32 Odo 113/2002
Datum rozhodnutí: 06.05.2003
Dotčené předpisy: § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 133 předpisu č. 99/1963Sb., § 135 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 113/2002-217

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně K., akciová společnost, zastoupené JUDr. V. Z., advokátem, proti žalované Š., a.s., zastoupené JUDr. L. V., advokátem, o zaplacení 3,134.555,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 176/92, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č.j. 8 Cmo 109/2001-178, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2000, č.j. 26 Cm 176/92-151, kterým tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3,134.555,- Kč, tak, že žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že při hodnocení věci vycházel z toho, že soud prvního stupně vydal dne 8. března 1993 rozsudek, č.j. 26 Cm 176/92-26, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15. prosince 1993, č.j. 8 Cmo 708/93-38, zrušen. Dne 25. listopadu 1994 vydal soud prvního stupně další rozsudek, č.j. 26 Cm 176/92-59, který byl rovněž zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. února 1998, č.j. 8 Cmo 760/95-82. V obou zrušovacích usneseních odvolací soud dospěl k závěru, že se soud prvního stupně nevypořádal dostatečně s otázkou existence závazkového právního vztahu mezi účastníky, což považoval za věc podstatnou pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení kupní ceny. Soud prvního stupně proto doplnil dokazování o výslechy svědků a ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 30. dubna 1999, č.j. 26 Cm 176/92-105. I tento rozsudek však odvolací soud svým usnesením ze dne 23. června 2000, č.j. 8 Cmo 473/99-131, zrušil, neboť nadále nemohl dojít k závěru, zda návrhy smluv učinila žalobkyně, či žalovaná, protože nebylo prokázáno, kdy a za jakým účelem byly parafovány listiny, jež měly být hospodářskými smlouvami. Přitom až po vyjasnění těchto otázek bude možno hodnotit vznik hospodářských smluv podle ustanovení § 153 odst. 2 písmeno b) hospodářského zákoníku ( dále též jen hosp. zák. ). Po opětovném doplnění dokazování soudem prvního stupně odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že existenci závazkového právního vztahu mezi účastníky je nutné hodnotit podle příslušných ustanovení hospodářského zákoníku ve smyslu ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku. Při posuzování vzniku smlouvy podle ust. § 153 odst. 1 hosp. zák. vycházel soud prvního stupně správně ze skutečnosti, že k platnému uzavření smluv by muselo dojít před koncem roku 1990, a to s ohledem na dodací lhůtu uvedenou v listinách, které měly být tvrzenými hospodářskými smlouvami. Uzavření hospodářské smlouvy po uplynutí času plnění v ní uvedeném totiž hosp. zák. neumožňoval. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva pode § 153 odst. 1 hosp. zák., neboť na rozdíl od něj dospěl závěru, že důkaz o doručení předmětných listin žalované do konce roku 1990 založený na závěru, že tomu tak muselo být s ohledem na data odeslání listin, je nedostačující. Rovněž výslechy svědků, prováděné v průběhu celého soudního řízení, pro svou rozporuplnost k závěru, že smlouvy byly uzavřeny podle § 153 odst. 1 hosp. zák., vést nemohly. Naopak žalovanou předložená listina dopis žalobkyně ze dne 20. prosince 1990, závěr o uzavření smlouvy podle § 153 odst. 1 hosp. zák. vyvrací, jelikož obsahuje presentační razítko žalované z 21. ledna 1990.

Hospodářské smlouvy nebyly podle odvolacího soudu uzavřeny mezi účastníky ani podle § 153 odst. 2 písm. b) hosp. zák. , neboť předpokladem pro takový vznik smlouvy je perfektní návrh odběratele, resp. žalované, jehož existence prokázána nebyla. Návrhy smluv nejsou žalobkyní předložené technické specifikace pro nedostatek návrhu podstatné části hospodářské smlouvy času plnění a absenci projevu vůle směřující k uzavření hospodářské smlouvy a v jednom případě i pro absenci údaje o dodavateli a odběrateli. Existenci jiných návrhů smluv se žalobkyni prokázat nepodařilo a obsah svědeckých výpovědí pro závěr o existenci těchto návrhů smluv pro svou rozporuplnost a nejednoznačnost nesvědčí. Žalobkyně tak neprokázala existenci závazkového právního vztahu mezi ní a žalovanou.

Odvolací soud rovněž posuzoval otázku, zda žalobkyni nevzniklo právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť plnění které bylo žalobkyní poskytnuto, nezískala žalovaná, ale třetí osoba, společnost G., spol. s r.o.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ), neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a jako dovolací důvody uvádí, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( §241 odst 3 písmeno c) o.s.ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písmeno d) o.s.ř.).

V dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil § 152 odst. 1 hosp. zák. ve znění jeho novely provedené zákonem č. 103/1990 Sb., neboť z jeho dikce byl vypuštěn text hospodářské smlouvy musí být uzavřeny včas a jejich obsah musí být přesný a srozumitelný a byl nahrazen textem obsah hospodářské smlouvy musí být přesný a srozumitelný . Nová právní úprava tak ve svém textu připouštěla uzavírání smluv ex post. Poukazuje v této souvislosti na komentář k citovanému zákonu, který odůvodňoval vypuštění ustanovení o tom, že hospodářské smlouvy musí být uzavírány včas, nadbytečností. S ohledem na tento závěr má za to, všechny tři hospodářské smlouvy byly uzavřeny platně podle § 153 odst. 2 písmeno b) hosp. zák. K nemožnosti uzavření smluv podle tohoto ustanovení konstatované odvolacím soudem namítá, že závěr odvolacího soudu ohledně neprokázání existence řádného návrhu smlouvy s ohledem na to, že svědecké výpovědi jsou rozporuplné, je mylný, neboť výslechem svědků Ř. a B., bylo v řízení prokázáno, že návrh smlouvy podali pracovníci žalované. I v případě, že žalovanou předložené technické specifikace neobsahovaly všechny uvedené údaje v § 153 odst. 2 hosp. zák., přesto byly plnohodnotnou objednávkou, přesněji řečeno požadovaným plněním . Žalobkyně takové požadované plnění žalované poskytla, a proto má právo na zaplacení jeho ceny. Rozpor ve výpovědích svědků se netýká zásadní skutečnosti, a to že to byli právě svědci žalované, kteří se dostavili po předchozích kontaktech do sídla žalobkyně, přinesli s sebou technické specifikace obsahující dodatečné údaje o množství a druhu požadovaného plnění . Technické specifikace pak byly podkladem pro zahájení jednání o vlastních dodávkách a jejich přepracování do podoby běžných hospodářských smluv , používaných žalobkyní. Hodnocení důkazů odvolacím soudem tak neodpovídalo § 132 o.s.ř. Dovolatelka je názoru, že § 153 hosp. zák. v tehdy platném znění umožňoval vznik hospodářského vztahu i konkludentním jednáním, neboť citované ustanovení neobsahuje taxativní výčet všech způsobů vzniku hospodářského vztahu. Jedná se pouze o zákonné domněnky možného vzniku hospodářské smlouvy. Výklad ustanovení § 153 hosp. zák. v návaznosti na § 20 hosp zák. považuje dovolatelka za otázku zásadního právního významu, neboť již pouhé vypuštění druhého odstavce § 153 znamenalo zásadní změnu v celkovém pojetí zákona, přičemž samotné ust. § 153 hosp. zák. bylo považováno svým charakterem za subsidiární, tedy všechny ostatní způsoby a projevy vůle stran vedoucí ke vzniku právních vztahů měly před jeho aplikací vždy přednost. Do účinnosti novely proto existovala zákonná domněnka vzniku a existence smlouvy vždy pro všechny případy a pouze bránil-li tomu projev organizace, povaha závazků nebo právní předpis, pak smlouva nevznikla. Celková právní konstrukce § 153 hosp. zák. proto odporuje právnímu názoru odvolacího soudu.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl zejména k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že dovolatelka nechtěla riskovat obchodní vztah s neznámým odběratelem, o jehož finanční bonitě měla pochybnosti, a proto uzavřela kontrakt se zavedeným obchodním partnerem, žalovaná měla zájem na provizi bez podstatnější vlastní činnosti, a dodávky kontrahovala sama s dovolatelkou. Protože společnost G. spol. s r.o. neplatila žalované, neplatila ani ona dovolatelce. Dovolatelka však ani nemohla provést sama úhradu plateb zahraničnímu dodavateli, neboť odepisování z účtu dodavatele se dělo na základě faktury a celních dokumentů zahraničního dodavatele provádějícími bankami bez jeho úkonu. Žalovaná také nikdy neodmítla fakturaci, jak by jinak byla povinna ve smyslu § 375a odst. 2 hosp. zák. učinit. Její účelová obrana nastala až v době, kdy se ukázalo, že konečný odběratel, společnost G. spol. s r.o., jí nezaplatí. Projev vůle smluvních stran byl učiněn na samém počátku ekonomicko právní transformace v naprosto standardní podobě. Nelze proto na vzniklé vztahy vztahovat měřítka současné doby, jak to učinil odvolací soud.

Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když rozsáhlým způsobem doplnil skutková zjišťování a zaměřil se při dokazování na způsob uzavření hospodářské smlouvy k určitému časovému momentu, a to k 31. prosinci 1990. Otázkou pozdějšího plnění se již nezabýval a zcela pominul samotné jednání obou stran, ze kterého vyplývá, že řádně projevily vůli smlouvu uzavřít. Dovolatelka tak proti novým skutkovým zjištěním odvolacího soudu nemohla navrhovat nové důkazy, či trvat na provedení důkazů již navržených, které se však zdály soudu prvního stupně nadbytečnými. Nebyl tak proveden zejména důkaz soudním spisem sp. zn. 24 Cm 93/92 z něhož vyplývá, že žalovaná přijala od konečného odběratele společnosti G. spol. s r.o. 1,600.000,- Kč jako částečnou úhradu za dodané zboží.



Podle bodu 17. , hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. , který se mění a doplňuje zákon.č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále též jen o.s.ř. ) ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (podle o.s.ř. ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v souzené věci, neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydaného před 1.1.2001 a postupoval tak podle dosavadních předpisů.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písmeno a) o.s.ř. , není však důvodné.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Závěr o tom, že žalobkyně neprokázala vznik hospodářsko právního závazkového vztahu mezi ní a žalovanou (ostatně na něm své rozhodnutí vystavěl) učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z knihy došlé pošty, potvrzených hospodářských smluv včetně příloh, dopisů žalobkyně z prosince 1990, zejména dopisu ze dne 20.12.1990), které hodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Vysvětlil, proč považuje úvahu soudu prvního stupně o vzniku smluv mezi účastníky na základě dopisů žalobkyně z prosince 1990, za chybnou (povinnost prokázat okamžik doručení listin byla na žalobci a pouhá data jejich odeslání pro závěr, že se tak muselo stát, shledal nedostačujícími). Ve světle učiněného závěru pak uzavřel, že ani na základě svědeckých výpovědí pracovníků žalobkyně nebylo možno dospět k závěru, že smlouvy byly řádně uzavřeny, neboť z výpovědí svědků V. a Ing. G. nevyplynula žádná nová skutečnost, která by mohla vést k závěru o době a způsobu uzavírání smluv. Naopak listinu dopis žalobkyně ze dne 20.12.1990 - vyhodnotil tak, že tato listina závěr o uzavření smluv v prosinci 1990 vyvrací, neboť obsahuje prezentační razítko žalované z 21.1.1991 (v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu mylně uvedeno datum 21.1.1990). Na základě těchto skutkových závěrů z hlediska právního uzavřel, že hospodářské smlouvy nebyly mezi účastníky uzavřeny ani ve smyslu § 153 odst. 1 hosp. zák. ani ve smyslu § 153 odst. 2 písmeno b) hosp. zák., a to z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní (neprokázání uzavření smluv, resp. perfektního návrhu smlouvy ze strany odběratele).Namítala-li dovolatelka v této souvislosti, že hospodářské smlouvy mohly být od 1.5.1990 uzavírány i po dodací lhůtě a názor odvolacího soudu je proto mylný, pak tuto námitku shledal dovolací soud nedůvodnou. Podle § 152 odst. 1 hosp. zák. musí být obsah hospodářské smlouvy přesný a srozumitelný. Požadavek srozumitelnosti obsahu smlouvy by nesplňovala dohoda o takovém času plnění jako podstatné náležitosti smlouvy (§ 153 odst. 1,2 hosp. zák.), který v době vzniku smlouvy již uplynul. Dovolatelka se tak mýlí ve svém výkladu § 152 odst. 1 hosp. zák., když tvrdí, že vypuštění dikce hospodářské smlouvy musí být uzavřeny včas z textu zákona umožňovalo uzavírání smluv po uskutečnění dodávky.

Nejvyšší soud neshledal, že skutková zjištění odvolacího soudu neměla oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.

Námitku dovolatelky, že odvolací soud zaměřil své dokazování na způsob uzavření hospodářské smlouvy pouze k datu 31.12.1990 a otázkou pozdějšího plnění se již nezabýval, vyhodnotil dovolací soud jako irelevantní, neboť všechny důkazy v řízení provedené směřovaly k prokázání vzniku hospodářských smluv. Teprve po vyřešení otázky jejich platného uzavření je možné se zabývat otázkou dalšího plnění podle jejich obsahu (žalobkyně se po celou dobu řízení domáhala zaplacení žalované částky na základě uzavřených hospodářských smluv). Stejně tak nedůvodná je i námitka dovolatelky ohledně porušení zásady dvojinstančnosti řízení odvolacím soudem, neboť odvolací soud doplnil dokazování o tři listinné důkazy (přílohy hospodářských smluv) a dále vycházel z důkazů provedených jednak soudem prvního stupně a jednak jím samotným v dřívějších odvolacích řízeních. Zmíněné doplnění dokazování nepřesáhlo rámec vymezený § 213 odst. 2 o.s.ř., když navíc doplněné dokazování uvedenými listinami nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu nijak zásadní.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v řízení bylo plně prokázáno, že jednoznačnou vůlí stran bylo - z její strany neriskovat obchodní vztah s neznámým odběratelem a ze strany žalované zájem na provizi bez vlastní podstatnější činnosti a stran obou účastníků pak zaplacení ceny žalovanou a neodmítnutí fakturace z její strany - a dále, že z výpovědí v řízení slyšených svědků Ř. a B. vyplývá, že to byla žalovaná, kdo objednávku předložením technických specifikací žalobkyni v prosinci 1990 inicioval, že výslechem svědků P. a Ing. G., bylo potvrzeno, že návrh smlouvy ve smyslu § 153 odst. 2 písmeno b) hosp. zák. podali pracovníci žalované, předestírá tak dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tím vlastní hodnocení důkazů soudem, které však má oporu v provedeném dokazování, jak již uzavřel dovolací soud výše, a které tak samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.4, věty první, § 224 odst. l a § 151 odst. l, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. května 2003

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu