32 Odo 1239/2004
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 1239/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. P., a.s., proti žalované A. I., s.r.o., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 493/2002, o dovolání M. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2004, č.j. 6 Co 639/2004-79, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným usnesením potvrdil usnesení (v pořadí druhé) ze dne 24. února 2004, č.j. 5C 493/2002-71, jímž Okresní soud v Písku připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupil M. P.

Podle posouzení odvolacího soudu byly v daném případě podmínky ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) splněny. Žalobkyně, která určuje okruh účastenství, v průběhu řízení navrhla, aby do řízení na straně žalované přistoupil M. P., přičemž na výzvu soudu odstranila i nedostatek řízení spočívající v tom, že z jejího návrhu nebylo zřejmé, čeho se vůči přistoupivšímu účastníku domáhá. Rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka v projednávané věci není ani v rozporu se zásadou hospodárnosti. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce odvolatele (M. P.), že by přistoupením dalšího účastníka do řízení byla řešena otázka procesního nástupnictví. Dle názoru odvolacího soudu nebrání vyhovění návrhu ani ustanovení § 92 odst. 3 o. s. ř., jelikož po zahájení řízení nenastala žádná právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde. Za takovou právní skutečnost nelze považovat ani kupní smlouvu ohledně nemovitosti, v níž se podle žaloby mají nacházet věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, jelikož touto smlouvou nemohlo dojít k žádnému převodu či přechodu práv a povinností ze žalované na odvolatele (jednak z důvodu, že žalovaná nebyla vůbec účastníkem této smlouvy a dále z toho důvodu, že předmětem řízení je vydání movitých věcí). Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadl M. P. dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Dovolatel soudu prvního stupně vytýká, že připustil jeho přistoupení do řízení, aniž byly splněny podmínky § 92 odst. 1 o. s. ř., a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Poukazuje na nepřesnost skutkových tvrzení, jimiž žalobkyně vymezila předmět řízení, argumentuje absencí věcné pasivní legitimace žalované, která, jak v řízení prokázal, vlastníkem předmětné nemovitosti (jak uvádí žalobkyně) nebyla. Za tohoto stavu proto soud nemohl návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení vyhovět a pokud tak učinil, došlo k obejití institutu záměny účastníků, jímž jedině lze sjednat nápravu v situaci, kdy původní účastník v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován. Podle názoru dovolatele nebyla dodržena ani zásada procesní ekonomie, jelikož důkazy provedené před soudem prvního stupně (zejména svědeckou výpověď, při níž byl přítomen na jednání pouze zástupce žalobkyně) by bylo nutné provést znovu.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 9422, došlo rozhodnutím valné hromady žalobkyně S. P., s.r.o., která se konala dne 5. května 2004, ke změně její právní formy na akciovou společnost dle § 69 d) obchodního zákoníku, přičemž tato změna byla v uvedené evidenci zapsána dne 1. července 2004. Dovolací soud proto dále na straně žalobkyně jednal se společností S. P., a.s.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.); není však důvodné.

Jelikož vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají (dovolatel sice v obecné rovině tvrdil vadu řízení, jeho veškeré námitky však směřovaly do právního posouzení věci), dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání - přezkoumal správnost právního závěru odvolacího soudu o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 92 odst. 1 o. s. ř. pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).

Účelem přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) nebo záměny některého z dosavadních účastníků řízení za jiného účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) jako institutů sporného řízení (z povahy věci plyne, že v tzv. řízení nesporném se tento postup uplatnit nemůže) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo vůči jiné osobě. Nedostatek věcné legitimace znamená, že někdo, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem hmotného oprávnění, nebo o kom žalobce tvrdí, že je nositelem hmotněprávní povinnosti, není nositelem hmotného oprávnění (hmotněprávní povinnosti), o které v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci. V případě nedostatku věcné legitimace soud není oprávněn zasahovat do vymezení okruhu účastníků, nemůže řízení pro nedostatek jeho podmínky zastavit, nýbrž žalobu zamítne. Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení § 92 o. s. ř. umožňuje žalobci, aby jej v průběhu řízení měnil tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.).

Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (a o takové řízení jde i v posuzovaném případě) tak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce (ne žalovaný) a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. například důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce (či žalovaný) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu aktivně (pasivně) věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006).

Dovolatel staví svou námitku o právním pochybení při aplikaci ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na tvrzení o nesplnění zákonných předpokladů pro přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, neboť má za to, že v řízení prokázal, že původní žalovaná není a v době podání žaloby nebyla věcně pasivně legitimována (což odvozuje od toho, že vlastníkem předmětné nemovitosti nebyla), a že tedy usnesení o přistoupení účastníka obchází institut záměny účastníka upravený v § 92 odst. 2 o. s. ř.

Tomuto názoru dovolatele přisvědčit nelze, jelikož podle obsahu spisu nebylo při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že by žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována. V souzené věci jde o žalobu na vydání věci, u níž je dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku pasivně věcně legitimován ten, kdo věc jejímu vlastníku neprávem zadržuje, což nemusí být vždy vlastník objektu, v němž se zadržovaná věc nachází. Za stavu, kdy z výsledků dosavadního řízení nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že původní žalovaná není pasivně legitimována, tak nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že připuštěním přistoupení nového žalovaného do řízení byl obcházen institut záměny účastníků. S otázkou věcné legitimace žalované, která je otázkou hmotněprávní, se proto soud vypořádá až v konečném rozhodnutí ve věci na podkladě náležitých skutkových zjištění, založených na hodnocení provedených důkazů.

Za situace, kdy dovolací soud ani neshledal, že by přistoupení dalšího žalovaného (dovolatele) do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti, lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. září 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu