32 Odo 1148/2006
Datum rozhodnutí: 12.02.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1148/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. V. V., advokátem, proti žalované F., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, o zaplacení 2 920 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 315/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Cmo 95/2005-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Cmo 95/2005-80, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2004 (správně má být ze dne 15. února 2005), č.j. 2 Cm 315/2001-52, v rozsahu, jímž bylo vysloveno, že základ nároku žalobce na náhradu škody (ušlého zisku) je důvodný a že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 - dále též jen o. s. ř. (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Otázka vymezená dovolatelkou, zda vzniká zhotoviteli díla, kterému objednatel znemožnil provést smluvené dílo, nárok na náhradu ušlého zisku i tehdy, nemá-li k provedení díla povolení na základě zvláštních právních předpisů, odlišných od živnostenského zákona, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. I kdyby k provedení díla, k němuž se žalobce jako zhotovitel zavázal ve smlouvě, bylo zapotřebí povolení podle zvláštních předpisů (jak na rozdíl od posouzení odvolacího soudu tvrdí dovolatelka) a i kdyby bez takového povolení zhotovitel dílo prováděl (k čemuž nedošlo, neboť žalovaná jako objednatel v důsledku porušení smlouvy neumožnila žalobci dílo provést), neměla by tato skutečnost žádný vliv na vznik a existenci odpovědnosti dovolatelky za škodu podle § 373 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jak ji dovodily soudy obou stupňů. Případný nedostatek zvláštního povolení k provedení činnosti podle smlouvy není totiž takovou skutečností, pro níž by právní předpisy právo poškozeného na náhradu škody vylučovaly (obdobně jako například v případě uvedeném v § 440 odst. 2 obch. zák.), resp. skutečností, která by ve smyslu § 374 obch. zák. mohla být považována za okolnost vylučující odpovědnost.

Pakliže řešení otázky vymezené dovolatelkou není pro správnost závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu určující, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu