32 Odo 1100/2005
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1100/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Š. M., zastoupeného advokátem, proti žalované CH. s.r.o. (dříve Ch. E., spol. s r.o.), zastoupené advokátem, o zaplacení 203 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 11 Cm 84/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 31. března 2005, č.j. 4 Cmo 28/2005-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 653 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 7. 11. 2002, č.j. 11 Cm 84/99-53, uložil žalované zaplatit žalobci 203 550 Kč s 0,05 % úrokem z prodlení denně od 17. 4. 1993 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná, jako objednatelka, prostřednictvím svého zaměstnance J. M. a žalobce, jako zhotovitele, uzavřeli v roce 1992 ústně smlouvu o dílo o provedení natěračských prací podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Vyšlo-li ze skutkových zjištění najevo - soupisu prací sepisovaných žalovanou, kde byl specifikován rozsah provedených prací i jejich hodnota, že žalobce sjednané práce pro žalovanou provedl, soud uzavřel, že žalobci vzniklo nejpozději v září roku 1992 právo na zaplacení částky 105 250 Kč (faktura č. 5/8/92) a v říjnu 1992 na zaplacení částky 98 300 Kč (faktura č. 5/9/92) za provedené práce včetně úroků z prodlení podle § 369 a § 502 obch. zák. pro nezaplacení požadované částky včas.

Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 31. března 2005, č.j. 4 Cmo 28/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 203 550 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při právním posouzení věci ohledně nároku na zaplacení požadované částky se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru neučinil soud prvního stupně ze skutkových zjištění správný skutkový a právní závěr. Odvolací soud dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat uzavření ústní smlouvy o dílo s žalovanou (prostřednictvím jejího zaměstnance J. M.), která uzavření smlouvy popírala. Vznik písemné smlouvy na základě akceptace písemné objednávky, jak se podle zjištění soudu prvního stupně dělo mezi účastníky v předešlém případě, v souzené věci žalobce netvrdil, proto mu požadované smluvní plnění odvolací soud nepřiznal. Pokud k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy s žalovanou navrhl žalobce soudu prvního stupně, aby J. M. byl vyslechnut jako svědek, avšak soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, odvolací soud považoval odvolání žalované v tomto směru za důvodné, avšak zároveň konstatoval, že navržený důkaz nelze již provést, protože J. M. zemřel a žalobce ke svému tvrzení o vzniku smlouvy nepředložil žádný další důkaz. Odvolací soud požadovanou částku žalobci nepřiznal ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť pro její přiznání žalobce rovněž nepředložil relevantní důkazy. Pokud žalobce za důkaz označil dva soupisy provedených prací za srpen a září 1992, které byly opatřeny za odběratele (žalovanou) razítkem žalované a podpisem J. M., odvolací soud považoval tyto důkazy za nevěrohodné, když podle těchto soupisů J. M. přebíral dvakrát stejné práce, a navíc za stejnou práci byla vyčíslena odlišná finanční částka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Poukazuje na to, že pro provádění prací žalobcem pro žalovanou v předešlém případě existovala písemná objednávka na provedení provozního souboru č. 56, kde bylo uvedeno, že pro následné soubory č. 57 - 59 bude objednávka rozšířena. Pokud odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy nedošlo k rozšíření objednávky písemnou formou, nebyla uzavřena smlouva, považuje dovolatel tuto dedukci soudu za absurdní, jež popírá princip smluvní volnosti účastníků. Namítá nesprávné hodnocení důkazu provedeného soupisem převzatých prací žalovanou od žalobce, zejména s ohledem na v těchto soupisech odsouhlasené ceny provedených prací. Zdůrazňuje, že žalovaná v průběhu řízení nijak nezpochybnila podpis pana M. na soupisu provedených prací, nedoložila žádné důkazy k vyvrácení věrohodnosti tohoto důkazu a skutečnost, že nelze pro úmrtí svědka M. provést jeho výslech, nemůže jít k tíži žalobce. Má za to, že předmětný soupis provedených prací mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí soudu o přiznání nároku žalobce na zaplacení požadované částky z titulu bezdůvodném obohacení, jestliže žalovaná v uvedeném soupisu potvrdila provedení prací žalobcem pro žalovanou. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně správně vypořádal s hodnocením provedených důkazů a dospěl ke správnému právnímu závěru o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno svého tvrzení ohledně pohledávek vůči žalované. Nesouhlasí s dovolatelem, že by bylo obchodní zvyklostí při realizaci investičních celků provádět práce bez smluvního písemného podkladu. Žalovaná opětovně vznáší námitku promlčení vůči žalobcem uplatněnému nároku, byť odvolací soud k této námitce promlčení nepřihlédl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 536 obch. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy v roce 1992, se smlouvou o dílo zavazoval zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel k zaplacení ceny za jeho provedení, přičemž cena musela být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musel být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno svého tvrzení o uzavření smlouvy mezi účastníky a o oprávněnosti nároku na zaplacení provedených prací žalobcem pro žalovanou z titulu smluvního plnění, neboť soudem prvního stupně provedený důkaz o převzetí prací soupisem provedených prací s uvedením cen prací není důkazem o existenci ústní smlouvy o dílo a zejména o dohodě o ceně díla, když navíc soupis uvádí totožné práce s rozdílnou cenou, což zpochybňuje věrohodnost tohoto důkazu. Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout nesprávné právní posouzení, jestliže ze skutkových zjištění zároveň vyplynulo, že jiný důkaz o vzniku smlouvy žalobce soudu nenabídl. Uvedené soupisy prací, jak správně odvolací soud dále dovodil, nemohou být ani důkazem o bezdůvodném obohacení na straně žalované, jestliže je na nich potvrzeno provedení stejných prací jak v měsíci srpnu, tak v měsíci září, přičemž práce jsou ohodnoceny různými cenami. Není přitom relevantní, že žalovaná věrohodnost těchto soupisů prací v průběhu řízení nenapadla, když od počátku popírala, že by vůči žalobci měla nesplněný závazek.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 17 280 Kč /část dvanáctá, hlava první, bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 3 298 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 20 653 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 30. ledna 2007

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu