné smlouvy vzniklo, neboť neprokázal, že nastala skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti žalované plnit, tedy že nastala pojistná událost.

Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato), nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

Důkazní břemeno je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby jí soud uznal za pravdivou. Je to tedy hmotné právo, které určuje, kdo má důkazní břemeno, tedy kdy kdo musí něco prokázat proto, aby nastal právní účinek. Případné výjimky z této obecné zásady upravuje zákon (například přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka v případě uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák.).

Dovolací soud se plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že důkazní břemeno nese žalobce. Stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka (nestanoví-li právní předpis jinak), jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala ku prospěchu, pak v případně tvrzení žalobce, že mu vzniklo právo na plnění z pojistné smlouvy, neboť shořené vozidlo bylo identické s vozidlem, které bylo předmětem uzavřené pojistné smlouvy, je to žalobce kdo nese důkazní břemeno k prokázání tvrzené skutečnosti. Výjimku z této zásady občanský zákoník v souvislosti uplatněním požadavku na pojistné plnění podle § 797 odst. 2 obč.zák. nestanovuje.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit řešení otázky neprovedení důkazů označených dovolatelem, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože se jedná o jinou vadu řízení, tedy dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však lze úspěšně uplatnit pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

Protože Nejvyšší soud nedospěl vzhledem k uvedeným dovolacím námitkám k závěru, že odvolací soud řešil určující právní otázku, tedy existenci nároku na pojistné plnění v rozporu s hmotným právem, ani k závěru, že jeho rozhodnutí má zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. , není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalované vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastoupení advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. ledna 2006

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu