32 Odo 1227/2006
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy: § 133 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 792 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1227/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. R. S., proti žalované České pojišťovně a.s., o zaplacení částky 157 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 67/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2004 č. j. 21 Co 259/2002-138, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. dubna 2002 č. j. 15 C 67/2001-121, ve znění usnesení ze dne 30. července 2002 č. j. 15 C 67/2001-134, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 157 270 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 6. 11. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal úhrady pojistného plnění podle pojistné smlouvy z 13. 6. 1997 k reparaci škody způsobené odcizením pojištěného motorového vozidla. Soud prvního stupně zjistil, že uvedenou pojistnou smlouvu žalobce uzavřel jako leasingový nájemce vozu FIAT BRAVO 1,6 SX. Žalobce hradil sjednané pojistné a následně došlo k pojistné události spočívající v krádeži předmětného vozu ve dnech 9. nebo 10. července 2000. Žalovaná odmítla žalobci poskytnout pojistné plnění s odkazem na § 812 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), podle kterého změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zanikne, nestanoví-li pojistné podmínky jinak. Poukazovala na to, že se podle jejího názoru žalobce stal v důsledku splacení všech leasingových splátek a ostatních závazků vůči společnosti O. L., a.s., (dále jen společnost ) vlastníkem vozu ještě před jeho odcizením, čímž došlo k zániku pojištění. Soud prvního stupně však dospěl k jinému závěru, a sice, že k převodu vlastnictví předmětného vozu ze společnosti na žalobce došlo až dnem 12. 7. 2000, kdy mu bylo doručeno oznámení této společnosti o řádném ukončení leasingové smlouvy a převodu vlastnictví předmětu leasingu na žalobce. Stalo se tak až po datu krádeže, a proto žalobci částka odpovídající hodnotě vozidla ke dni krádeže náleží.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. března 2004 č. j. 21 Co 259/2002-138 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 157 270 Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. 11. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se především zabýval otázkou, k jakému datu došlo k přechodu vlastnictví k předmětu leasingu ze společnosti na žalobce. Vyšel z bodu 4.2.1 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu O. L., a.s. pro dopravní techniku 4/97 (dále jen podmínky ), které jsou součástí leasingové smlouvy, z něhož podle jeho závěru vyplývá dohoda účastníků leasingové smlouvy v tom směru, že žalobce nabude vlastnictví automobilu dnem, kdy budou uhrazeny všechny závazky žalobce vůči společnosti, nejdříve však dnem úplného odepsání předmětu leasingu z účetnictví společnosti. Uzavření takové dohody o nabytí vlastnictví v jiném okamžiku, než předáním věci, umožňuje § 133 odst. 1 ObčZ a odvolací soud shledal uvedenou dohodu žalobce a společnosti jako dostatečně srozumitelnou a určitou a tudíž platnou. Žalobce tak nabyl vlastnické právo k předmětnému vozu v souladu s oznámením společnosti ze dne 13. 6. 2000 k tomuto datu. Ve smyslu § 812 ObčZ došlo současně v důsledku změny v osobě vlastníka pojištěné věci k zániku pojištění. Následné zaslání listin společností (technický průkaz k vozidlu, event. plná moc ke zrušení zápisu o vlastnictví společnosti v technickém průkazu pro dopravní inspektorát) je proto podle ujednání pouze stvrzením nabytí vlastnického práva žalobce k automobilu, které nastalo již ke dni 13. 6. 2000. Pokud došlo k odcizení vozu 9. či 10. 7. 2000, jednalo se o dobu, kdy nebyla tvrzena a prokazována existence žádné jiné pojistné smlouvy. Pojištění bylo podle závěru odvolacího soudu navíc sjednáno s tím, že osobou oprávněnou k přijetí pojistného plnění je podle § 797 odst. 1 a § 815 odst. 1 ObčZ vlastník předmětného vozu. Z toho vyplývá, že i kdyby k datu pojistné události pojištění trvalo, osobou oprávněnou k přijetí pojistného plnění by byla společnost, nikoliv žalobce, který proto není z tohoto důvodu ve věci aktivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel napadl závěr odvolacího soudu, že k ukončení leasingového vztahu došlo dnem odepsání předmětu leasingu v účetnictví společnosti, takže doručení listin mělo pouze stvrzující charakter, což představuje podle jeho názoru nepřípustné zúžení obsahu převáděného vlastnického práva. Pojistná smlouva je podle názoru dovolatele zmatečná zejména v tom, že žalovaná od počátku smluvního vztahu označuje žalobce jako pojištěného , čímž ho uvedla v přesvědčení, že v souladu s § 806 ObčZ má právo, aby mu bylo poskytnuto plnění. Dovolatel dále poukázal na to, že přestože žalovaná věděla o existenci leasingové smlouvy z 12. 6. 1997 s její dobou trvání na 36 měsíců, tj. do 12. 6. 2000, zaslala vyúčtování za pojištění pro období od 13. 6. 2000 do 12. 6. 2001 a ještě 14. 9. 2000, tedy více než 3 měsíce poté, co byl ukončen leasingový vztah dovolatele, zaslala dovolateli upomínku k zaplacení pojistného. Z toho dle názoru dovolatele vyplývá, že žalovaná měla zájem pokračovat v pojistné smlouvě s dovolatelem, a proto je nutno dovodit, že uvedeným postupem došlo k uzavření nové pojistné smlouvy ve smyslu § 792 odst. 2 ObčZ, když písemné znění smlouvy a označení smluvních stran je totožné jako u předchozí smlouvy. O tom svědčí i dohoda dovolatele a žalované, že žalovaná si potřebnou částku pojistného započte oproti plnění, o kterém uváděla, že je žalobci v návaznosti na odcizení pojištěného vozu poskytne. Dovolatel také poukázal na § 3 odst. 1 ObčZ, když jeho nárok na poskytnutí pojistného plnění byl odmítnut za situace, kdy řádně plnil své závazky jak vůči společnosti, tak vůči žalované, žalovanou byl ujišťován o její připravenosti pokračovat v pojistném vztahu a poskytnout mu pojistné plnění a je to nakonec on sám, kdo nese finanční následky pojistné události, což je podle dovolatele zřejmě v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odt. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil okamžik přechodu vlastnického práva k pojištěnému automobilu ze společnosti na dovolatele jako leasingového nájemce, a to především s ohledem na následky takové vlastnické změny spočívající v zániku pojištění podle § 812 ObčZ.

Odvolací soud vyšel z § 133 odst. 1 ObčZ, který umožňuje účastníkům smlouvy, na jejímž základě se převádí vlastnické právo k movité věci, dohodnout si i jiný okamžik nabytí vlastnictví než převzetím věci a v tomto smyslu posoudil bod 4.2.1 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu společnosti pro dopravní techniku, jako platnou dohodu účastníků, podle níž na dovolatele mělo přejít vlastnictví dnem, kdy budou uhrazeny všechny závazky dovolatele vůči společnosti v tomto bodu blíže uvedené, nejdříve však dnem úplného odepsání předmětu leasingu v účetnictví společnosti. Tento závěr odvolacího soudu není ani podle názoru dovolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze nic vytknout právnímu závěru odvolacího soudu, že k okamžiku nabytí vlastnického práva dovolatelem došlo dne 13. 6. 2000, neboť podle oznámení společnosti z téhož data byly v tento den splněny všechny závazky dovolatele vůči společnosti. Naopak je nutno odmítnout názor dovolatele, že k přechodu vlastnického práva mohlo dojít až ke dni, v němž dovolatel převzal od společnosti listiny týkající se předmětného vozidla, a to s ohledem na okolnost, že vlastní pojistná smlouva, ani její pojistné podmínky s převzetím takových dokumentů nespojily žádný právní následek.

Dovolatel dále namítl, že mezi ním a žalovanou došlo ke vzniku nové pojistné smlouvy, a to v důsledku výzvy žalované k zaplacení pojistného, kterou učinila až po zániku pojistné smlouvy. Dovolací soud považuje za nezbytné vypořádat se s tímto nesprávným právním názorem, přestože dovolatel toto tvrzení uplatnil až v dovolacím řízení, což je z hlediska přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřípustné.

Podle § 791 odst. 1 ObčZ ve znění platném před 1. lednem 2005 (dále opět jen ObčZ ) je pro právní úkony týkající se pojištění třeba písemné formy, není-li v občanském zákoníku nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak. Takto předepsaná písemná forma platí i pro návrh pojistné smlouvy a jeho přijetí. Výjimku z povinnosti písemné akceptace návrhu pojistné smlouvy pak stanoví § 792 odst. 2 ObčZ tak, že návrh pojistitele lze přijmout též zaplacením pojistného ve výši uvedené v návrhu, jestliže se tak stane ve lhůtě podle odstavce 1 tohoto ustanovení; pojistná smlouva je v takovém případě uzavřena, jakmile bylo pojistné zaplaceno. Tímto postupem však může být akceptován pouze návrh pojistné smlouvy v písemné formě, včetně všeobecných pojistných podmínek, a to i z hlediska nezbytné určitosti závazku, při současném splnění dvou podmínek. Jednak se tak musí stát ve stanovené lhůtě, tj. buď ve lhůtě uvedené v pojistné smlouvě nebo, není-li určena, do jednoho měsíce ode dne, kdy druhý účastník návrh obdržel. Druhou podmínkou je zaplacení pojistného v takové výši, jaká byla uvedena v návrhu. Pouze v takovém případě je pojistná smlouva uzavřena okamžikem zaplacení pojistného (srov. Občanský zákoník, komentář, nakladatelství C.H. Beck, 7. vydání, str. 1005).

V posuzované věci však i podle tvrzení dovolatele ke shora popsané situaci nedošlo. Skutečnost, že žalovaná požadovala po žalobci zaplacení pojistného, ačkoliv jí muselo být známo, že poté, co žalobce splnil všechny závazky z leasingové smlouvy, došlo k přechodu vlastnictví pojištěné věci ze společnosti na žalobce a v důsledku toho k zániku pojištění, nelze, jak se mylně domnívá dovolatel, posuzovat jako nový návrh pojistné smlouvy, ze kterého by nepochybně vyplývalo přesné vymezení účastníků pojištění, předmět pojištění i jeho obsah. Z toho důvodu pak nelze považovat za akceptaci takového návrhu zaplacení pojistného ve smyslu § 792 odst. 2 ObčZ. Z výše uvedeného vyplývá, že písemné upomínky k zaplacení pojistného nelze považovat za projev vůle pojistitele směřující k uzavření nového písemného závazku mezi účastníky řízení. Obdobné stanovisko zaujal dovolací soud již ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 21. srpna 2002 sp. zn. 33 Odo 270/2002 a neshledává důvod k jeho změně. V daném případě navíc ani k zaplacení pojistného na další období nedošlo. Z tohoto hlediska je pak zcela bez významu a nelogické tvrzení žalobce učiněné rovněž až v dovolání, že zájem žalované pokračovat v pojistné smlouvě se žalobcem je zřejmý i ze skutečnosti, že nesdělila žalobci podle článku 6 odst. 2 Všeobecných pojistných podmínek PPH 93 HO nejméně 3 měsíce před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem.

Pokud se týká poslední námitky dovolatele, že odmítnutí jeho uplatněného nároku je za situace, kdy řádně splnil všechny své závazky z leasingové smlouvy i z pojistné smlouvy, v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ, Nejvyšší soud dovodil, že aplikace § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nepřichází v dané situaci v úvahu, neboť nejde o výkon práva žalované, ale o posouzení zániku pojistné smlouvy.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. září 2006

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu