32 Odo 1122/2004
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy: § 27 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1122/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně K., p., a.s., proti žalovanému J. P. A., o 125 425 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 70/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č.j. 9 Cmo 141/2004 52, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení předmětné částky z titulu náhrady škody ve výši pojistného plnění, které vyplatila poškozenému z pojištění odpovědnosti pojištěného v důsledku dopravní nehody způsobené dne 16. října 2000 zaměstnancem žalovaného v době, kdy vůz pojištěného byl u žalovaného v opravě.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června, č.j. 33 Cm 70/2002-32, zamítl žalobu na zaplacení 125 425 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 11. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně nepředložila kompletní pojistnou smlouvu včetně všeobecných pojistných podmínek a smluvních ujednání, tvořící její součást, a nedoložila vyplacení pojistného plnění vlastníku poškozeného vozu v Německu, když z pouhých výpisů z účtu žalobkyně, předložených v kopiích, nebylo možno zjistit osobu, v jejíž prospěch měla být předmětná částka z účtu žalobkyně odepsána. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by vyplatila pojistné plnění v souladu se smlouvou, která měla být uzavřena mezi žalobkyní a pojištěným, tudíž neprokázala existenci dluhu žalovaného včetně prodlení s jeho plněním. Uzavřel, že žalobkyně se za této situace nemohla úspěšně domáhat práva na náhradu škody.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2004, č.j. 9 Cmo 141/2004 52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 125 425 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně po opakování dokazování dospěl k závěru, že v řízení předložená pojistná smlouva č. 6021690079 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla uzavřená dne 5. 11. 1999 mezi žalobkyní a třetí osobou pojištěným obsahuje všechny náležitosti nezbytné ke vzniku pojistné smlouvy v souladu s § 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla- dále jen z. č. 168/1999 Sb.). Učinil závěr, že tvrzení o výši škody při dopravní nehodě bylo doloženo znaleckým posudkem zpracovaným pro účely rozsahu poškození vozidla a nákladů na jeho opravu. Konstatoval, že z denních výpisů pohybu na účtu, zpracované bankou, vedoucí účet žalobkyně, bylo prokázáno, že z účtu žalobkyně byla odepsána žalovaná částka ve prospěch poškozeného, přičemž důvod platby byl identifikován čísly shodnými s čísly faktur, kterými opravna vyúčtovala poškozenému cenu opravy vozidla poškozeného při dopravní nehodě. O pravosti výpisů z banky, předložených ve fotokopii, neměl soud pochybnosti, jestliže obsah těchto výpisů a jejich zpracování bylo zcela standardní. Na základě těchto zjištěná uzavřel, že žalobkyně uhradila poškozenému škodu z titulu povinnosti založené pojistnou smlouvou uzavřenou mezi třetí osobou a žalobkyní, přičemž za situace, kdy této třetí osobě vzniklo v souvislostí s její odpovědností za škodu právo vůči žalovanému, pak podle § 827 občanského zákoníku (ve znění před novelizací zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů - dále jen obč. zák.), přešlo na žalobkyni právo na náhradu škody vůči žalovanému. Protože se žalovaný dostal se splněním dluhu dne 1. 11. 2001 do prodlení, přiznal odvolací soud žalobkyni i úroky z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, aplikoval-li § 827 obč. zák. Má za to, že se v dané věci nejedná o obecnou odpovědnost smluvní, ale o povinně smluvní odpovědnost za škody způsobené provozem dopravních prostředků, která je řešena právní úpravou v § 6 z. č. 168/1999 Sb., podle níž má pojištěný nárok, aby pojistitel (v dané věci žalobkyně) za něho nahradil v rozsahu a ve výši v souladu s § 442 obč. zák. poškozenému uplatněný a prokázaný nárok na náhradu škody. Zpochybňuje i výši soudem přiznaného nároku žalobkyně, když poukazuje, že ve znaleckém posudku znalec vyčíslil i náklady, jako konzervování podvozku a dutin vozidla, ač tyto náklady na opravu se škodnou událostí nesouvisely. Namítá rovněž, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o důkazy, které jsou zcela nedostatečné, když se spokojil pouze s kopiemi předložených výpisů z účtu. Napadá i část výroku ohledně přiznaného příslušenství. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá.

Žalovaný však namítá, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o důkazy, které jsou zcela nedostatečné, pokud byly předloženy k prokázání výše škody jen kopie výpisů z účtu, čímž poukazuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu.

Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení avšak jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.

Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že o pravosti výpisů z banky, předložených ve fotokopii, neměl důvod pochybovat, byl-li obsah těchto výpisů a jejich zpracování zcela standardní, nelze v postupu odvolacího soudu shledat namítanou vadu řízení. Žádné ustanovení občanského soudního řádu totiž neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. Ustanovení § 129 o. s. ř., jež upravuje způsob provádění důkazu listinou, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud ČR již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64) konstatoval, že podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Dále v něm uvedl, že i když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie, a že by se soud, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za postup odporující zákonu. Je třeba v této souvislosti i připomenout, že žalovaný před soudem prvního stupně nevznesl žádnou námitku k provedení důkazů kopií listiny ve smyslu jeho oprávnění podle § 123 o. s. ř. - vyjádřit se k provedení důkazu.

Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebyl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud ČR se dále zabýval dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Dovolateli je třeba přisvědčit, že odpovědnost za škody způsobené provozem dopravních prostředků je řešena právní úpravou v § 6 z. č. 168/1999 Sb., podle níž má pojištěný nárok, aby pojistitel (v dané věci žalobkyně) za něho poškozenému nahradil uplatněný a prokázaný nárok na náhradu škody v rozsahu a ve výši v souladu s § 442 obč. zák. Pomíjí však, že ustanovení § 827 obč. zák. je zákonnou cesí, podle níž následně přechází na pojistitele právo pojištěného na náhradu škody proti tomu, kdo způsobil škodu, kterým byl v daném případě žalovaný, jehož zaměstnanec způsobil škodu jinému (poškozenému) s vozidlem, které bylo žalovanému svěřeno k opravě pojištěným.

Závěru odvolacího soudu tedy nelze v tomto směru vytknout nesprávné právní posouzení.

Zpochybňuje-li dovolatel rovněž výši soudem přiznaného nároku žalobkyně, s tím že ve znaleckém posudku znalec vyčíslil i náklady na konzervování podvozku a dutin vozidla, ač tyto náklady na opravu se škodnou událostí nesouvisely, pak je třeba konstatovat, že odvolací soud nepochybil, vyšel-li ze závěru znalce, že i tyto vedlejší náklady na opravu vozidla souvisely s opravením poškozeného vozidla tak, aby mohlo být dále bezpečně užíváno.

Nedůvodná je i námitka k výši přiznaného příslušenství, neboť podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění před novelou nařízením vlády č. 163/2005 Sb., činila výše úroků z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, neboť v daném případě k prvnímu dni prodlení 1. 11. 2001 byla určena Českou národní bankou diskontní sazba 4,25, tudíž soudem stanovená sazba úroků z prodlení ve výši 8,5 % je v souladu s uvedeným právním předpisem.

Lze proto uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný

V Brně 16. listopadu 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu