32 Odo 1196/2003
Datum rozhodnutí: 22.06.2004
Dotčené předpisy: § 261 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 1196/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Ing. D. P., proti žalovanému L. R., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 212/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2003, č.j. 27 Co 187/2001-64, ve znění usnesení ze dne 12. května 2003, č.j. 27 Co 187/2001-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2003, č.j. 27 Co 187/2001-64, ve znění usnesení ze dne 12. května 2003, č.j. 27 Co 187/2001-75, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. března 2001, č.j. 6 C 212/2000-40, ve výrocích I., III. a IV. se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. března 2001, č.j. 6 C 212/2000-40, ve výrocích I., III., a IV., kterými Okresní soud ve Zlíně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč s příslušenstvím, jakož i soudní poplatek České republice a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (bod I. výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (bod II. výroku). Ve výroku II., kterým bylo zastaveno řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 2,16 % z požadované částky do zaplacení, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalovaného napaden.

Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci, ztotožnil. Mezi účastníky byla uzavřena podle ustanovení § 409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) kupní smlouva ze dne 31. května 1998 (dále též jen kupní smlouva ), na základě níž žalobkyně dodala žalovanému zboží, doplacení jehož kupní ceny se v souzené věci domáhala. Obsah kupní smlouvy byl zčásti dohodnut písemně a část byla vymezena ústně při předání a převzetí konkrétního zboží. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouvu neuzavřel jako podnikatel, neboť z písemné kupní smlouvy vyplývá opak. Žalovaný smlouvu podepsal a opatřil razítkem se svým jménem a identifikačním číslem podnikatele, přičemž i žalobkyně byla označena identifikačním číslem. V jejím záhlaví pak účastníci výslovně deklarovali, že ji uzavírají podle obchodního zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně přebíral zboží za žalovaného jeho zaměstnanec K., jenž také podepsal dodací listy, které byly o převzetí zboží vyhotoveny. Na dohodnutou kupní cenu ve výši 370.000,- Kč zaplatil žalovaný pouze 250.000,- Kč (zálohu 150.000,- Kč a dvě splátky po 50.000,- Kč). Žalovaný neprokázal své tvrzení o tom, že zbytek kupní ceny ve výši 120.000,- Kč žalobkyni uhradil. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Potvrzením závěru soudu prvního stupně o tom, že posuzovaný právní vztah je vztahem obchodněprávním, učinil podle dovolatele odvolací soud z dovoláním napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu, které je v rozporu s obecnou judikaturou vyšších soudů. Odvolacímu soudu vytkl, že pokud učinil závěr o tom, že kupní smlouva byla uzavřena v režimu obchodněprávním, měl z něho vyvodit i závěr o tom, že na prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud. To však neučinil, ačkoli je soud povinen zkoumat naplnění věcné příslušnosti soudu jako jedné ze základních podmínek řízení kdykoli za řízení. Za uvedené situace tak nebyly podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně splněny.

Dovolatel uvedl, že dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)] spatřuje v tom, že na obou stupních rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Nesprávného právního posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b)] se podle dovolatele dopustil odvolací soud tím, že předmětný právní vztah kvalifikoval jako obchodněprávní, aniž bylo prokázáno, že se týká jeho podnikatelské činnosti. Namítl, že v okamžiku vzniku předmětného závazku byl podnikatelem v oboru zednictví, a nikoli v oboru koupě a prodej zboží či v oboru ubytovacích služeb. Zboží od žalobkyně nekupoval pro svou podnikatelskou činnost, nýbrž pro svého syna, což potvrdila i žalobkyně ve své výpovědi. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz předložením živnostenských oprávnění, nemohly tak učinit kvalifikovaný závěr o režimu posuzovaného závazkového vztahu a dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně nesouhlasí s dovolatelem, pokud uváděl, že zboží kupoval pro svého syna a že byl v době uzavírání kupní smlouvy pouze podnikatelem v jím uváděném oboru. V této souvislosti poukázala na jím zastávanou funkci jediného jednatele ve společnosti Š. b. s.r.o. s předmětem podnikání ubytovací služby včetně provozování hostinských činností. Žalobkyně se s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila, a proto navrhla dovolání zamítnout.

Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku, zda jde z procesního hlediska o obchodní věc, v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tzv. zmatečnostní vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Jinak tomu však je s tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatel v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky v režimu obchodněprávním poukazoval na věcnou nepříslušnost soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky, podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.) došlo k uzavření kupní smlouvy podle ustanovení § 409 odst. 1 obch. zák. . Vycházel tedy z toho, že mezi účastníky jde o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák.

Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. se podává, že tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 5 téhož ustanovení je při použití této části zákona rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu.

Toto ustanovení předpokládá jednak závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti nebo které k ní mají přímý vztah. Ze slova se týkají vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, strana 942).

Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tak nepochybně vyplývá, že aby je bylo možné na nějaký závazkový vztah aplikovat, musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouvu neuzavřel jako podnikatel se zdůvodněním, že z písemné kupní smlouvy ze dne 31. května 1998 uzavřené mezi účastníky vyplývá opak. Žalovaný smlouvu podepsal a opatřil razítkem se svým jménem a identifikačním číslem podnikatele, rovněž žalobkyně byla ve smlouvě označena identifikačním číslem, přičemž v jejím záhlaví účastníci deklarovali, že smlouvu uzavírají podle obchodního zákoníku. Tomuto zjištění odvolacího soudu žádné právní pochybení vytknout nelze.

Pokud však odvolací soud postavil v případě předmětné kupní smlouvy závěr o tom, že jde o relativní obchod (§ 261 odst. 1 obch. zák.) jen na shora uvedených zjištěních, tj. jak v ní byli účastníci označeni, je toto jeho právní posouzení nesprávné, protože je neúplné. Jak bylo vysvětleno již shora, je třeba v případě aplikace § 261 odst. 1 obch. zák. rovněž zkoumat a zhodnotit, zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti, což odvolací soud v případě kupní smlouvy ze dne 31. května 1998 uzavřené mezi účastníky vůbec neučinil. Odpověď na tuto otázku jen označení účastníků včetně jejich identifikačního čísla nedává.

Lze uzavřít, že odvolací soud nesprávným výkladem ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. postupoval při řešení dovolatelem vytčené otázky v rozporu s hmotným právem. Uvedené pochybení odvolacího soudu má tak za následek naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť jím provedené právní posouzení věci je neúplné a tím i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výrocích I., III. a IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

V novém řízení tak bude nutné zabývat se tím, zda se závazkový vztah mezi účastníky založený kupní smlouvou ze dne 31. května 1998 s přihlédnutím ke všem okolnostem týkal jejich podnikatelské činnosti. Pokud by se o tzv. relativní obchod podle § 261 odst. 1 obch. zák. nejednalo, bude třeba posoudit předmětný závazkový vztah podle § 262 odst. 1 obch. zák., pro což bude rozhodující, zda projev vůle účastníků směřoval k podřízení jejich závazkového vztahu obchodníku zákoníku, a to i za aplikace interpretačních pravidel uvedených v § 266 obch. zák.

Od vyřešení otázky, zda šlo mezi účastníky o obchodní vztah, bude odvislé i posouzení dovolatelem tvrzené vady řízení, že vzhledem k závěru o uzavření kupní smlouvy v režimu obchodněprávním, o věci rozhodoval na prvním stupni věcně nepříslušný soud.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. června 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu