32 Odo 1116/2003
Datum rozhodnutí: 28.06.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1116/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce L. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) K. K. a 2) H. K., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 181/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2003, č.j. 30 Co 2/2003 - 154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 475 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. března 2002, č.j. 3 C 181/2001 132 zamítl žalobu na zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nemá žádný právní důvod domáhat se splnění závazků vyplývajících z dlužního úpisu ze dne 3. 2. 1998, podle něhož měla být žalovanými zaplacena žalobci částka 770 000 Kč, jakmile bude proveden převod nemovitostí na katastrálním úřadě podle kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1998, když tato kupní smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí. Dovodil tak i ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 6. 1998 novou kupní smlouvu, s právními účinky vkladu dne 8. 7. 1998, podle níž žalobce (jako prodávající) potvrdil, že kupní cena ve výši 1 200 000 Kč mu byla žalovanými (jako kupujícími) zaplacena před podpisem smlouvy.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2003, č.j. 30 Co 2/2003 - 154, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ve věci samé, když v projednávané věci nebylo pochyb, že předmětem sporu je zaplacení 700 000 Kč z dlužního úpisu, který je svým obsahem ve smyslu § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce, a jež se vztahoval ke kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 3. 2. 1998 a provedení vkladu smlouvy do katastru nemovitostí; jestliže ke vkladu smlouvy do katastru nemovitostí nedošlo, nemá žalobce žádný důvod se domáhat zaplacení předmětné částky. Shodl se se soudem prvního stupně, že předmětný dlužní úpis se vztahuje jednoznačně ke kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 3. 2. 1998 a nemůže se vztahovat k posléze uzavřené kupní smlouvě, v níž účastníci dne 12. 6. 1998 podpisem před notářem potvrdili skutečnost, že celá kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy. Konstatoval, že žalobce měl možnost, pokud měl pochybnost o správnosti údajů uvedených v kupní smlouvě, požadovat opravení textu smlouvy a dopsání údaje o dlužním úpisu. Uzavřel, že předmětem řízení nebylo vypořádání všech závazků mezi účastníky, proto je nerozhodné, že žalovaní se zavazovali k doplacení různých částek, jak namítal žalobce, proto se těmito námitkami žalobce nezabýval. Rozhodnutí o nákladech řízení změnil odvolací soud z toho důvodu, že v daném sporu byli úspěšní žalovaní, proto jim přísluší právo na přiznání nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje svým přesvědčením, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru při aplikaci hmotného práva. Namítá, že oba soudy dospěly k nesprávnému závěru, že žalobce nemá žádný právní důvod domáhat se splnění závazků vyplývajících z dlužního úpisu ze dne 3. 2. 1998, když vycházely z nesprávného závěru, že dlužní úpis se jednoznačně vztahoval ke kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 3. 2. 1998 a nebyl proveden vklad smlouvy do katastru nemovitostí. Zcela pominuly skutečnost, že žalovaní na základě dlužního úpisu znějícího na částku 770 000 Kč zaplatili žalobci 70 000 Kč, a zároveň pominuly i skutečnost, že dodatky k dlužnímu úpisu ze dne 29. 2. a 30. 4. 2000 první žalovaný stvrdil, že dlužnou částku do určitého termínu zaplatí. Protože se těmito důkazy soudy nedostatečně vypořádaly, dospěly poté k nesprávnému právnímu závěru. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání. Poukazuje, že žalobce ve svém dovolání neuvedl, v čem spatřuje důvod ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. pro přípustnost dovolání, pouze vytýká soudu nesprávné právní posouzení a polemizuje přitom jen s jeho hodnocením důkazů a se zjištěným skutkovým stavem věci.

Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V daném případě není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejednalo se tedy v této napadené části rozsudku odvolacího soudu o změnu výroku rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení, a takové rozhodnutí o vedlejších výrocích nelze podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).

Pokud dovolatel spatřuje otázku zásadního významu v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru tím, že se nedostatečně vypořádal se všemi důkazy, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů a skutková zjištění soudu, a dovolací soud se proto těmito námitkami žalobce, směřující do skutkového závěru soudu, nemohl zabývat, neboť jak výše uvedeno, dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, tedy jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2003, č.j. 30 Co 2/2003 154, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Namítá-li dovolatel, že soud se odmítl dostatečně zabývat důkazy předloženými žalobcem, a že tak rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, směřuje tím k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá tím, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože však k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného ustanovení, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky se takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.

Za procesní situace, kdy dovolání není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má první žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 8 400 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15, § 17 odst. 2 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 8 475 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 28. června 2004

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu