32 Odo 1177/2004
Datum rozhodnutí: 11.05.2005
Dotčené předpisy: § 546 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 1177/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně P. S., s.r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti žalované Obci Ch., zastoupené K. H., advokátem, o zaplacení 462.244,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 39/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2004, č. j. 22 Co 303/2004 - 106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám jejího zástupce 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 3. října 2003, č.j. 7 C 39/2003 - 76, zamítl žalobu o zaplacení 462.244,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované a státu (výroky II. a III.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení ceny prací provedených při plynofikaci obce Ch. nad rámec sjednané smlouvy o dílo ze dne 26. září 2000.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. května 2004, č.j. 22 Co 303/2004 - 106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval skutkové závěry přijaté soudem prvního stupně o tom, že účastníci dne 26. září 2000 uzavřeli smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby Plynofikace obce Ch. při dohodnuté ceně ve výši 3.987.528,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž cena byla dohodnuta jako nejvýše přípustná ve smyslu § 40, odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. o zadávání veřejných zakázek. V článku IV., odstavci 5 smlouvy bylo pro případ změn, doplňků nebo rozšíření předmětu díla dohodnuto, že zhotovitel (rozumí se žalobkyně) je povinen provést soupis změn, doplňků nebo rozšíření, ocenit je a předložit soupis objednateli (rozumí se žalované) k odsouhlasení formou dodatku ke smlouvě. V článku XII., odstavci 2 smlouvy bylo ujednáno, že měnit nebo doplňovat text této smlouvy lze jen formou písemných dodatků. Žalobkyní připravený návrh dodatku č. 2 smlouvy, jímž měla být zvýšena cena, žalovaná nepodepsala a na cenu díla zaplatila sjednaných 3.987.528,- Kč, nikoli navíc žalobkyní požadovaných 462.244,- Kč. Skutkové závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné a v dalším na ně odkázal. Právně zhodnotil, že žalobkyně neměla uzavřený písemný dodatek ke smlouvě (rozumí se o dohodě o zvýšení ceny díla), a proto nelze právo na zvýšenou cenu přiznat pouze s ohledem na faktický stav a opačný výklad by zdůrazňoval pouze formální přístup k ustanovení § 40, odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. o nejvýše přípustné ceně; přitom smlouvou dohodnutou cenu díla žalovaná žalobkyni uhradila.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237, odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř. Obsahově žalobkyně uvedla, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 546, odst. 1 a § 547 obchodního zákoníku a § 40, odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb., konkretizujíc, že zadavatel při vyhlášení veřejné zakázky umožnil účastníkům soutěže uvést v návrhu smlouvy o dílo jiné podmínky a důvody pro změnu ceny díla , což našlo odraz v ujednání článku IV., odstavce 5 smlouvy. Žalobkyně v souladu s tímto smluvním článkem požadovala zaplacení zvýšené ceny díla (odpovídající zvýšenému objemu prací na zakázce skutečně provedených), žalovaná zvýšení úhrady neoprávněně odmítla, což žalobkyně považuje za jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila včetně toho, jak byl dovolací důvod vylíčen (v jakých okolnostech dovolatelka spatřuje jeho naplnění). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, která by měla mít ve smyslu shora uvedeném po právní stránce zásadní význam. Právo na úhradu ceny díla nad výši sjednanou smlouvou z ustanovení § 40, odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. ani z § 546 obchodního zákoníku nevyplývá. Ujednáním článku IV., odstavce 5 v souvislosti s článkem XII., odstavcem 2 smlouvy o dílo ze dne 26. září 2000 strany navázaly případné zvýšení ceny díla na písemný smluvní dodatek a dovolatelka ani v dovolání neuvádí, že zvýšení ceny díla bylo vyvoláno dohodou o jeho změně ve smyslu § 549, odst. 2 obchodního zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů se nepodává, že byly naplněny předpoklady pro postup podle § 547, odst. 2, 3 obchodního zákoníku, když nevyšlo najevo, že smluvní cena byla určena na základě rozpočtu nezávazného či s nezaručenou úplností. Nepřijetí návrhu na uzavření smluvního dodatku není jednáním contra legem a není ani rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Dovozujíc, že žalovaná jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku tím, že nepodepsala žalobkyní připravený návrh smluvního dodatku, žalobkyně popírá princip svobodného projevu vůle účastníků soukromoprávních vztahů. Dovolací soud vzhledem k obsahu dovolání neshledal rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení zvýšené ceny díla nad sjednanou smluvní hodnotu, za rozporné s hmotným právem a uzavírá, že nejsou dány ani jiné okolnosti popsané v ustanovení § 237, odst. 3 o. s. ř., které by mohly založit přípustnost dovolání v této věci.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 psím. c) o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle § 3, odst. 1, bod 6., § 10, odst. 3, § 15, § 14, odst. 1 a § 18, odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a dále podle § 13, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání ze dne 12. října 2004, shledav, že zástupce žalované nespecifikoval druhý úkon právní pomoci, který v dovolacím řízení učinil. Pokud tímto úkonem mínil převzetí věci podle plné moci ze dne 11.10.2004 (čl. 123 spisu), má dovolací soud za to, že tentýž právní zástupce žalovanou v řízení zastupuje již na základě plné moci ze dne 18.2.2003 (čl. 41 spisu) a paušální náhrada hotových výdajů ze tento úkon právní pomoci v dovolacím řízení žalované nepřísluší. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč 7.575,- je žalobkyně podle § 149, odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalované.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 11. května 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu