32 Odo 1173/2006
Datum rozhodnutí: 17.07.2007
Dotčené předpisy:





32 Odo 1173/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. E. P., správce konkursní podstaty úpadce P. S. H+L, s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému S. b. d. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 61 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 62/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2006, č.j. 21 Co 549/2005-49, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.487,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 10 C 62/2005 30 zamítl žalobu o zaplacení částky 61 000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že žalovaný jako objednatel a úpadce jako zhotovitel uzavřeli smlouvu o dílo. Mezi účastníky nebylo sporné, že z této smlouvy vznikla úpadci proti žalovanému pohledávka ve výši 61 000,- Kč. Mezi účastníky však zůstalo sporným, zda tato pohledávka nezanikla započtením. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný provedl započtení dopisem ze dne 14. 10. 2002. Již z označení této listiny je podle soudu prvního stupně zřejmé, že projevem vůle je oznámení o vzájemném zápočtu. Žalovaný v něm uvedl fakturu a částku, kterou zaplatil částečně, a jaký rozdíl (61 000,- Kč) započte na úhradu předchozí pohledávky, a konkrétně odkazuje na zápis z 26. 4. 1999 o dodávce ocelových profilů, jehož se započtení týká. Částka, která má být započtena, je konkrétně uvedena a je uveden i konkrétní zápis týkající se dané pohledávky. Právem žalovaný odkazuje i na inventarizaci pohledávek ze dne 10. 1. 2003, kterou došlo mezi úpadcem a žalovaným k odsouhlasení stavu závazku. Okresní soud proto uzavřel, že žalovaný pohledávku uhradil započtením ze dne 14. 10. 2002 ve smyslu ust. § 580 a násl. občanského zákoníku. Žalobu proto zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. února 2006, č.j. 21 Co 549/2005-49, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 61.000,- Kč. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že podle § 580 občanského zákoníku (na věc sice dopadá zákoník obchodní, jeho úprava započtení však není komplexní a na základě § 1 odst. 1 obchodního zákoníku je nutno aplikovat zákoník občanský) zaniknou vzájemné pohledávky započtením, pokud je plnění stejného druhu, pohledávky se vzájemně kryjí a některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky způsobilé k započtení setkají. Mezi předpoklady započtení patří i právní úkon směřující k započtení. K zániku závazku nedochází bez dalšího, ale jen na základě buď jednostranného nebo dvoustranného právního úkonu. Žalovaný tvrdil, že jednostranný úkon započtení provedl listinou ze dne 14. 10. 2002. I pro právní úkon započtení platí ust. § 37 obč. zák., podle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Požadavek určitosti právního úkonu směřujícího k započtení musí být naplněn především tak, že bude dostatečně specifikována pohledávka, která je uplatněna k započtení, a to tak, aby nemohla být zaměněna s pohledávkou jinou. Žalovaný v citovaném dopise uvádí, že započítává (formulace zní započteme ) pohledávku viz zápis z 26. 4. 1999 dodávka ocelových profilů . Ze zápisu ze dne 26. 4. 1999 ovšem spolehlivě a jasně žádná peněžitá pohledávka žalovaného proti žalobci z dodávky ocelových profilů nevyplývá. Hovoří se v něm sice o započtení zbývající částky do vyčerpání zálohové platby, ale z textu není zřejmé, o jakou zálohu v souvislosti s dodávkou ocelových profilů se má jednat. V zápise jsou uvedeny jednotlivé ceny různých materiálů včetně ocelových profilů, ale nelze z něho dovodit, že by žalovanému z dodávky ocelových profilů plynula peněžitá pohledávka. Jde zřejmě o vypořádání zálohy zaplacené žalovaným jako objednatelem a o konstatování ceny ocelových profilů. Není ale spolehlivě jasné, že by úpadce jako zhotovitel měl žalovanému tuto dodávku znovu zaplatit nebo z tohoto důvodu zaplatit nějakou peněžitou částku.Obsah projevů vůle účastníků zápisu nelze zjistit ani výkladem podle § 266 obchodního zákoníku. Žalovaný přitom nemůže odkazovat na inventarizaci pohledávek ze dne 10. 1. 2003, neboť jde o skutečnost, která nastala až po právním úkonu směřujícím k započtení. Pohledávku nelze spolehlivě specifikovat ani pomocí dodatku č. 1 k zápisu ze dne 26. 4. 1999, který hovoří o snížení stavu zásob žalovaného u úpadce u důvodu použití ocelových profilů zakoupených žalovaným. Pokud je tedy právní úkon směřující k započtení absolutně neplatný pro svoji neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., pak k započtení z tohoto důvodu nedošlo a pohledávka žalobce uplatněná v tomto řízení započtením nezanikla. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 61 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Namítá, že je podle § 266 nutno vykládat projev vůle podle úmyslu jednající osoby, jestliže byl tento úmysl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle § 266 odst. 3 obch. zák. se při výkladu vůle vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Dovolatel tvrdí, že z provedeného dokazování vyplývá, že společnosti P. s. H + L, s. r. o. byl a musel být úmysl žalovaného započítat vzájemné peněžité pohledávky znám. Dále namítá dovolatel, že Krajský soud v Hradci Králové nepřihlédl k inventarizaci pohledávek ze dne 15. 1. 2003, ačkoli právě k provedení inventarizace měl být vzat náležitý zřetel jako k následnému chování stran ve smysl § 266 odst. 3 obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce podal k dovolání vyjádření, ve kterém se ztotožnil s názorem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že z jazykového výkladu oznámení ze dne 14. 10. 2002 plyne pouze vůle žalovaného v budoucnu nějaký zápočet provést, nikoli že toto oznámení má být samo započtením. V oznámení nebyla určitě specifikována žádná pohledávka žalovaného vůči úpadci, proti které by bylo možné zápočet provést. Rovněž ze zápisu ue dne 26. 4. 1999 žádná peněžitá pohledávka žalovaného vůči žalobci nevyplývá a žádná taková pohledávka ani neexistovala. Z oznámení o vzájemném zápočtu tak nelze ani za pomoci výkladových pravidel dovodit vůli žalovaného provést započtení dvou pohledávek způsobilých k započtení. Započtení peněžité pohledávky úpadce Kč 61 000,- oproti pohledávce žalovanéno na dodávku ocelových profilů, tedy oproti pohledávce nepeněžité, není přípustné. Tyto vzájemné pohledávky jsou k započtení nezpůsobilé. Inventarizace pohledávek se týká pouze pohledávky žalovaného na dodání ocelových profilů a nesvědčí o provedení zápočtu. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání zamítl a nahradil žalobci náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř.


Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda došlo mezi stranami k započtení vzájemných pohledávek.


V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto se tento vztah řídí úpravou započtení uvedenou v obchodním zákoníku. Protože jsou však obchodním zákoníkem upraveny jen některé odchylky od obecné úpravy započtení v občanském zákoníku, je nutno aplikovat úpravu obecnou, tedy ust. § 580 občanského zákoníku. Soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že se projednávané věci týkal jednak zápis z jednání konaného mezi žalobcem a žalovaným dne 26. 4. 1999, jednak oznámení o vzájemném zápočtu, které zaslal žalovaný žalobci dne 14. 10. 2002.


Pokud jde o zápis z jednání konaného dne 26. 4. 1999, bylo jeho předmětem zánik závazku ze smlouvy o dílo č. 19-418 ze dne 22. 4. 1997 a dohoda o vypořádání závazků vzniklých z této smlouvy. Projevy vůle obou smluvních stran vyjádřené v tomto zápise směřují zcela jednoznačně ke zrušení závazku z výše uvedené smlouvy o dílo dohodou smluvních stran. Oba účastníci závazku rekapitulují, jaká plnění byla poskytnuta zhotovitelem (v projednávaném sporu žalobce) objednateli (žalovaný), a uvádějí ceny těchto plnění, které byly uhrazeny ze zálohové platby poskytnuté objednatelem zhotoviteli. Úkon směřující k započtení se týká pouze zbývající částky, kterou již zhotovitel nevyužil a kterou smluvní strany započetly na cenu díla vyplývající z jiné smlouvy mezi nimi uzavřené. Projev vůle smluvních stran, z něhož mělo být dovozováno započtení ve vztahu k projednávané věci, je nejen neurčitý, ale lze konstatovat, že zde úplně chybí, protože strany řešily v zápise zánik závazku založeného konkrétní smlouvou o dílo v zápise uvedenou následnou dohodou obou smluvních stran a vypořádání svých vzájemných nároků. Projev vůle směřující k započtení se týkal až nevyužitého zbytku zálohové platby. Projev vůle směřující k započtení též jiných pohledávek žalovaného vůči pohledávkám žalobce zde tedy úplně chybí a tuto absenci nelze nahradit výkladem projevu vůle podle pravidel uvedených v § 266 obchodního zákoníku. Výkladem lze obsah právního úkonu zjistit, pokud zde takový projev vůle skutečně je, nelze jím však chybějící projev vůle doplňovat.


Oznámení o vzájemném zápočtu ze dne 14. 10. 2002 lze v souvislosti celého textu vykládat tak, že z celkové pohledávky žalobce vůči žalovanému uvedené na faktuře č. 2002050 byla zaplacena jen část a zbytek byl započten na blíže nespecifikovanou pohledávku žalovaného vůči žalobci. Tato pohledávka však není identifikována, z odkazu na zápis z 26. 4. 1999 nelze určit, zda jde o nepeněžité plnění (dodávka ocelových profilů) nebo o plnění peněžité (úhrada za tuto dodávku), a nevyplývá z něho ani vzájemné postavení smluvních stran v tomto vztahu. V tomto případě je možno charakterizovat projev vůle žalovaného jako neurčitý, ani textace oznámení ani odkaz na zápis ze dne 26. 4. 1999 nedovolují s jistotou pohledávku určit, a nelze ani posoudit, zda jsou splněny předpoklady, které stanoví § 580 občanského zákoníku pro přípustnost započtení.


Na závěr považuje Nejvyšší soud za nutno poznamenat, že inventarizace pohledávek ze dne 15. 1. 2003, kterou ve své dovolací argumentaci zmiňuje žalovaný, nemůže k vyjasnění projednávané věci přispět, a to ani jako posouzení následného chování stran (§ 266 odst. 3 obch. zák.), neboť i zde je vyjádření žalovaného stiženo neurčitostí je uvedena vyšší částka, není zřejmé, o jaký druh pohledávky šlo (peněžité nebo nepeněžité plnění) ani to, zda se jednalo o pohledávku z celkového vypořádání závazkového vztahu při jeho zániku či pouze o jednu z dílčích pohledávek v tomto vztahu.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací proto shledává, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné, i když bylo částečně založeno na jiném právním názoru. Dovolání žalovaného proto ve smyslu ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243 e odst. 5 věty první, § 241 odst. 1, § 155 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl úspěšný, žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Soud pak přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastoupení advokátem podle § 3 odst. 1, bod 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 6..412,50 Kč a dále podle § 15 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem 6.487,50,- Kč je žalovaný podle § 14 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit přímo k rukám zástupce žalobce.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. července 2007





JUDr. Kateřina Hornochová


předsedkyně senátu