32 Odo 1227/2005
Datum rozhodnutí: 14.03.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1227/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobců a) A. M. V., Inc. a b) N. R. P., spol. s r. o., proti žalované A. b. s. r. o., o ochranu průmyslových práv a před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 23/96, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004, č. j. 3 Cmo 155/2003-325, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Z. Č., CSc.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 19. března 2003, č. j. 1 Cm 23/96-276, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala po žalované uložení povinnosti zdržet se sama nebo prostřednictvím třetích osob výroby, instalace, užití a pronájmu reklamních konstrukcí určených pro umístění velkoplošné reklamy, jejíž vnější provedení je chráněno jako průmyslový vzor zapsaný Úřadem průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen ÚPV ) pod číslem 24340 s názvem Víceúčelový reklamní poutač ve třídě 20/03,02, dále povinnosti zdržet se užití, prodeje a pronájmu reklamních konstrukcí, určených pro umístění velkoplošné reklamy, specifikovaných v notářských zápisech N 83/95, Nz 80/95, N 70/97 a N 68/97 sepsaných notářkou Mgr. I. V., umístěných na 28,5 km dálnice D1 ve směru z Brna do Prahy na pozemku č. 1741, katastrální území H., dále na 60 km silnice E55 na okruhu kolem T. ve směru Č. B. P. na pozemku č. 910, katastrální území H. a uložení povinnosti tyto reklamní konstrukce odstranit a dále uložení povinnosti zaplatit žalobkyni b) 1,000.000,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti žalobkyně b) uhradit žalované na nákladech řízení částku 4.300,- Kč ( ýrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně b) je majitelkou průmyslového vzoru číslo 24340 pod názvem Víceúčelový reklamní poutač. Žalovaná vybudovala a umístila na místa vymezená ve výroku rozsudku konstrukce, které jsou zcela shodné s poutačem chráněným tímto průmyslovým vzorem. První z reklamních stojanů je provozován od srpna roku 1995. Žalovaná je sama nevyrábí, iniciovala však jejich vznik v podobě, kterou mají a nyní je nabízí a provozuje. Vlastníkem těchto konstrukcí je leasingová společnost, která umožňuje nájemcům plné využívání najímaného předmětu. Stojany nesou obchodní firmu žalované, která se z řešením tvořeným dvěma velkoplošnými deskami na jedné stojině seznámila, když spatřila nainstalované reklamní konstrukce žalobce a). Poté zadala jejich výrobu a instalaci. Žalobkyně b) je podnikatelkou zapsanou do obchodního rejstříku dne 29. 11. 1991 s předmětem podnikání: reklamní činnost a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Žalovaná je rovněž podnikatelkou zapsanou do obchodního rejstříku ode dne 26. 10. 1994 a jejím předmětem podnikání je: výroba reklam s výjimkou světelných, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, vydavatelská a nakladatelská činnost a provozování reklamy. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně b) se domáhá svých nároků z titulu práv majitele průmyslového vzoru, a že byť jí právo ochrany z tohoto titulu náleží, nelze jí tato práva vůči žalované přiznat. Nárok žalobkyně b) posoudil podle § 55 zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění platném do 9. 5. 2000 a dospěl k závěru, že žalovaná nemohla práva žalobkyně b) plynoucí ze zapsaného průmyslového vzoru porušit, neboť podle této právní úpravy žalovaná nebyla tím, kdo předmětné konstrukce vyrobil, ani je nedovezla či neuvedla do oběhu. Soud prvního stupně uvedl, že odlišná situace by nastala, pokud by uplatněný nárok žalobkyně b) byl posuzován podle úpravy platné v době rozhodnutí ve věci, neboť úprava obsažená v zákoně č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů je odlišná, když podle § 19 odst. 1 cit. zákona pojem užívání průmyslového vzoru je vymezen šířeji. Použití této nové právní úpravy však brání ustanovení § 46 odst. 2 věta druhá zákona č. 207/2000 Sb., ve smyslu kterého se vznik vztahů z průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona, jakož i nároky z nich vzniklé, posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Uzavřel, že pokud žalovaná užívala reklamní plochy jako nájemce do roku 1999 s tím, že jejich vlastníkem byla osoba odlišná a teprve od roku 1999 s nimi disponuje jako vlastník, je zřejmé, že nároky uplatněné v soudním řízení, vzniklé z předmětného průmyslového vzoru, je třeba posuzovat podle předchozí úpravy, ve smyslu které žalobkyni b) z titulu porušení práv plynoucích ze zapsaného průmyslového vzoru žádné nároky vůči žalované nevznikly.

K odvolání žalobkyně b) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2004, č. j. 3 Cmo 155/2003-323, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zdržet se užívání reklamních konstrukcí, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem zapsaným ÚPV pod číslem 24340 s názvem Víceúčelový reklamní poutač, které nabyl po 1.10.2000, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že postupoval zcela správně, pokud nejprve řešil otázku, zda vůbec lze žalobkyni b), na základě jí učiněných žalobních tvrzení, přiznat uplatněné nároky podle rozhodné právní úpravy. Až na následně uvedené výhrady, týkající se zdržovacího nároku, se ztotožnil se s jeho právními závěry. Vyšel z nesporných skutečností mezi účastníky, že žalobkyní b) konkrétně označené konstrukce žalovaná poskytovala svým zákazníkům k reklamě, přičemž byla oprávněna je provozovat podle uzavřených leasingových smluv a do svého majetku poutače nabyla až v roce 1999. Přihlédl k ustanovení § 55 zákona č. 527/1990 Sb. ve znění platném do 30. 9. 2000, ve smyslu kterého má výlučné právo užívat průmyslový vzor pouze jeho majitel, který je oprávněn poskytnout souhlas třetí osobě k následnému užívání popř. k převedení průmyslového vzoru a poukázal na ustanovení § 56 cit. zákona., dle něhož pod pojmem využívání je třeba rozumět oprávněné i neoprávněné konání toho, kdo při své hospodářské činnosti podle průmyslového vzoru zhotoví výrobek nebo takový výrobek doveze či uvede do oběhu. Zdůraznil, že žalovaná reklamní konstrukci ani nezhotovila ani nedovezla ze zahraničí, tudíž její jednání, jež je specifickým konáním nájemce , za uvedení do oběhu podle § 56 zákona považovat nelze. Uzavřel, že je již pojmově vyloučeno, aby žalovaná svou činností, pokud jde o konstrukce provozované do 30. 9. 2000, porušila práva žalobkyně b) z průmyslového vzoru, a že pasivní legitimace žalované ke vztahům a nárokům vzniklým před 1. 10. 2000, byť tyto nároky byly uplatněny později, dána nebyla, přičemž odkázal na ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb. Se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i v otázce uplatněného nároku z titulu zadostiučinění s tím, že skutková tvrzení žalobkyně b) svědčí o újmě materiální a nikoli nehmotné. Podstatným však shledal to, že veškerá tvrzení i vyčíslení údajné újmy žalobkyně b) směřovala do období do 30. 9. 2000. V tomto směru rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění, shledal správným. Odvolací soud však dospěl k odlišnému právnímu závěru, týkajícímu se obecně formulovaného nároku na zdržení se užívání reklamních poutačů. Tento nárok posoudil co do preventivní povahy směřující k zabránění existujícím či hrozícím zásahům do chráněných práv. Vyšel z obsahu spisu, z něhož se podává, že žalovaná počala i po 1.10.2000 provozovat také jiné konstrukce, než které byly doposud konkrétně specifikovány, které zasahují do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru. Vzal v úvahu obranu žalované, která ani netvrdila, že by po uvedeném datu upustila od provozování dalších obdobných stojanů a uzavřel, že při posouzení jejího postoje, navíc zpochybňujícího již samotný zápis průmyslového vzoru, je třeba dospět k závěru, že do budoucna svědčí obava o nebezpečí zásahů do práv žalobkyně b). Odůvodnil tak, proč při posouzení zdržovacího nároku podle § 19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., žalobě částečně vyhověl. Odvolací soud naznal, že žalobkyně b) je majitelkou zapsaného průmyslového vzoru, její práva z tohoto vzoru trvají a není prokázán žádný důvod odepřít jí ochranu před možnými zásahy do jejich práv, a proto shledal důvod ke změně rozhodnutí soudu prvého stupně pro ty konstrukce, jež žalovaná jakkoli nabyla do své dispozice a začala užívat ve smyslu nové právní úpravy k 1.10.2000 či později, neboť pro tyto konstrukce již zákonné omezení z citovaného § 19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb. platí. Uzavřel, že je nutno částečně změnit rozsudek soudu prvého stupně právě ve vztahu ke konstrukcím, které žalovaná nabyla po 1. 10. 2000, tak, že žalované uložil povinnost zdržet se užívání těch konstrukcí, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem, zapsaným ÚPV pod číslem 24340. Jinak ( ve zbytku) zamítavý rozsudek soudu prvého stupně jako správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku o nákladech řízení napadla žalobkyně b) dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Namítla nesprávné právní posouzení nároků majitelky průmyslového vzoru zapsaného za účinnosti právní úpravy ochrany průmyslových vzorů obsažené v zákoně č. 527/1990 Sb. v souvislosti s přechodnými ustanoveními zákona č. 207/2000 Sb. Zastávala názor, že ustanovení § 56 zákona č. 527/1990 Sb., ve smyslu výkladu pojmu uvedení do oběhu musí být vykládáno podle smyslu a cíle dané právní úpravy s přihlédnutím k ustanovení § 55 cit. zákona, zaručujícímu majiteli průmyslového vzoru výlučné právo průmyslový vzor užívat. Vytýkala odvolacímu soudu, že pojem vykládá úzce a formálně, přičemž tento právní výklad je neodůvodněný a závěry odvolacího soudu v tomto směru jsou v přímém rozporu s účelem ochrany průmyslových vzorů. Byla přesvědčena, že pro zachování smyslu výlučného práva majitele průmyslového vzoru využívat tento průmyslový vzor je třeba, aby se pojem uvedení do oběhu vztahoval nejen na první prodej výrobku výrobcem na relevantním trhu, ale také na následné jakékoli nabízení výrobku na trhu včetně služeb, pro které je výrobek určen, tedy

v tomto konkrétním případě pro nabídku pronajmutí předmětné konstrukce, neboť takovéto užití představuje konkrétní využití výrobku v komerčním smyslu. Brojila proti striktní interpretaci § 56 zákona č. 527/1990 Sb. tak, že první prodej porušuje, další prodej nebo použití nikoli , v důsledku které by byl otevřen prostor k porušování zákona vytvořením účelových společností pouze za účelem prvního uvedení , jakýkoli další prodej nebo jakékoli další využití by pak bylo z této ochrany vyňato. Odkázala na novou úpravu obsaženou v § 19 odst. 1 větě druhé zákona č. 207/2000 Sb., která tento její právní názor podporuje, neboť pod pojmem užití průmyslového vzoru se rozumí již nejen výroba, nabízení a uvedení na trh, dovoz či vývoz takového výrobku, ale také užívání výrobku kupříkladu ve formě skladování k uvedeným účelům. Proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť podle jejího názoru se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Pro případ, že by dovolací soud považoval dovolání za přípustné, navrhla dovolání zamítnout proto, že nároky žalobkyně b) byly správně posouzeny podle příslušných ustanovení zákona č. 527/1990 Sb., která podávají jednoznačnou zákonnou definici a nedávají příčinu k výkladovým potížím a rovněž upozornila na interpretaci pojmu uvedení do oběhu podle ustálené mezinárodní právní terminologie. Označila za nepřípustné posouzení rozhodného pojmu ve smyslu platné úpravy ochrany průmyslových vzorů podle zákona č. 207/2000 Sb. a odkázala na obsah ustanovení § 46 zákona č.207/2000 Sb., při aplikaci kterého nároky týkající se reklamních konstrukcí uvedených do provozu před 1. 10. 2000 je možné posuzovat toliko podle příslušných ustanovení zákona č. 527/1990 Sb. ve znění platném do 30. 9. 2000. Vyjádření následně doplnila odkazem na rozhodnutí ÚPV č. PVZ 1992-25942, jímž se s účinky ex tunc vymazávají průmyslové vzory č.1 a č.3 ze skupiny průmyslových vzorů hromadně zapsaných do rejstříku pod č. 24340. Zdůraznila, že předmětem řízení jsou toliko reklamní poutače chráněné průmyslovými vzory č.1 a č.3, a proto se žalobkyně nemůže domáhat ochrany práv majitele průmyslového vzoru ani podle právní úpravy podle zákona č. 527/1990 Sb., ani podle úpravy podle zákona č. 207/2000 Sb.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí u soudů obou stupňů) byla vydána po 1. lednu 2001, uplatňují se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Dovolání žalobkyně b) do té části rozsudku, v níž odvolací soud vyhověl žalobě o uložení zdržovací povinnosti k reklamním konstrukcím nabytým po 1. 10. 2000, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem, není subjektivně přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, případně kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma újma na jeho právech ( srov. např. Usnesení NS ČR ze dne 30.8.2000, sp.zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č.12, pod č.138, nebo Rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 26. února 2002, č.j. 29 Odo 579/2001-193). Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud žalobě částečně vyhověl, nemohla být žalobkyni b) způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.

Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo tedy podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně b) proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

V části, v níž byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, pro jejich judikaturu, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva, jiné otázky přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak v zásadě důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudů při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní jen otázky (z těch na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem dovolatel napadl resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda odvolací soud správně interpretoval pojem uvedení výrobků do oběhu v kontextu právní úpravy vyplývající z ustanovení § 55 a 56 zákona č. 527/1990 Sb. ve spojení s úpravou vyplývající ze zákona č. 207/2000 Sb. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu co do interpretace pojmu užívání i co do aplikace obou právních norem, upravujících práva k průmyslovým vzorům tak, jak vyplývají ze zákona číslo 527/1991 Sb. a číslo 207/2000 Sb.

Právní norma platí v časově omezeném období, do budoucna (pro futuro). Retroaktivita (zpětné působení) právní normy je přípustná jen výjimečně. Zásada zákazu retroaktivity, či její výjimečnost je zakotvena v právních předpisech. Dynamika společenského života, stabilita právního řádu a požadavek právní jistoty a zákonnosti v podstatě znamenají, že retroaktivita je jevem nežádoucím, vyvolávajícím nedůvěru v právo jako takové. Se zpětnou účinností se setkáváme ve formě pravé či nepravé retroaktivity (srov. Právní teorie, Jaromír Havránek a kol., Iuridica Brunensia 1995). O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit nejen vznik právního vztahu, ale i nároky ze vztahu pro účastníky vyplývající, pakliže vznikly před účinností nového právního předpisu. Součástí právní jistoty je zákaz pravé zpětné účinnosti, vyplývající z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. nález pléna Ústavního soudu ČR, ze dne 28.2.1996,sp.zn. Pl ÚS 9/95, uveřejněný pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5.,roč.1996-I.díl). Nepravou zpětnou účinností se rozumí, že novým právním předpisem se mají řídit právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti, samotný vznik těchto vztahů a nároky vzniklé z těchto vztahů před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.

Právní názor dovolatelky o tom, že podle nové právní úpravy lze interpretovat i obsah vztahů vzniklých, co do uvedení předmětných konstrukcí do oběhu žalovanou před účinností nového právního předpisu, ve svých důsledcích znamená pravou zpětnou účinnost. Takový závěr , jak vyplývá z výše uvedeného je nepřípustný a protiústavní.

Podle § 49 zákona č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sbírky o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění pozdějších předpisů, tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. října 2000. Podle § 46 odst. 2 téhož zákona se vztahy z průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona řídí ustanoveními tohoto zákona. Vznik těchto vztahů jakož i nároky z nich vzniklé se však posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Pokud se tedy žalobkyně b) domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se užívání a následného odstranění reklamních konstrukcí, pak je třeba časově odlišit tyto nároky vzniklé v období před 1. 10. 2000 a po 1. 10. 2000. Ve smyslu shora uvedeného přechodného ustanovení ke vztahům a nárokům žalobkyně vzniklým před 1. 10. 2000, byť byly uplatněny později, je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 527/1990 Sb. Nároky vzniklé z průmyslovým právem chráněné konstrukce po tomto datu, je třeba posoudit podle příslušných ustanovení zákona č. 207/2000 Sb., tedy jak odvolací soud správně učinil, podle ustanovení § 19 odst. 1 cit.zákona, ve smyslu kterého, kromě jiného, se užíváním průmyslového vzoru rozumí zejména výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku, ve kterém je tento průmyslový vzor ztělesněn, nebo na kterém je aplikován nebo skladování takového výrobku k uvedeným účelům. Povinností odvolacího soudu bylo posoudit, zda v době vyhlášení jeho rozhodnutí tvrzené jednání žalované trvá. Pakliže žalovaná ke své obraně netvrdila, že by po 1. 10. 2000 upustila od provozování, průmyslovými právy žalobkyně chráněných konstrukcí, pak nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení, pokud u poutačů, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem zapsaným u ÚPV, které nabyla žalovaná po 1. 10. 2000, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost, aby se jejich užívání zdržela. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že obdobný nárok žalobkyni b) z titulu zákonné úpravy vyplývající z § 55 a 56 zákona č. 527/1990 Sb. nesvědčí ke konstrukcím, jež žalovaná nabyla a užívala do 1. 10. 2000, má proto oporu v zákoně.

Právní názor dovolatelky o tom, že podle nové právní úpravy lze interpretovat i obsah vztahů vzniklých, co do uvedení předmětných konstrukcí do oběhu žalovanou, před účinností nového právního předpisu, ve svých důsledcích znamená nezákonnou a protiústavní pravou zpětnou účinnost.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka žalobkyně b) o nesprávné interpretaci pojmu uvedení do oběhu , obsaženého v § 56 zákona č. 527/1990 Sb., podle kterého průmyslový vzor využívá, kdo při své hospodářské činnosti podle něho zhotoví výrobek, nebo takový výrobek dováží či uvádí do běhu. Tato zákonná definice je zcela přesná, srozumitelná a nelze proto dospět k závěru, že by bylo třeba k její interpretaci podle teorie práva aplikovat jakoukoli metodu pomocného (např. logického, jazykového či systematického) výkladu. Jednalo by se o nepřípustné rozšíření definice zákonného pojmu; úprava § 56 zákona č. 527/1990 Sb. obsahuje taxativní výčet činností, které do pojmu využívání průmyslového vzoru náleží a skutečnost, že nová právní úprava vyplývající z § 19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb. nahradila pojem využívání průmyslového vzoru pojmem mnohem širším, je právně irelevantní. Podle § 55 a § 56 zákona č. 527/1990 Sb. byl majitel průmyslového vzoru chráněn pouze proti osobě, která neoprávněně využila jeho průmyslový vzor, tedy proti výrobci, dovozci a subjektu, který výrobek uvedl do oběhu. Takovýmto subjektem však žalovaná jako nájemce předmětných reklamních konstrukcí v rozhodné době do l.10.2000 nebyla.

Dovolací námitka žalobkyně, že odvolacím soudem přijatá interpretace pojmu uvedení do oběhu nastoluje neopodstatněné omezení jejích výlučních vlastnických práv, zaručených Listinou základních lidských práv a svobod, rovněž neobstojí. Podle článku 11 odstavce 1 zákona č. 245/2000 Sb. Listiny základních práv a svobod, každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, dědění se zaručuje. Pakliže se žalobkyně b) domáhá proti žalované uložení povinnosti žalované zdržet se užívání poutačů, které nabyla do 1. 10. 2000, pak se domáhá fakticky zásahu do vlastnických práv subjektu, jemuž výrobky patří. Tímto subjektem však v žádném případě není dovolatelka, tudíž její výlučná vlastnická práva tímto rozhodnutím odvolacího soudu porušena nejsou.

Dovoláním napadená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelkou namítaného specifika v projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným konkrétním skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah.

Jelikož žalovaná označila až v průběhu dovolacího řízení v doplňujícím vyjádření nové skutečnosti ke své obraně, Nejvyšší soud k nim podle § 241a odst. 4 o. s. ř. , nepřihlédl.

Z uvedených závěru vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 1 a odst. 5 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalobkyně b) z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalované vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.100,- Kč podle § 8 písm. b), § 16 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když při zásadě potřebnosti a účelnosti přiznávaných nákladů řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), za doplňující vyjádření náhrada nákladů řízení žalované přiznána nebyla.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 14. března 2006

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu