32 Odo 1181/2004
Datum rozhodnutí: 12.01.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1181/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobců a) M. Z., b) J. Ch., proti žalované ČSOB P., a.s., člen holdingu ČSOB, o zaplacení Kč 3,490.000,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 119/99, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 9 Cmo 65/2004-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2002, č.j. 51 Cm 119/99-49 uložil žalované povinnost zaplatit oběma žalobcům společně a nerozdílně částku 1,500.000,- Kč s 25 % úrokem z prodlení z této částky účtovaným od 1. 4. 1998 do zaplacení (výrok I.), řízení do částky 1,990.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel z tvrzení žalobců, že dne 1. ledna 1994 uzavřeli smlouvu o sdružení za účelem podnikání. Dne 27. 11. 1997 žalobce a) uzavřel s žalovanou pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění stroje na čištění kanalizací značky WOMA typ 2752, který žalobci získali do vlastnictví při dražbě majetku podniku P. t. a.s. Na základě znaleckého posudku byla výše pojistné částky sjednána v hodnotě 4,000.000,- Kč, se spoluúčastí 10.000,- Kč, za dohodnuté roční pojistné. Doba pojištění byla sjednána na dva roky. Dne 7. 3. 1997 zjistil žalobce b), že stroj byl odcizen. Žalobci uplatnili u žalované nárok na pojistné, žalovaná odmítla z pojistné smlouvy plnit a bránila se tím, že stroj v době uzavření pojistné smlouvy nebyl provozuschopný, znalecký posudek pro sjednanou výši pojistné částky byl vypracován tak, aby vyhověl žalobcům, neboť byl zpracován, jako by stroj provozuschopný byl, a ke své obraně uvedla, že pro výplatu pojistného není rozhodné, na jakou částku byl stroj pojištěn, ale jaká byla jeho funkční hodnota. Dospěl k závěru, že pojistná smlouva byla uzavřena platně dle § 788 občanského zákoníku, že právo na pojistné plnění oběma žalobcům proti žalované vzniklo, neboť nastala skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost), a uzavřel, že námitky žalované proti uplatněné výši pojistného plnění jsou irelevantní, neboť bylo prokázáno nejen odcizení předmětného stroje při jeho převážení k provedení opravy, ale i zaplacení pojistného ve sjednané výši. Jako neodůvodněnou posoudil i námitku žalované týkající se zpracovaného znaleckého posudku, neboť předmětný stroj byl odcizen a nebylo již možné zkoumat jeho funkční hodnotu a znalec při ocenění zařízení provedl výpočet z výchozí ceny s přihlédnutím k období pořízení, morálnímu zastarání, fyzickému opotřebení a současným tržním cenám obdobných typů strojů. Řízení do částky 1,990.000,- Kč s příslušenstvím zastavil s odůvodněním, že v této částce žalobci vzali žalobu zpět.

Vrchní soud v Praze nejprve usnesením ze dne 19. září 2003, č.j. 9 Cmo 335/2003-67 rozhodl k návrhu obou žalobců učiněnému dle § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) o procesním nástupnictví na straně žalované. Poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. května 2004, č.j. 9 Cmo 65/2004-78 rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. a III. výroku, kterým bylo vyhověno žalobě podané žalobcem b) změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, v části jíž bylo žalobě žalobce a) vyhověno, rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), žalobci b) uložil povinnost uhradit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 60.124,80 Kč (výrok II.) a současně nevyhověl návrhu na opravu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2003, č.j. 9 Cmo 335/2003-67 (výrok III.). Odvolací soud považoval v souzené věci za podstatný rozsah podaného odvolání. Dospěl k závěru, že odvoláním zůstala nedotčena ta část výroku rozsudku prvního stupně, kterou bylo řízení o zaplacení částky 1,990.000,- Kč s příslušenstvím zastaveno. Podle odvolacího soudu předmětem projednávané věci je nárok žalobců na úhradu pojistného plnění k reparaci škody vzniklé odcizením pojištěné věci. Rozhodnými skutečnostmi z hlediska uplatněného nároku je, zda bylo prokázáno odcizení stroje v době trvání pojistné smlouvy, zda toto odcizení bylo pojistnou událostí a konečně zda výše požadovaného pojistného plnění je opodstatněná. V prvé řadě dospěl k závěru, že pojistná smlouva byla uzavřena toliko mezi žalobcem a) a žalovanou. Tedy osobou povinnou i oprávněnou z této smlouvy byl pouze žalobce a). Nárok žalobce b) na pojistné plnění nemůže být založen smlouvou o sdružení, zakládající oprávnění účastníků této smlouvy vykonávat podnikatelskou činnost na společný účet a při právním závěru, že nebyla prokázána existence vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, změnil rozsudek soudu prvního stupně. Pokud jde o vztah žalobce a) a žalované pak dovodil, že pojistná smlouva ze dne 27. 11. 1997 byla platně uzavřena ve znění Všeobecných pojistných podmínek pojištění strojů a strojích zařízení PS, že tato byla sjednána i pro případ vzniku škody následkem odcizení pojištěné věci nebo její části. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že odcizení stroje bylo pojistnou událostí. Žalobci a) proto vzniklo právo na to, aby mu žalovaná poskytla pojistné plnění nejvýše do částky odpovídající časové hodnotě věci v době pojistné události. Uzavřel, že rozhodnou pro posouzení požadavku žalobce a) je otázka určení časové ceny věci. Odkázal na výsledky provedeného dokazování a zdůraznil, že pro výši pojistného plnění není rozhodná cena stroje v době uzavření pojistné smlouvy, ale jeho časová hodnota v době pojistné události a pokud tedy nebyl proveden důkaz označený žalovanou k nezbytnému posouzení oprávněnosti výše požadovaného pojistného plnění (navrhovaný výslech svědka Ing. J. K.), pak nelze ověřit správnost závěru soudu prvního stupně o přiznané výši uplatněného nároku. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním, týkající žalobního návrhu žalobce a) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu, jímž byla žaloba žalobce b) do částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a do části v níž tomuto žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 60.124,80 Kč, napadl žalobce b) dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal v rozporu s ustanovením § 212 o. s. ř., neboť odvolací soud je při přezkoumávání správnosti rozsudku soudu prvního stupně vázán až na výjimky uvedené v § 212 o. s. ř. návrhem odvolatele. Dále namítl, poukazujíc na § 834 občanského zákoníku, že nebyla správně posouzena otázka podílového spoluvlastnictví k majetku získanému oběma žalobci v souvislosti s činností účastníků sdružení a s přihlédnutím k § 139 odst. 1 občanského zákoníku dovozoval, že z právního úkonu předmětné pojistné smlouvy, je i on solidárně povinným i oprávněným.Dovolatel opřel důvodnost dovolání o nesprávné právní posouzení věci, kterého se podle jeho názoru odvolací soud dopustil tím, že neaplikoval § 829 a násl. občanského zákoníku s přihlédnutím k § 139 odst. 1, § 834 a § 836 občanského zákoníku, neboť pokud by tak učinil, dospěl by k závěru, že oba žalobci jako členové sdružení byli ze zákona podílovými spoluvlastníky k předmětnému stroji pro čištění kanalizace značky WOMA. Sdružení při právních úkonech, týkajících se jeho činnosti, nemůže konat jinak, než jednotlivými účastníky sdružení, přičemž ze zákona vyplývá, že není-li ve smlouvě stanoveno jinak, rozhodují účastníci o obstarání společných věcí jednomyslně. Pakliže tedy pojistná smlouva k předmětnému stroji byla uzavřena toliko jedním z účastníků sdružení, podle § 836 odst. 1 občanského zákoníku rozhodovali účastníci o obstarání společných věcí jednomyslně. Není možno požadovat, aby pojistnou smlouvu museli podepsat oba členové sdružení, neboť by tím byla porušena zásada smluvní volnosti, vyplývající z ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce a) ani žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Pokud dovolatel přípustnost dovolání spatřoval také v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), pak s tímto názorem dovolatele se ztotožnit nelze, neboť zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání lze zkoumat pouze v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadaném rozsahu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když namítá, že odvolací soud porušil zásadu vyplývající z ustanovení § 212 o. s. ř. pokud rozhodoval o aktivní legitimaci žalobce b), neboť tato v průběhu celého soudního řízení zpochybněna nebyla a žalovaná ji ve svém odvolání nenamítala. Toto procesní pochybení odvolacího soudu dle dovolatele má za následek změnu rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli, že otázka aktivní legitimace žalobce b) nebyla v průběhu dosavadního soudního řízení žádným z účastníků zpochybněna. Nelze však souhlasit s dovolatelem, že by nové posouzení této otázky odvolacím soudem zakládalo dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K porušení zásady vyplývající z ustanovení § 212 o. s. ř. odvolacím soudem nedošlo. Je třeba vycházet ze znění § 212 o. s. ř., ve smyslu kterého odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Rozsah tedy vymezuje kvantitativní stránku odvolání, nikoliv stránku kvalitativní. Meze, v jakých se rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumává, určuje odvolatel jednak tím, které výroky napadne a jednak tím, jak z hlediska kvantitativního vymezí rozsah, v jakém má být rozhodnutí odvolacím soudem přezkoumáno. Odvolací soud není oprávněn přezkoumávat ty výroky, které v důsledku mezí odvolání nabyly samostatně právní moci (srov. Bureš, Drápal, Mazanec, občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. Beck, 1994, str. 894).

Žalovaná podaným odvoláním napadla výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž jí bylo uloženo peněžité plnění vůči oběma žalobcům v rozsahu částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím. Z pohledu rozsahu podaného odvolání je tedy třeba dovodit, že odvoláním nebyla dotčena ta část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení do částky 1,990.000,- Kč s příslušenstvím. Pokud tedy v odvolání odvolací soud zkoumal otázku aktivní legitimace účastníků řízení a dospěl k závěru, že tato pro žalobce b) dána není, pak nelze dospět k závěru, že by v rámci odvolacího řízení postupoval v rozporu s ustanovením § 212 o. s. ř., neboť odvolací soud není odvolacím důvodem ani odvolacím návrhem vázán (§ 205 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jiným způsobem, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 a 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo.

Podle § 829 odst. 1 a 2 občanského zákoníku se může více osob sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu, takové sdružení nemá způsobilost k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník sám neobsahuje zvláštní úpravu sdružení bez právní subjektivity jako formu podnikání, platí právní úprava sdružení podle § 829 občanského zákoníku i pro oblast vztahů v podnikání. Podnikatelé ve sdružení, založeném podle § 829 a násl. občanského zákoníku, mohou podle § 10 odst. 2 obchodního zákoníku podnikat pod společným jménem. Smlouvu uzavřela fyzická osoba, která zde nejednala jako člen sdružení. Tato smlouva proto ze shora uvedených důvodů zavazuje pouze tuto osobu a práva z ní vyplývající náleží pouze této osobě. V posuzované věci jde o to, zda z uzavřené smlouvy o pojištění jsou oprávněni oba žalobci, tedy zda je oprávněným i dovolatel. Jestliže smlouvu o pojištění uzavřel jako pojistitel svým jménem toliko žalobce a), aniž by z textu této smlouvy vyplývalo, že byla uzavřena touto osobou jako členem sdružení fyzických osob, (v této pojistné smlouvě je uvedeno jméno M. Z. a identifikační číslo podnikatele), tato smlouva je uzavřena s pojistníkem v písemné formě (srov. § 791 občanského zákoníku ) a z tohoto dvoustranného právního úkonu nevyplývá, že by v ní byly dohodnuty společné závazky či společná práva ( srov. § 511 a násl. občanského zákoníku), pak plnění z tohoto právního úkonu (z pojistné smlouvy) se může domáhat pouze žalobce a).

Oprávněná není ani námitka dovolatele, že pro právní posouzení věci je rozhodné ustanovení § 834 občanského zákoníku, ve smyslu kterého mezi oběma žalobci je ex lege podílové spoluvlastnictví k předmětnému stroji a v důsledku toho z právních úkonů, týkajících se společné věci, oprávněnými a povinnými jsou spoluvlastníci společně a nerozdílně. Skutečnost, že stroj byl v podílovém spoluvlastnictví, nemůže založit práva a povinnosti žalobce b) z pojistné smlouvy uzavřené toliko žalobcem a).

Závěr odvolacího soudu, že žalobci b) právo na plnění z uzavřené pojistné smlouvy nenáleží, neboť nebyla prokázána existence právního vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou tedy není v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil v právním posouzení věci pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v rozsahu vyplývajícím z napadeného výroku vůči žalobci b) zamítl. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce b) zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobce b) bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobci a) či žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. ledna 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu