32 Odo 1160/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1160/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. G.a.s., proti žalované D. s.r.o., zastoupené Mgr. M. Z., advokátem, o zaplacení 1 802,50 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 65/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2006, č.j. 17 Co 326/2005-74, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 10. května 2005, č.j. 8 C 65/2005-43, jímž Okresní soud v Havlíčkově Brodě žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1 802,50 EUR s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v dané věci splněny. Soud prvního stupně vyzval žalovanou v souladu s ustanovením § 114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) k tomu, aby se v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřila k žalobě ve lhůtě 30 dnů od dne podání odporu s tím, že ji současně poučil o následcích nevyhovění této výzvě podle pátého odstavce téhož ustanovení. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu (nijak neodůvodněný) odpor dne 1. dubna 2005, přičemž na výzvu soudu, která obsahovala veškeré náležitosti a která jí byla řádně doručena, v soudem stanovené lhůtě reagovala sdělením, že její státní zástupce (jehož plnou moc k zastupování pro řízení do spisu nezaložila) je do 2. května 2005 mimo republiku, a proto odpor zdůvodní do 15 dnů od návratu, tj. do 17. května 2005. Podle shodného názoru soudů obou stupňů uvedené oznámení žalované kvalifikovaným vyjádřením k žalobě není, neboť obsahuje pouze sdělení důvodu, který měl jejímu včasnému vyjádření bránit, aniž však jde ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. o důvod vážný. V této souvislosti odvolací soud dále uvedl, že nesdílí názor odvolatelky (žalované), že soud není oprávněn přezkoumávat vážnost sdělovaného důvodu nevyhovění výzvě, jelikož z ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že fikce uznání nároku v případě omluvy nenastává jen tehdy, je-li založena na důvodu vážném. Za situace, kdy podle posouzení odvolacího soudu o vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nešlo, soud prvního stupně nijak nepochybil, vyšel-li z fikce uznání nároku podle § 114 odst. 5 o. s. ř. a rozhodl rozsudkem pro uznání. Proto tento jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala, jelikož v daném případě nebyly naplněny podmínky pro vydání pro rozsudku pro uznání. Dovolatelka oponuje názoru odvolacího soudu, že se v soudem stanovené lhůtě ve věci nevyjádřila. Sdělila-li soudu ve stanovené lhůtě písemně důvod, pro který nemůže dodržet lhůtu pro podrobné zdůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu, a její zástupce v avizované lhůtě 15 dnů od svého návratu kvalifikované vyjádření poskytl, má za to, že postupovala s § 114b odst. 5 o. s. ř. v souladu. Jelikož šlo o spor složitý a právní zástupce ji zastupuje ve všech věcech z oblasti mezinárodní silniční dopravy, bylo jejím právem zajistit si tuto jeho kvalifikovanou právní pomoc i pro tento případ. Pokud jde o plnou moc, nemohl jí její zástupce podepsat, jelikož byl celý měsíc duben mimo republiku a o žalobě do svého odletu nevěděl.

Dovolatelka proto oponuje odvolacímu soudu, pokud neposoudil jako vážný důvod skutečnost, že advokát pravidelně ji zastupující ve věcech závazkových v dopravě byl na jednoměsíčním studijním pobytu v U. V této souvislosti staví argumentaci rovněž na názoru, že soudu prvního stupně nepřísluší hodnotit vážnost důvodu a že rozhodující je její samotná omluva. Tvrdí, že jí nesprávným postupem soudu bylo odepřeno právo na soudní ochranu.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudy obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Dovolání má za nepřípustné a nedůvodné, proto navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, zda nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná sice ve lhůtě stanovené ve výzvě, ale bez současného předložení plné moci udělené svému zástupci, soudu sdělí, že její zástupce je mimo republiku a že se vyjádří do 15 dnů po jeho návratu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval z pohledu dovolacích námitek správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. určuje, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.

Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. pak platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Názor dovolatelky, že soudu nepřísluší hodnotit vážnost sdělovaného důvodu nevyhovění výzvě, a že důvod, který sdělila soudu (pobyt jejího zástupce mimo republiku), je vážným důvodem, pro který nemohla nastat fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., není správný.

Ze samotné textace ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. zcela nepochybně vyplývá, že jen existence vážného důvodu a jeho včasné sdělení soudu může zabránit účinkům v tomto ustanovení uvedeným, tj. fikci uznání nároku. Zda důvod uváděný žalovaným, pro který se nemůže ve lhůtě vyjádřit, je vážný či nikoli, přísluší posoudit jedině soudu. Přistoupit na argumentaci dovolatelky by mělo ten nepřijatelný důsledek, že žalovanému by stačilo v soudem stanovené lhůtě k vyjádření sdělit jakýkoliv důvod, pro který se nemůže ze svého pohledu včas vyjádřit a že důvod uvedený žalovaným (byť by nešlo o důvod vážný) by zabránil fikci uznání nároku a tím i možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání. Takový stav však odporuje samotné dikci předmětného ustanovení, které výslovně spojuje zabránění fikce uznání jen se včasným sdělením vážného důvodu. A nespojil-li zákonodárce tuto situaci s jakýmkoli důvodem, ale jen s vážným důvodem, je to soud, kdo může a musí vážnost důvodu posoudit.

Dovolací soud rovněž nesouhlasí s názorem dovolatelky, že důvod, který sdělila soudu v podání na č.l. 40 spisu, je vážným důvodem, pro který nemohla nastat fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř.

Nepředložila-li žalovaná soudu plnou moc udělenou jejímu zástupci a činí-li své vyjádření časově závislé na jeho návratu do České republiky z ciziny, nelze takový důvod považovat za vážný pro nesplnění výzvy k vyjádření v soudem stanovené lhůtě. Jestliže soud neměl k dispozici plnou moc zástupce žalované, který ji ani ve věci v řízení nezastupoval, šlo v případě žalované z pohledu soudu o nezastoupeného účastníka. Pakliže v takovém případě žalovaná soudu sdělila, že se nemůže vyjádřit pro pobyt svého zástupce mimo republiku (že šlo o studijní pobyt v U., uvedla žalovaná až v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovanou sdělený důvod z pohledu § 114b odst. 5 o. s. ř. potřebnou vážnost postrádá. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na názor Ústavního soudu v nálezu ze dne 25. září 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6, pod číslem 87), podle něhož z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obžalobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli". Uvedené závěry Ústavního soudu je možné podle dovolacího soudu uplatnit i v občanském soudním řízení, a to i z pohledu aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. Jestliže se tedy žalovaná rozhodne využít služeb konkrétního zástupce, který není momentálně dostupný, musí jít případné negativní důsledky tohoto jejího rozhodnutí k její tíži.

Z výše uvedeného vyplývá, že se uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že v daném případě v důsledku včasného nevyjádření se k výzvě soudu nastala fikce uznání nároku žalovanou ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., v jejímž důsledku soud prvního stupně zcela správně rozhodl rozsudkem pro uznání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu