32 Odo 1186/2005
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 373 předpisu č. 513/1991Sb., § 536 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 1186/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně C. G. a.s., proti žalovanému Ing. M. O., zastoupenému JUDr. J. P., advokátem, o zaplacení částky 287 114 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaného, vedené u Okresního soudu Praze - západ pod sp. zn. 7 C 1076/99, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229 s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 29. června 2004 č. j. 7 C 1076/99-190 ve výroku pod bodem I, s výjimkou výroku, kterým bylo konstatováno, že ve výroku pod bodem III zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, s výjimkou výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh v části týkající se úroku z prodlení ve výši 8 % z částky 844 774,90 Kč, a s výjimkou výroku, kterým odvolací soud uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek, a rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 29. června 2004 č. j. 7 C 1076/99-190 s výjimkou výroků pod body I a III a s výjimkou výroku, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému 8% úrok z prodlení z částky 844 774,90 Kč od 15. 5. 1998 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha západ k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229 v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá vzájemný návrh v části týkající s 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč, se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 287 114 Kč se smluvní pokutou ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení od 4. 6. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo na vypracování projektové dokumentace a stavbu rodinného domu v P. Žalobkyně jako zhotovitelka dílo předala dne 15. 5. 1998. Žalovaný neuhradil doplatek ceny díla ve výši 287 114 Kč.

Podáním ze dne 9. 2. 2000 uplatnil žalovaný proti žalobkyni svá práva vzájemným návrhem, kterým se domáhal zaplacení částky 1 456 520,10 Kč s 26% p.a. úrokem z prodlení od 15. 5.1998 do zaplacení, přičemž do výše odpovídající pohledávce žalobkyně by měl být posuzován jako obrana proti nároku žalobkyně a ve zbytku, tj. co do částky 1 169 406,10 Kč s příslušenstvím jako vzájemný návrh. Návrh odůvodnil tím, že částku 800 000 Kč požaduje jako náhradu nákladů vynaložených žalovaným na odstranění následků nesprávného postupu žalobkyně při umístění stavby (vybudování systému opěrných zdí, schodiště, přístupu do objektu, přístupu do garáže, zpevněných ploch, terénní úpravy viz dodatek č. 3 nesplněný závazek žalobkyně) viz faktury žalovanému účtované firmou O. B., H. S. s.r.o. Ř., Ing. T. B., částku 300 000 Kč uplatňuje za škodu + slevu z ceny za vady subjektivně a objektivně neodstranitelné, to vše v rozsahu zápisu o předání stavby + další vady díla uplatněné písemně žalovaným u žalobkyně v záruční lhůtě, částku 105 000 Kč jako smluvní pokutu za nedodržení lhůty výstavby, částku 33 390 Kč za dodávku domovní čerpací stanice splaškových vod (důsledek výškového založení stavby 1, 75 m oproti stávající komunikaci), částku 68 461,60 Kč jako náklady za žalobkyní odebraný elektrický proud za období červen 1997 až květen 1998, částku 147 668,50 Kč jako náhradu škody vzniklé žalovanému zaplacenými úroky na stavebním úvěru oproti nižším úrokům na hypotečním úvěru, což bylo způsobeno nedodržením termínu dokončení stavby za období srpen 1997 až květen 1998, částku 2 000 Kč jako poplatek Č. s., a. s., za prodloužení čerpání úvěru v důsledku nedodržení lhůty výstavby.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29. června 2004 č. j. 7 C 1076/99-190 zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 287 114 Kč se smluvní pokutou 1 000 Kč za každý den prodlení od 4. 6. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému částku 1 092 400,90 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného v části, ve které se žalovaný domáhal zaplacení částky 77 005,17 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. 4. 1996 smlouvu o dílo, kterou se žalobkyně zavázala zajistit pro žalovaného projektovou dokumentaci, inženýrskou činnost a vlastní realizaci stavby rodinného domu v P. Ve smlouvě byla smluvena smluvní pokuta za nedodržení termínů zhotovitelkou a za prodlení žalovaného s placením ceny díla, a to ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Smlouva byla změněna dodatky č. 1 až 6 tak, že byl mj. posunut termín zhotovení díla na 31. 1. 1998, dodatkem č. 3 účastníci sjednali způsob kompenzace zjištěné vady špatného umístění stavby a to výstavbou garáže, terénními úpravami, navezením ornice do výše minimálně 35 cm s tím, že se žalovaný současně zavázal nepožadovat jakékoliv další kompenzace, pokud uvedený závazek žalobkyně splní. Žalovaný uhradil žalobkyni fakturovanou cenu díla s výjimkou poslední doplatkové faktury z 20. 5. 1998 na částku 287 114 Kč. Rodinný dům byl předán dne 15. 5. 1998 s vadami a nedodělky, o čemž byl pořízen zápis. Dne 17. 11. 1998 žalovaný u žalobkyně reklamoval další vady a dopisem ze dne 18. 6. 1998 započetl vůči žalobkyni svůj nárok na slevu z ceny díla oproti nároku žalobkyně na úhradu ceny díla, a to ve výši odpovídající jejímu nedoplatku částky 287 114 Kč. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně dluží žalovanému za odebraný elektrický proud podle dohody mezi účastníky částku 68 461,60 Kč. Ze zprávy Č. s., a. s., soud prvního stupně zjistil, že podle podmínek v úvěrové smlouvě měl žalovaný čerpat stavební úvěr do 1. 10. 1997, později byl termín změněn na 31. 3. 1998. Za prodloužení lhůty ke splacení stavebního úvěru musel žalovaný zaplatit částku 70 633,33 Kč + 2 000 Kč na poplatcích za prodloužení. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně založila dům o jeden metr hlouběji a jeden metr blíž ke komunikaci, než měl být podle projektu, garáž zhotovila tak, že by vjezd do garáže nebyl vůbec možný, proto se musel udělat z druhé strany, což si vyžádalo další zpevněné plochy o výměře kolem 100 m2, dále bylo třeba vybudovat opěrné zdi, zpevnit komunikační plochy, apod. Dům nebyl pravoúhlý, nebyl dodržen převis soklu, nebyla dodržena světlá výška v podkroví. Jako kompenzaci za špatné založení stavby poskytla žalobkyně žalovanému další plnění, zejména výstavbu garáže; na pozemek také navezla cca 800 m3 zeminy. Ze znaleckého posudku znalce Ing. V. soud prvního stupně zjistil, jaké vady (jsou vyjmenovány v posudku) nebyly dosud odstraněny, přičemž hodnota těchto neodstraněných vad činí 116 113 Kč. Hodnotu prací, které bylo třeba provést v důsledku nesprávného umístění stavby na pozemku, znalec vyčíslil na částku 586 764 Kč. Vrstva navezené ornice byla sondami zjištěna pěti až deseticentimetrová. Jako přiměřenou slevu z ceny díla za špatné umístění domu znalec považuje slevu ve výši 10 % z ceny díla. Ze smlouvy o dílo uzavřené se stavební firmou O. soud zjistil, že žalovaný jí zaplatil za oplocení, terasu a schody u rodinného domu částku 745 491,30 Kč. Žalovaný dále zaplatil Ing. T. B. za navezení ornice a úpravy terénu částku 49 770 Kč a M. B. částku 33 390 Kč za dodávku a montáž domovní čerpací stanice splaškových vod. Žalovaný rovněž zaplatil společnosti H.S. s.r.o. částku 87 434,60 Kč za pokládku betonové dlažby. Soud prvního stupně posuzoval nároky účastníků podle obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) vzhledem k tomu, že strany si ve smyslu § 262 odst. 1 ObchZ dohodly ve smlouvě o dílo, že jejich vztah se bude řídit tímto zákonem, a tato volba nezhoršila postavení žalovaného. Žalovaný zaplatil žalobkyni všechny zálohy na cenu díla, nezaplatil však doplatkovou fakturu na částku 287 114 Kč. Nárok žalobkyně na úhradu jejího nedoplatku zanikl započtením (jednostranným právním úkonem žalovaného) provedeným podle § 580 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. J. V. a z dalších důkazů zjistil, že dílo mělo vady, které posoudil podle § 560 ObchZ. Nejzávažnější z nich nesprávné umístění domu na pozemku považoval soud prvního stupně za vadu neodstranitelnou, která je podstatným porušením smlouvy ve smyslu § 436 odst. 1 ObchZ, jíž odpovídá nárok žalovaného domáhat se přiměřené slevy z ceny díla. Podle odborného odhadu znalce mohl žalovaný nárokovat přiměřenou slevu ve výši 10 % z celkové ceny díla. Pokud sjednaná cena díla činila 3 114 503,20 Kč a žalovaný požadoval slevu ve výši 300 000 Kč, považoval soud prvního stupně tento požadavek za oprávněný. Opodstatněným shledal soud prvního stupně i uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu § 544 odst. 1 ObčZ, neboť podle smlouvy mělo být dílo dokončeno do 31. 1. 1998, přičemž k faktickému předání díla došlo 15. 5. 1998, takže pokuta ve výši 105 000 Kč odpovídá smluvnímu ujednání. Soud shledal oprávněným i nárok žalovaného z titulu náhrady škody podle § 440 odst. 1 ObchZ a § 420 odst. 1 ObčZ, která mu vznikla porušením povinnosti žalobkyně zhotovit dílo včas a bez vad. Škoda mu vznikla tím, že žalovaný byl nucen vynaložit konkrétní finanční částky na nutné úpravy domu a jeho okolí tak, aby mohl dům a zahradu vůbec užívat, přičemž tyto náklady by nevznikly, pokud by byl dům na pozemku umístěn v souladu s projektem. Jednalo se o částku 33 390 Kč za domovní čerpací stanici splaškových vod, částku 800 000 Kč vynaloženou na nezbytné terénní úpravy, stavbu masivního oplocení a vybudování opěrných zdí. Vzhledem k tomu, že náklady žalovaným takto vynaložené přesahují částku 800 000 Kč a některé z těchto nákladů by žalovaný (byť v minimálním rozsahu) musel vynaložit i v případě zhotovení bezvadného díla, nepodařilo se soudu zcela přesnou výši škody zjistit, a proto ji určil postupem podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) sám svou úvahou. Soud prvního stupně vzal za prokázaný také nárok žalovaného na náhradu škody, která mu vznikla porušením povinnosti žalobkyně zhotovit dílo v původně sjednané lhůtě v červenci 1997, neboť musel žádat o prodloužení lhůty čerpání stavebního úvěru; za žádost zaplatil 2 000 Kč a dále vynaložil o 70 663,33 Kč více na splacení úvěru kvůli vyšším úrokům u stavebního úvěru než u hypotéky. Žalovaný požadoval náhradu škody ve výši 149 668,50 Kč za překročení termínu předání stavby, soud však zjistil, že škoda vznikla pouze ve výši 72 663,33 Kč. Další část nároku žalovaného za odebraný elektrický proud z odběrního místa žalovaného, za který žalovaný uhradil částku 68 461,60 Kč, posoudil soud prvního stupně jako nárok, který žalovanému náleží podle § 451 a § 454 ObčZ. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celkový nárok žalovaného činí 1 379 514,90 Kč, který do výše 287 114 Kč zanikl zápočtem oproti nároku žalobkyně na úhradu ceny díla, takže k úhradě zbývá částka 1 092 409,90 Kč. Pokud žalobkyně namítala, že sleva z ceny díla ani nárok na náhradu škody způsobené špatným umístěním domu na pozemku žalovanému nenáleží kvůli uzavřené dohodě mezi účastníky v dodatku č. 3 smlouvy o dílo, poukázal soud prvního stupně na to, že žalovaný neměl nárokovat jinou kompenzaci než uvedenou v bodu 2 a 3 tohoto dodatku z podmínky, že tyto body budou v plném rozsahu naplněny. V řízení však bylo prokázáno, že například ornice byla navezena do výšky max. 10 cm (podle dodatku měla být tato výška 35 cm) a přístupové cesty si vybudoval žalovaný a nikoliv žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 287 114 Kč se smluvní pokutou, potvrdil, ve výroku pod bodem II změnil tak, že se zamítá žaloba v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 247 626 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení a v části týkající se úroku z prodlení ve výši 8 % ze zbývající částky, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zamítavý výrok pod bodem III zůstal nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek z odvolání a z žaloby. V odvolacím řízení žalobkyně upřesnila, že požaduje smluvní pokutu ve výši 98 000 Kč za 98 dnů prodlení, když počátek stanovila na den 4. 6. 1998. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování. Zjistil, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky obsahovala ujednání o převzetí hotového díla (článek X), když hotovým dílem je dílo odpovídající výsledku určenému ve smlouvě, a to bez vad a nedodělků, které brání bezpečnému provozu. Dílo bude podle smlouvy objednatelem převzato i v případě, když bude vykazovat drobné vady a nedodělky, které ve spojení s jinými nebrání plynulému a bezpečnému provozu. Dne 30. 5. 1997 uzavřeli účastníci dohodu, podle níž se žalovaný zavázal umožnit žalobkyni odběr elektřiny v období 6/97 až 5/98 a tato jej uhradí. V řízení bylo prokázáno, že ke dni předání a převzetí díla mělo dílo vady. Žalovaný převzal stavbu s 21 reklamovanými vadami, přičemž reklamoval též další vady. Dne 28. 5. 1998 žalovaný převzal odstraněné vady pod body 1 21. Po převzetí reklamoval žalovaný dopisem ze dne 17. 11. 1998 další vady. Odvolací soud dovodil, že účastníci si odchylně od ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ sjednali splatnost ceny díla, když si zhotovitelka vymínila povinnost objednatele převzít dílo, pokud bude mít pouze drobné vady a nedodělky, které ve spojení s jinými nebrání plynulému a bezpečnému provozu. Ze seznamu nedodělků je ale prokázáno, že se nejednalo jen o vady, které by splňovaly tuto charakteristiku drobných vad, popřípadě vad nebránících provozu. Dílo proto nelze považovat za provedené. Zhotovitelce tedy nevzniklo právo na zaplacení ceny díla. Podle ustanovení § 439 odst. 1 ObchZ má objednatel právo nezaplatit příslušnou část ceny díla v rozsahu přicházející přiměřené slevy, jestliže objednatel požadoval po zhotoviteli odstranění vad, a to do té doby, než budou vady odstraněny. Žalovaný požadoval v zápise odstranění vad, později uplatnil právo na slevu z ceny díla. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně zániku nároku žalobkyně na zaplacení poslední sjednané faktury v důsledku započtení provedeného žalovaným jeho dopisem z 28. 7. 1998. K nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 98 000 Kč odvolací soud učinil právní závěr, že jednak ze strany žalobkyně nebyla splněna povinnost dílo provést, neboť dílo mělo vady a žalovaný se tudíž nedostal do prodlení, jednak by došlo s ohledem na provedené započtení i k ukončení běhu smluvní pokuty . Proto byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Odvolací soud dále přezkoumal nároky žalovaného. Potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně slevy z ceny díla ve výši 300 000 Kč, která odpovídá ustanovení § 564 a § 436 odst. 1 písm. c) ObchZ, když smlouva byla porušena podstatným způsobem, neboť se jedná o vadu, kterou nelze odstranit, neboť nesprávné umístění stavby by bylo možno napravit pouze zbouráním nemovitosti. Podle znalce Ing. V. je přiměřenou slevou sleva ve výši 10 % z ceny díla. Vzhledem k tomu, že celková cena díla byla 3 114 503,20 Kč, je požadovaná sleva úměrná a podle názoru odvolacího soudu i slevou minimální. Uplatněný nárok na smluvní pokutu ve výši 105 000 Kč shledal odvolací soud důvodný za 104 dny, po které trvalo prodlení žalobkyně s předáním díla, nikoliv 105 dnů, když termín zhotovení byl sjednán na 31. 1. 1998, k předání došlo dne 15. 5. 1998. K tvrzení žalobkyně ohledně prodlení žalovaného s placením jednotlivých zálohových faktur odvolací soud nepřihlédl, neboť se jednalo o nepřípustná nová tvrzení v odvolacím řízení v režimu neúplné apelace. Co se týče nákladů na odběr elektřiny ve výši 68 461,60 Kč, vyšel z toho, že tento nárok žalobkyně v řízení výslovně uznala. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně uplatněného nároku žalovaného na škodu vzniklou nedodržením termínu dokončení stavby, neboť musel za prodloužení lhůty čerpání úvěru zaplatit Č. s. částku 70 633,33 Kč + 2 000 Kč na poplatcích. Podle závěru odvolacího soudu by tyto náklady žalovanému bez prodloužení termínu zhotovení díla prokazatelně nevznikly. U zbývající části nároku žalovaného ve výši 800 000 Kč, kterou požadoval jako náhradu škody, která mu vznikla nesprávným postupem při umístění stavby, vycházel odvolací soud z ceny úprav stanovené znalcem Ing. V. na částku 586 764 Kč, kterou musel žalovaný vynaložit na odstranění následků nesprávného umístění stavby na pozemku, včetně nesprávného výškového osazení stavby. Proto odvolací soud z nároku na zaplacení částky 800 000 Kč přiznal pouze částku 586 764 Kč, když v této části je závěr soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 373 a § 440 ObchZ. V rozsahu požadované částky 213 236 Kč žalobu zamítl. Odvolací soud žalovanému nepřiznal nárok na úhradu částky 33 390 Kč, kterou vynaložil na zbudování domovní čerpací stanice splaškových vod, protože podle jeho závěru nebylo prokázáno, že se jednalo o důsledek vady stavby, s ohledem na náklady vyčíslené znalcem Ing. V. částkou 586 764 Kč. Pokud se týká příslušenství pohledávek žalovaného, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně dostala do prodlení s úhradou těchto pohledávek dnem 15. 5. 1998, tj. ke dni předání díla. Správná výše úroku z prodlení odpovídající ustanovení § 369 ObchZ, ve znění platném do 31. 12. 2000 (o 1 % vyšší než činí úroková sazba podle § 502 ObchZ) činí 18 %, což je soudu známo z úřední činnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.

Žalobkyně ve svém dovolání napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, a také podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu označila posouzení, zda je věřitel (žalovaný) oprávněn požadovat náhradu škody vzniklou porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (za situace, kdy vztah mezi náhradou škody a smluvní pokutou smlouva neupravuje), a dále otázku, zda se žalobkyně mohla dostat do prodlení se zaplacením náhrady škody, resp. slevy z ceny díla za jeho neodstranitelné vady dříve, než je vůči ní uplatnil žalovaný. Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá podle žalobkyně na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje žalobkyně v posouzení věci v rozporu s § 545 odst. 2 ObčZ, který jako obecné ustanovení dopadá i na obchodněprávní vztahy, podle něhož platí, že pokud vznikne škoda porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, věřitel není oprávněn požadovat její náhradu, jestliže z ujednání účastníků nevyplývá něco jiného. V dané věci ze smlouvy a jejích dodatků nic takového nevyplývá, a proto neměla být žalovanému přisouzena vedle smluvní pokuty ještě náhrada škody vyplývající z téhož prodlení v jakékoliv výši. Žalobkyně je dále toho názoru, že žalovanému nevzniklo právo ani na smluvní pokutu s ohledem na ujednání v článku 5.3 smlouvy o dílo, podle něhož není zhotovitel v prodlení se splněním svého závazku v termínu dle smlouvy, pokud objednatel je nebo byl v prodlení s úhradou některé z dohodnutých záloh nebo v prodlení s poskytnutím součinnosti dohodnuté ve smlouvě, přičemž jakmile se žalovaný dostal jednou do prodlení s placením zálohy, nemohla se již žalobkyně dostat do prodlení se zhotovením díla. Žalovaný přitom uhradil sedm zálohových faktur s větším či menším prodlením, a proto mu žalobkyně vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 98 000 Kč. K neposkytnutí součinnosti žalovaným došlo obtížnou komunikací žalobkyně s otcem žalovaného, který na stavbě vykonával stavební dozor a dával mnohdy protikladné pokyny oproti žalovanému, přičemž toto bylo prokázáno výpověďmi svědků F. a Š. Uvedené ustanovení smlouvy vylučuje prodlení na straně žalobkyně, a to nikoliv jen po dobu prodlení žalovaného, ale absolutně. Námitkou vznesenou žalobkyní v uvedeném smyslu v žalobě a ve vyjádření ze dne 19. 7. 1999 se nezabýval ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, přestože ji žalobkyně znovu vznesla v odvolání, když odvolací soud nesprávně tvrdil, že se jedná o nepřípustná nová tvrzení v odvolacím řízení v režimu neúplné apelace. To má samozřejmě vliv na výši částky přisouzené žalovanému; jednak proto, že žalovanému neměla být přisouzena smluvní pokuta ve výši 104 000 Kč (žalovaný nemohl uplatnit smluvní pokutu dle článku 9.1 smlouvy, protože žalobkyně nebyla v prodlení), jednak proto, že v rozhodnutí měla být zohledněna smluvní pokuta ve výši 98 000 Kč uplatněná žalobkyní. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O nároku žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 98 000 Kč rozhodoval až odvolací soud a v tomto smyslu jde o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom nesprávně vycházel z ujednání v článku X smlouvy o dílo, které však řeší pouze převzetí díla, splatnost je však výslovně řešena v článku VII smlouvy o dílo a navazujících dodatcích tak, že žalovaný byl povinen zálohy hradit ve stanovených termínech bez souvislosti s předáním díla nebo jeho vadami. Žalovanému tak v důsledku nesprávného rozhodnutí ve věci byla přisouzena částka o 98 000 Kč vyšší.

Ohledně příslušenství pohledávky žalovaného soud podle názoru žalobkyně sice správně vycházel z obchodního zákoníku, pochybil však v otázce počátku prodlení žalobkyně. Se zaplacením náhrady škody nebo slevy z ceny díla se žalobkyně mohla dostat do prodlení až poté, kdy tyto nároky žalovaný uplatnil což bylo u částky 287 114 Kč dopisem jeho právního zástupce ze dne 29. 7. 1998 a u zbývající částky vzájemným návrhem doručeným žalobkyni při řízení dne 10. 2. 2000. Z toho důvodu měla být i sazba úroku z prodlení stanovena diferencované ke každému uplatněnému nároku zvlášť v takové výši, která byla aktuální ke každému datu vzniku prodlení.

Soudy obou stupňů pochybily i při výkladu výpovědi znalce Ing. V., který za přiměřenou slevu z ceny díla velice orientačně uvedl 10 %, přičemž tak neřešil případné jiné kompenzace, které byly učiněny mezi účastníky. Předmětná neodstranitelná vada však byla žalobkyní kompenzována jinak, a to dle dohody v dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo tak, že žalobkyně beze změny ceny za dílo postaví žalovanému garáž a provede účelné terénní úpravy k využití pozemku, přičemž žalovaný se současně zavázal nenárokovat za způsobenou vadu jinou kompenzaci. Na základě toho žalobkyně garáž postavila a terénní úpravy provedla, byť ne beze zbytku (do dohodnuté výše 35 cm), a proto nelze žalovanému přiznat slevu z ceny v plné výši. Pokud jde o částku, kterou žalovaný požadoval z titulu náhrady škody, žalobkyně namítla, že se již soud prvního stupně nevypořádal s jejími námitkami vůči znaleckému posudku, do kterého byly zahrnuty všechny náklady, nejen ty, které byly vyvolány nesprávným osazením stavby, ale i ty které by žalovaný stejně musel vynaložit, např. oplocení, vrátka, vrata, podezdívka se základem oplocení, výkop pro něj, apod. Odvolací soud také nezohlednil otázku, kolik žalovaný ušetřil snížením nivelety stavby jde o náklady na vysvahování, případně vybudování opěrné zdi ve spodní části pozemku, která nebyla předmětem smlouvy o dílo, znalci nezohlednili např. to, že i kdyby byla garáž situována podle původního záměru, musela by k ní vést také příjezdová komunikace, apod. Znalecký posudek Ing. V. tak nedal soudu vodítko k rozlišení, které z úprav musely být provedeny v důsledku vad díla způsobených žalobkyní, a které nikoliv. Tím, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s námitkami žalobkyně vůči znaleckému posudku Ing. V., zatížily řízení vadou, která mohla a skutečně měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný dovoláním napadl měnící část rozsudku odvolacího soudu, ve které byl zamítnut vzájemný návrh v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 247 626 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení a povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 8% úrok z prodlení ze zbývající částky, a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení a namítl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.].

Pokud se týká zamítnutí žaloby co do 8% úroku z prodlení, tak taková změna rozsudku soudu prvního stupně porušuje zásadu neúplné apelace. Žalovaný dále namítl, že dohoda účastníků o volbě práva ve smlouvě o dílo není podle jeho názoru v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ, neboť směřovala ke zhoršení postavení žalovaného, který není podnikatelem, v otázce příslušenství nároku, když ke dni 15. 5. 1998, kdy se dostala žalobkyně do prodlení, platila diskontní sazba Č. ve výši 13 % p. a. a úrok z prodlení by podle občanského zákoníku činil 26 %. Pokud se týká výroku, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného co do částky 247 626 Kč, má žalovaný za to, že ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávné interpretaci provedených důkazů, odvolací soud nevzal v úvahu všechny provedené důkazy a jeho rozhodnutí vychází i z nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o výši nákladů, které musel vynaložit na odstranění následků činnosti žalobkyně, neboť částka 586 764 Kč stanovená znalcem nezahrnuje veškeré škody a náklady, které musel žalovaný vynaložit týká se pouze opěrné zdi, schodiště, zpevněných ploch a vedlejších rozpočtových nákladů k nim. Znalec neocenil a odvolací soud nevzal podle jeho názoru v úvahu tyto žalovaným vynaložené náklady, které mají jasný původ v nesprávném umístění stavby:

- hodnotu navezené ornice, kterou si musel žalovaný navézt sám, u níž znalec v posudku pouze uvedl, že její hodnotu nelze objektivně stanovit. Žalovaný však může tuto škodu doložit fakturou Ing. T. B. č. 99112 na částku 49 770 Kč.

- náklady ve výši 33 390 Kč, které žalovaný vynaložil na vybudování domovní čerpací stanice splaškových vod, jež byla nezbytná s ohledem na to, že osazením stavby do výše 1,75 m pod rostlý terén se vyústění domovní kanalizace dostalo pod úroveň řadu obecní kanalizace uložené v silnici, takže splašky by se bez této stanice nemohly do obecního řadu dostat. Tento náklad žalovaný doložil fakturou M. B. č. 32598 na uvedenou částku.

- náklady, které musel žalovaný vynaložit na odstranění drobných vad, které byla povinna odstranit žalobkyně, ale neučinila tak; jedná se o náklady v celkové výši 116 113 Kč, jak je uvedeno na straně 23 posudku.

- hodnotu vady spočívající ve snížení světlé výšky místnosti v podkroví z 2,5 m podle projektu na skutečných 2,3 2,4 m, kterou znalec stanovil na částku 12 618 Kč.

- náklady vynaložené na venkovní dlažbu (do zádveří), která se musela budovat vzhledem k chybnému osazení stavby, což účastníci konstatovali v dodatku č. 5 ke smlouvě o dílo a vymezili ji částkou 20 000 Kč bez DPH, tj. 21 000 Kč s DPH.

Odvolacím soudem použitá tzv. zpřesňující metodika tedy žalovaného poškodila, neboť odvolací soud nevzal v úvahu celou řadu položek, které nebyly uvedeny ve znaleckém posudku, a nesprávně vyhodnotil další důkazy (doplňující vyjádření znalce, skutkové posouzení dopadů umístění stavby pod úroveň obecní kanalizace, apod.). Spravedlivějším se jeví žalovanému postup soudu prvního stupně, který k vymezení nároků žalovaného užil § 136 o. s. ř. Žalovaný navrhl zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně popřel jeho přípustnost, když žalobkyně nenapadá měnící část rozsudku, vada řízení nebyla prokázána a zásadní právní význam napadené rozhodnutí nemá. Nárok na smluvní pokutu ve výši 98 000 Kč žalobkyně nemá, neboť až do odvolacího řízení žalobkyně považovala smluvní pokutu za příslušenství pohledávky 287 114 Kč, jejíhož zaplacení se domáhala, a smluvní pokutu požadovala ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení od 4. 6. 1998 do zaplacení, aniž ji kapitalizovala, takže ji neučinila předmětem řízení (také nezaplatila soudní poplatek v příslušné výši). Pokud tak učinila až v odvolacím řízení, jednalo se skutečně o nové tvrzení nepřípustné v systému neúplné apelace. Navíc byla tato pohledávka již v době jejího uplatnění v odvolacím řízení dávno promlčena a tím nezpůsobilá k započtení. Žalovaný vznesl ve vyjádření námitku promlčení. Ohledně příslušenství pohledávek žalovaný setrvává na svém stanovisku, které vyjádřil v dovolání, že daný vztah je nutno posuzovat podle práva občanského, neboť dohoda o volbě obchodního zákoníku zhoršuje postavení žalovaného jako nepodnikatele. Žalovaný se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že se žalobkyně dostala do prodlení s plněním nároků žalovaného vyplývajících z vad díla dnem 15. 5. 1998, kdy předala vadné dílo žalovanému. Nesprávný je názor žalobkyně, že podstatnou část svých nároků žalovaný uplatnil až kompenzační námitkou dne 10. 2. 2000. Uplatnění vzájemného nároku je procesní úkon, jemuž dávno předcházel hmotněprávní úkon, který žalobce učinil dne 18. 6. 1998 předáním dopisu žalobkyni obsahujícího posouzení stavu objektu znalcem Babickým a dále z opatrnosti ještě dopisem právního zástupce žalovaného z 28. 7. 1998, který byl žalobkyni taktéž doručen. Ž alobkyně proto nemohla být v prodlení až od 10. 2. 2000. Pokud se týká výše slevy z ceny díla za nesprávné umístění stavby, žalobkyně pomíjí, že soudy dospěly k výši slevy postupem podle § 136 o. s. ř., když takovou slevu nelze stanovit posudkem. Žalovaný posoudil argumentaci žalobkyně jako nemravnou za situace, kdy žalobkyně postavila dům tak, že balkon v prvním patře je v úrovni chodníku, obývací pokoj a kuchyň se nachází pod úrovní chodníku a žalovaný fakticky bydlí v suterénním bytě; dům tak nemá komfort odpovídající ceně tří milionů Kč a je fakticky neprodejný. Žalobkyně v dovolání neodlišuje vadu a z ní vycházející nárok (slevu z ceny) a škodu z vady (nutnost vynaložit náklady na odstranění vady). Tyto nároky fakticky zaměňuje. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že vystavěla garáž a provedla některé další dílčí práce (avšak nenaplnila dodatek č. 3), pak nebere na vědomí, že pokud by takové práce neprovedla, byly by nároky z odpovědnosti za škodu ještě větší, neboť žalovaný k tomu, aby dům vůbec mohl užívat, by je musel provést sám. Žalovaný odmítl myšlenku žalobkyně, že žalovaný měl ušetřit tím, že dům byl postaven pod úrovní chodníku. Díky neodbornosti žalobkyně přišel o značnou část svého pozemku, kterou zabraly opěrné zdi a zpevněné plochy, které nemusely být vůbec postaveny. Svažitost pozemku žalovanému nevadila a tento pozemek si vybral pro stavbu svého domu. Terénní úpravy nebyly předmětem smlouvy a otázka toho, zda a jak by je prováděl, bylo jeho věcí. Nepřijatelné jsou i výhrady žalobkyně k posudku Ing. V., když z protokolu z 15. 4. 2004 na str. 4 je protokolována výzva soudu účastníkům, aby pro případ doplnění dokazování označili důkazy do tří týdnů a poté byli poučeni o jejich povinnosti tvrzení a také o jejich důkazní povinnosti. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání žalobkyně jako nepřípustného, event. jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že oba účastníci podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda jsou tato dovolání přípustná, přičemž dovodil, že tato dovolání přípustná jsou. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval dovolání žalobkyně.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatelka pod bodem I dovolání namítá, že odvolací soud v rozsahu, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému přiznána náhrada škody ve výši 72 663,30 Kč spočívající v povinnosti žalovaného platit vyšší úroky na stavebním úvěru oproti nižším úrokům na hypotečním úvěru ve výši 70 663,30 Kč a ve vynaloženém poplatku ve výši 2 000 Kč za prodloužení čerpání úvěru, opomenul ustanovení § 545 odst. 2 ObčZ, podle něhož věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Tato námitka dovolatelky je odůvodněná, odvolací soud v tomto rozsahu rozhodl v rozporu s hmotným právem, neboť tato škoda byla způsobena tím, že žalobkyně se podle závěru odvolacího soudu dostala do prodlení s povinností provést dílo. Pro případ tohoto prodlení však strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu. Jelikož ze skutkového zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by strany ve smlouvě sjednaly, že žalovaný má právo i na náhradu škodu způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, bylo přiznání této náhrady škody skutečně v rozporu s ustanovením § 545 odst. 2 ObčZ.

Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však nezpůsobuje závěr rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit žalovanému částku 104 000 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s provedením díla. Nesprávnost závěru rozsudku odvolacího soudu spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaný byl po určitou dobu v prodlení s úhradou některých z dohodnutých záloh na cenu díla. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací totiž takové skutkové zjištění, ze kterého by tato skutečnost vyplývala, neučinily. Dovolací soud je přitom v případě, že přípustnost dovolání může být dána pouze při splnění podmínek upravených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a tato skutková zjištění přezkoumávat nemůže. Dovolacím důvodem nemůže být důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Stejný závěr se týká námitky žalobkyně, že objednatel byl v prodlení s poskytnutím součinnosti dohodnuté ve smlouvě. Pokud pak žalobkyně namítá, že v rozhodnutí měla být zohledněna smluvní pokuta ve výši 98 000 Kč uplatněná žalobkyní, nemůže rovněž tato námitka založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, a to jednak ze shora uvedených důvodů (skutečnosti tvrzené žalobkyní nejsou obsahem skutkového zjištění soudů obou stupňů), jednak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu v zamítavém výroku pod bodem I, přičemž své rozhodnutí ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 98 000 Kč založil na závěru, že ze strany žalobkyně nebyla splněna povinnost provést dílo, neboť dílo mělo vady, takže se žalovaný nemohl dostat do prodlení, a na závěru, že s ohledem na provedené započtení žalovaným by došlo i k ukončení běhu smluvní pokuty. Dovolací soud je rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž v rozsahu výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, dovolání podáno nebylo, podle ustanovení §159 odst. 4 o. s. ř. vázán. Nelze tudíž dovodit, že by v rozhodnutí odvolacího soudu v části, jež byla dovoláním žalobkyně napadena, měl být zohledněn nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 98 000 Kč.

Pokud se týká příslušenství částky, k jejímuž zaplacení byla žalobkyně zavázána, odvolací soud se ztotožnil se závěrem rozsudku soudu prvního stupně, že žalobkyně se dostala do prodlení dne 15. května 1998, kdy došlo k počátku prodlení jde o den předání díla. Tento závěr je nesprávný, neboť pomíjí ustanovení § 340 odst. 2 ObchZ. Do prodlení s plněním peněžitého závazku se dlužník dostává v okamžiku, kdy nesplní svůj splatný závazek. Pokud není splatnost stanovena ve smlouvě, stane se závazek splatným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník k úhradě věřitelem vyzván. Je tudíž nutno rozlišit den vzniku práva na zaplacení peněžité částky a den splatnosti této částky. Soud tudíž musí ve svém rozhodnutí odůvodnit, kdy došlo ke vzniku práva na zaplacení příslušné pohledávky, a dále musí odůvodnit, kdy došlo ke splatnosti této pohledávky. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani soudu prvního stupně přitom nevyplývá, proč by tímto dnem měl být den 15. 5. 1998, tedy den předání díla. Tento závěr má přitom vliv i na stanovení výše zákonného úroku z prodlení.

Žalobkyně dále namítá, že žalovanému neměla být přiznána sleva v plné požadované výši 10 % z ceny díla, neboť takto stanovená sleva pomíjí skutečnost, že vada nesprávného umístění domu na pozemku byla kompenzována dohodou stran v dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo. Žalobkyně se tímto dodatkem zavázala kompenzovat tuto vadu tak, že bez změny ceny za dílo postaví žalovanému garáž a provede všechny účelné terénní úpravy dle požadavků objednatele vedoucí k maximálnímu zhodnocení nezastavěné plochy pozemku včetně úpravy vstupu do suterénu a přístupových cest do garáže a do domu, na pozemek bude navezena ornice do výše min. 35 cm a pozemek bude předán ve stavu připravenosti pro zahradnické úpravy. Za podmínky splnění tohoto závazku nebude objednatel nárokovat za způsobenou vadu jakoukoliv jinou kompenzaci. Žalobkyně namítá, že i když svůj závazek podle dodatku č. 3 nesplnila v plném rozsahu (například ornice nebyla navezena do dohodnuté výše 35 cm), z největší části svým závazkům dostála garáž byla postavena, terénní úpravy provedeny byly. Za daných okolností proto nelze žalovanému slevu přiznat v plné výši. Pokud by totiž závazek podle dodatku č. 3 byl splněn v plném rozsahu, neměl by žalovaný na slevu nárok v žádném rozsahu.

Posoudit tuto námitku nelze bez toho, že by soud právně zhodnotil ujednání v dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi stranami. Soud měl totiž posoudit, jaký právní důsledek má ujednání pod bodem 5 předmětného dodatku, podle něhož za podmínky splnění ustanovení podle bodu 2 a 3 nebude objednatel nárokovat za způsobenou vadu jakoukoliv jinou kompenzaci, zda jde či nejde o odkládací podmínku podle ustanovení § 36 odst. 2 ObčZ, resp. zda jde o určitý právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ (v této souvislosti neměl též opominout zhodnocení ujednání, že zhotovitel provede všechny účelné terénní úpravy podle požadavků objednatele vedoucí k maximálnímu zhodnocení nezastavěné plochy pozemku ), resp. jaký důsledek má případné částečné plnění žalobkyně podle dodatku č. 3 na práva z odpovědnosti za vady díla podle předmětné smlouvy o dílo a na odpovědnost žalobkyně za škodu. V případě, že by totiž o odkládací podmínku šlo a závazek žalobkyně podle bodu 3 tohoto dodatku splněn nebyl, nenastaly by právní následky tohoto právního úkonu, žalobkyně by plnila v rozsahu plnění podle tohoto dodatku bez právního důvodu, v důsledku čehož by jí vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, naproti tomu by žalovaný mohl uplatňovat práva z odpovědnosti za vadu nesprávného umístění stavby. Obdobně by tomu tak bylo, pokud by soud dovodil, že ujednání v předmětném dodatku není ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ určité, a tudíž je neplatné. Pokud by však soud dovodil, že ujednání v dodatku č. 3 je určité a tudíž platné, přičemž pod bodem 5 tohoto dodatku nebyla sjednána odkládací podmínka, musel by posoudit, jaký je právní důsledek dohody stran v dodatku č. 3. Tímto dodatkem by totiž došlo ke změně smlouvy. Soud by tudíž musel postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 odst. 1 4 ObchZ vyložit, zda žalovaný může uplatňovat práva z odpovědnosti za vadu nesprávného výškového a horizontálního umístění stavby, či pouze práva z odpovědnosti za vady nesplněného závazku podle dodatku č. 3 k předmětné smlouvě o dílo. Současně soud musel posoudit předmětný dodatek z hlediska, zda ujednání podle bodu 5 má za důsledek i nemožnost uplatňovat náhradu škody způsobenou nesprávným umístěním stavby a zda toto ujednání je platné z pohledu ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ. Odvolací soud však z tohoto hlediska věc neposuzoval, jeho posouzení je tudíž neúplné a v důsledku toho třeba konstatovat, že je i v rozporu s hmotným právem, a to i pokud se týká jeho závěru o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému škodu ve výši 586 764 Kč. I v tomto rozsahu je tedy dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání v tomto rozsahu je tedy i důvodné.

Řízení navíc trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K těmto vadám přihlíží dovolací soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. musí návrh na zahájení řízení kromě obecných náležitostí podle § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat mj. vylíčení rozhodujících skutečností. Těmito skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Podle ustanovení § 97 odst. 3 o. s. ř. se na vzájemný návrh použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení.

V daném případě však vzájemný návrh žalovaného ze dne 9. 2. 2000 zčásti nesplňoval podmínky ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř, a to v rozsahu, ve kterém žalovaný uplatnil po žalobkyni nárok na zaplacení částky 300 000 Kč. Žalovaný v tomto rozsahu uvedl, že mu žalobkyně dluží částku 300 000 Kč za škodu + slevu z ceny za vady subjektivně a objektivně neodstranitelné, to vše rozsahu zápisu o předání stavby + další vady díla uplatněné písemně žalovaným u žalobkyně v záruční lhůtě. Vzájemný návrh je v tomto rozsahu neprojednatelný ze dvou důvodů; nejsou specifikovány vady, v důsledku jejichž neodstranění žalovaný předmětnou částku požaduje, neurčitý je odkaz na subjektivně a objektivně neodstranitelné vady v rozsahu zápisu o předání stavby a zcela chybí vymezení vad, které byly uplatněny v záruční lhůtě. Skutkově pak není vůbec vymezeno, v jakém rozsahu uplatňuje žalovaný u těchto vad práva z odpovědnosti za vady a v jakém rozsahu uplatňuje právo na náhradu škody. Soud prvního stupně měl za této situace žalovaného vyzvat postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad vzájemného návrhu. Soud prvního stupně tak však neučinil, v řízení pokračoval, ač vzájemný návrh byl zčásti neprojednatelný, a tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nápravu neprovedl ani odvolací soud.

Druhá vada spočívá ve skutečnosti, že žalovaný podáním ze dne 24. 5. 2004, jež bylo soudu prvního stupně doručeno při jednání dne 29. 6. 2004, upřesnil svá tvrzení ve vzájemném návrhu. V tomto podání alespoň částečně změnil svá skutková tvrzení oproti vzájemnému návrhu ze dne 9. 2. 2000, včetně vyčíslení jednotlivých požadovaných nároků. Alespoň zčásti jde tedy obsahově o změnu vzájemného návrhu ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř., i když to žalovaný v tomto podání popírá. Změnou návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. se zejména rozumí změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu); na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky; na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu; požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti; na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění. O připuštění změny vzájemného návrhu měl soud prvního stupně podle ustanovení § 95 o. s. ř. rozhodnout. Jelikož tak neučinil a pokračoval v řízení, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dokud totiž soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. V této souvislosti je však třeba upozornit, že podání ze dne 24. 5. 2004 je zatíženo vadami. Podle nového vyčíslení nároků v tomto podání nedosahuje částka požadovaná žalovaným částku 1 456 520,10 Kč. Žalovaný však na úhradě této částky trvá. Za této situace měl soud opět postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Pokud by vady tohoto podání nebyly odstraněny, nemohl by soud změnu vzájemného návrhu připustit, neboť ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. se k takovému podání nepřihlíží. Iv tomto případě nápravu neprovedl ani odvolací soud.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však nemohou založit námitky žalobkyně, které směřují do posouzení výše škody přiznané odvolacím soudem. V těchto námitkách totiž žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalobkyně spočívajícím ve skutečnosti, že žalobkyně vadně umístila stavbu předmětného domu, a škodou, která vznikla žalovanému. Otázka příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je však otázkou skutkovou; soud zjišťuje její existenci. Tento závěr vyjádřil i Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001. Jak je již vyjádřeno shora, nemůže dovolací soud v případě, kdy přípustnost dovolání přichází v úvahu pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu. Nicméně, jak shora uvedeno, i v rozsahu přisouzené částky 586 764 Kč z titulu odpovědnosti za škodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž v rozporu s hmotným právem v důsledku neposouzení právních důsledků uzavřeného dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo.

Dovolání žalobkyně je tedy v plném rozsahu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem v rozsahu, který pokrývá celý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. V této souvislosti je třeba navíc podotknout, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení částky 287 114 Kč, současně však dovodil, že právo na zaplacení předmětné částky zaniklo v důsledku započtení, jež učinil žalovaný dopisem ze dne 28. 7. 1998 (soud prvního stupně dovodil, že se tak stalo dopisem žalovaného ze dne 18. 6. 1998). I vzhledem k nepřezkoumatelnosti tohoto závěru (odvolacím soudem potvrzený výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I však nebyl dovoláním napaden), kdy není zřejmé, která část pohledávek žalovaného měla zaniknout započtením, bylo nutno zrušit celý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II.

Nejvyšší soud poté posuzoval dovolání žalovaného.

Toto dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaný uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, ebeny. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř.

Pokud se týká dovolání žalovaného v části, ve které směřuje proti zamítavému výroku ohledně 8% úroku z prodlení, žalovaný uplatňuje jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z hlediska právního posouzení věci žalovaný namítá, že výše úroku z prodlení měla být posuzována podle občanského, a nikoliv podle obchodního zákoníku, neboť dohoda stran o volbě práva podle § 262 odst. 1 ObchZ je neplatná, neboť tato dohoda směřovala ke zhoršení postavení právního postavení žalovaného, který není podnikatelem. Tato námitka opodstatněná není. Uzavřenou dohodu stran o volbě obchodního zákoníku je totiž nutno poměřovat ustanoveními obchodního zákoníku ve znění platném v době uzavření této dohody, v daném případě tedy ke dni 17. 4. 1996, kdy došlo k uzavření smlouvy o dílo. Obchodní zákoník platný v té době ustanovení o neplatnosti této dohody v případě, že taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, neobsahoval.

Žalovaný dále namítá, že změna rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem v části týkající se 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč porušuje zásadu neúplné apelace. Tato námitka opodstatněná není. V daném případě totiž žalovaný ve svém vzájemném návrhu uplatnil nárok na zaplacení 26% úroku z prodlení z uplatněné částky. Povinností žalovaného ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. však bylo vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž je vymezen skutek, který má být předmětem řízení, a to i z hlediska uplatněného úroku z prodlení. Povinností žalovaného bylo uvést, zda uplatňuje zákonný či smluvní úrok z prodlení a uvést skutkového okolnosti, ze kterých vyplývá, kdy se žalobkyně dostala do prodlení s plněním svého závazku. Žalovaný tuto povinnost splnil až v podání ze dne 24. 5. 2004, přičemž uvedl, že se domáhá úhrady zákonného úroku z prodlení a to ve výši dvojnásobku diskontní sazby (což ovšem neodpovídalo ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ). Toto doplnění vzájemného návrhu však nebylo doručeno žalobkyni. Tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tím došlo k porušení ustanovení § 18 o. s. ř., které zaručuje rovné postavení účastníků. Ve smyslu ustanovení § 205a písm. b) o. s. ř. mohl proto odvolací soud tento nárok posoudit v odvolacím řízení.

Žalovaný dovoláním dále napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného co do částky 247 626 Kč s příslušenstvím. Žalovaný namítá, že v částce 586 764 Kč, kterou odvolací soud žalovanému přiznal z titulu odpovědnosti za škodu, nejsou zahrnuty veškeré škody a náklady, které musel žalovaný vynaložit, případně které ještě vynaloží na odstranění následků činnosti žalobkyně. Uvedená částka se totiž vztahuje pouze na opěrnou zeď, schodiště, zpevněné plochy a vedlejší rozpočtové náklady k nim (přesuny hmot, zařízení staveniště, projektové práce). V uvedené částce však nejsou zahrnuty níže uvedené náklady.

V prvé řadě jde o náklady, které žalovaný vynaložil na navezení ornice. Dodatek č. 3 stanovuje navezení ornice ve vrstvě 35 cm. Žalobkyně však tuto ornici navezla pouze ve vrstvě 5 10 cm. Znalec tuto položku vůbec neocenil, neboť nebyl schopen vyčíslit hodnotu navezené ornice. V doplňujícím podání ze dne 7. 8. 2003 (srov. č. l. 168) znalec uvádí, že hodnotu navezené ornice nelze objektivně stanovit, avšak žalovaný má doklady, které lze uplatnit. Žalovaný náklady doložil fakturou Ing. T. B. č. 99112 na částku 49 770 Kč, přičemž tuto částku uhradil v hotovosti.

Odvolací soud zjistil, že žalovaný zaplatil Ing. T. B. za navezení ornice a úpravy terénu částku 49 770 Kč (ornice 22 400 Kč, terénní úpravy 25 000 Kč). Odvolací soud své rozhodnutí založil pouze na tom, že pokud se týká výše škody vzniklé žalovanému v důsledku nesprávného umístění stavby, odkázal na znalecký posudek znalce Ing. V. Odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. Jednak pominul, že znalec nezahrnul předmětnou částku do vyčíslení škody vzniklé v důsledku nesprávného umístění stavby z důvodu, že nelze vyčíslit hodnotu navezené ornice, při jednání soudu prvního stupně dne 15. 4. 2004 (č. l. 174) však uvedl, že pokud žalovaný doložil fakturu, kde mu firma B. vyúčtovala za tyto práce částku 49 770 Kč (takové skutkové zjištění odvolací soud učinil), lze tuto cenu považovat za cenu obvyklou. Skutkové zjištění odvolacího soudu tedy nemá v tomto rozsahu oporu v provedeném dokazování.

Žalovaný ve svém dovolání dále namítá, že mu odvolací soud nesprávně nepřiznal nárok na náhradu škody spočívající v nutnosti vybudovat domovní čerpací stanici splaškových vod. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil, tak, že žalovaný tento nárok prokazoval fakturou na částku 33 390 Kč. Podle odvolacího soudu byla prokázána výše vynaloženého nákladu, nikoliv však skutečnost, že tyto náklady musely být vynaloženy v důsledku vady umístění stavby. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný v tomto rozsahu neunesl důkazní břemeno, však neobstojí za situace, kdy k této otázce nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, ač potřeba provedení tohoto důkazu ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Tím soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud současně ohledně obou položek odkazuje na shora provedený rozbor ohledně chybějícího právního posouzení právních důsledků uzavřeného dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo.

Pokud žalovaný namítá, že soud nepřiznal žalovanému právo na úhradu nákladů ve výši 116 113 Kč, což představuje náklady na odstranění neodstraněných vad podle zápisu ze dne 15. 5. 1998, podle dopisu žalovaného ze dne 17. 11. 1998 a zjištěných při místním šetření dne 4. 12. 2000, nebylo právo na úhradu této částky žalovaným vzájemným návrhem uplatněno, resp. je zahrnuto v položce, ve které žalovaný požaduje po žalobkyni zaplacení částky 300 000 Kč titulu škody, resp. slevy za vady subjektivně a objektivně neodstranitelné. Tuto částku odvolací soud žalovanému ve svém rozhodnutí přiznal (v této souvislosti dovolací soud odkazuje na odůvodnění shora, provedené při posuzování dovolání žalobkyně). Zaplacení další částky z tohoto důvodu žalovaný ve vzájemném návrhu neuplatnil. To se týká též namítaného neohodnocení vady snížení světlé výšky místností v podkroví, kterou žalovaný oceňuje na částku 12 618 Kč a vady nedodání dlažby do z ádveří, kterou žalovaný oceňuje na částku 21 000 Kč. Zaplacení těchto částek uplatnil žalovaný v podání ze dne 24. 5. 2004. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud tím, že nerozhodl o uplatněné změně vzájemného návrhu učiněné v podání ze dne 24. 5. 2004 a pokračoval v řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ze shora uvedených důvodů není tedy s výjimkou výroku o zamítnutí 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalovaným správné.

Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem rozsudek odvolacího soudu v dovoláními napadené části (s výjimkou měnícího zamítavého výroku ohledně 8% úroku z prodlení ze zbývající částky, tedy z částky 844 774,90 Kč), včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

V části týkající se měnícího zamítavého výroku ohledně 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč, v níž bylo z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů shledáno rozhodnutí odvolacího soudu správným, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu