32 Odo 1090/2006
Datum rozhodnutí: 20.10.2006
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 1090/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Z. S., proti žalované P. - spol. s r.o., o zaplacení částky 571 756 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 31 Cm 373/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. března 2006, č.j. 7 Cmo 530/2005-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. V., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. března 2006, č.j. 7 Cmo 530/2005-174, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 21. září 2005, č.j. 32 Odo 1025/2004-158, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2002, č.j. 31 Cm 373/98-63, ve výrocích I a II, kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 571 756 Kč se 17,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 1993 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vyšel ze závěru, že účastníci uzavřeli dne 30. 8. 1993 podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) smlouvu o dílo, v níž se žalobce jako zhotovitel zavázal provést pro žalovanou jako objednatelku zdravotní instalaci a ústřední vytápění na akci M. M. a žalovaná se v čl. II. bod 2 smlouvy zavázala poskytovat zhotoviteli zálohy na sjednanou cenu v konkrétních částkách a termínech, přičemž bylo dohodnuto, že v případě nedodržení zaplacení sjednaných záloh může zhotovitel od smlouvy odstoupit. Dále vyšel ze zjištění, že dne 6. 12. 1993 předal žalobce listinu obsahující odstoupení od uvedené smlouvy Z. P., který za žalovanou předmětnou smlouvu podepsal jako její jednatel, avšak soud zjistil, že Z. P. byl z funkce jednatele žalované v době předání odstoupení od smlouvy již odvolán a vymazán jako jednatel žalované z obchodního rejstříku, tudíž ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že ke zrušení smlouvy nedošlo. Vázán závazným právním závěrem Nejvyššího soudu uvedeného ve výše citovaném rozsudku, z něhož vyplývá: Pokud žalobce ve své žalobě uvedl skutečnost, že požaduje zaplacení části ceny díla na základě ujednání ve smlouvě o dílo (zaplacení peněžitého plnění), byť posléze u soudu prvního stupně začal tvrdit, že od smlouvy odstoupil a požadoval zaplacení finanční částky podle § 548 odst. 2 obch. zák., není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud prvního stupně nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na zaplacení záloh na cenu za dílo. , a vycházeje dále ze zjištění, že povinnost zaplatit zálohy ze smlouvy o dílo není v dané věci vázáno na žádné podmínky, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že povinnost žalované zaplatit žalobci sjednané zálohy trvá. Protože předmětem odvolacího řízení zůstala částka za nezaplacené zálohy ve výši 571 756 Kč, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zaplacení této částky včetně úroků z prodlení z důvodu nezaplacení uvedené částky včas. Pokud žalovaná v odvolacím řízení nově namítla neplatnost smlouvy o dílo z důvodu neurčitosti článku II. smlouvy o dílo, týkající se sjednání ceny díla, odvolací soud vyšel ze zjištění, že cena dodávky byla v čl. II. bodu 1. smlouvy sjednána a smluvní strany si zároveň sjednaly, že účtovaná cena se může od sjednané ceny lišit o 10 % a že v čl. II. bodu 2. si účastníci smlouvy sjednali placení záloh na cenu dodávky. Uzavřel, že strany si sjednaly placení záloh zcela určitě, byla sjednána jejich přesná výše, včetně data jejich splatnosti a nikoliv splatnost ceny ve splátkách, tudíž uvedenou odvolací námitku neshledal důvodnou. Stejně tak považoval za nedůvodnou námitku, že smlouvu uzavřela neoprávněná osoba - Z. P., byl-li jmenovaný v rozhodné době statutárním orgánem žalované, jak vyplynulo ze skutkových zjištění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, rozhodl-li odvolací soud v rozporu s hmotným právem, když jeho právní závěr o platnosti uzavřené smlouvy, zániku smlouvy a přiznání záloh za cenu neprovedeného díla spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V souvislosti s otázkou platnosti předmětné smlouvy o dílo poukazuje, že při jednání se žalobcem za stranu žalovanou vystupoval Z. P. v pozici zástupce , přičemž byl v době podpisu smlouvy jednatelem žalované, ale bezprostředně po podpisu dané smlouvy byl právě pro ostatními společníky odmítnuté aktivity stran akce M. B. z funkce jednatele odvolán, avšak i poté jednal se žalobcem jako zástupce žalované, soud ale tyto okolnosti nevzal v úvahu z hlediska § 33 a ani ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Podle názoru dovolatelky odvolací nezhodnotil, zda smlouva o dílo dostatečně určitě vymezuje dílo, resp. jeho předmět, když text smlouvy vymezil předmět tak, že zhotovitel provede pro objednatele zdravotní instalaci, ústředního vytápění. Název akce: M. M. , což dovolatelka považuje za nesprávné uvedení názvu akce a za vymezení předmětu díla, které nemá z hlediska určitosti předmětu a místa výkonu dostatečnou vypovídací hodnotu. Namítá, že ze smlouvy ani z jiných důkazů nebylo možno zjistit investora, vlastníka, generálního dodavatele a ani konkrétní místo stavby M. B. Poukazuje na exces zástupce žalované a jeho aktivity v souvislosti s uzavřením smlouvy, podmiňující platnost, resp. neplatnost právních úkonů, přičemž má za to, že soud se měl z úřední povinnosti zabývat postupem a jednáním žalobce i Z. P. z hlediska požadavků § 37 a 39 obč. zák., a to co do vážnosti a souladnosti s dobrými mravy, a rovněž ve spojení s následky úmyslného porušení pokynů žalované ve smyslu § 567 obch. zák. Dovolatelka se dále domnívá, že bylo třeba posoudit i evidentní nevyváženost smlouvy zavazující pouze žalovanou k rychlé úhradě záloh do výše 90 % sjednané ceny díla bez vazby na jakékoli provedení části díla. Dovolatelka z hlediska výše uvedeného se dovolává neúplnosti dokazování, jež vedlo k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a následně k nesprávnému právnímu posouzení platnosti smlouvy. Pokud by dovolací soud přesto dovodil, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena platně, nesouhlasí žalovaná ani s právním závěrem o posouzení nároku na zaplacení záloh na cenu díla za situace, když zhotovitel (žalobce) dílo neprovedl a dokonce krátce po převzetí závazku projevil vůli způsobit předčasný zánik smlouvy, přičemž považuje za potřebné podotknout, že objekt, v němž mělo být dílo provedeno, zanikl, tudíž provedení (dokončení) díla se stalo nemožným s následky zákonem předvídanými ustanovením § 354 obch. zák. ve spojení s § 351 obch. zák. Žalovaná konstatuje, že pokud jde o vznik případných odpovědnostních nároků žalobce z titulu zrušené smlouvy, žalovaná od žalobce nepřijala žádné plnění, které by bylo nutno podle § 351 odst. 2 obch. zák. vracet. V uvedených souvislostech považuje výkon práva na zaplacení záloh na cenu díla, které žalobce neprovedl, a za situace, že hmotný substrát stavby zanikl, za odporující zásadám obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné, protože nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Má za to, že odvolací soud posoudil správně otázku platnosti předmětné smlouvy a poukazuje, že žalovaná již v odporu k platebnímu rozkazu tvrdila, že daná smlouva je neplatná z důvodu jejího zničení a v průběhu dalšího řízení ani nikdy nenamítala nekonkrétnost smluvních ujednání. K námitce žalované ohledně zastoupení žalované Z. P. žalobce poukázal, že uvedený nevystupoval za žalovanou jako zmocněnec na základě plné moci (§ 31 obč. zák.), ale jako její statutární orgán, který měl oprávnění v rozhodné době k jednání za žalovanou ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Právní otázkou nastolenou dovolatelkou je posouzení platnosti, resp. neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 30. 8. 1993, zániku této smlouvy a přiznání záloh za cenu neprovedeného díla.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud platnost předmětné smlouvy o dílo posoudil podle § 536 obch. zák. správně a jeho rozhodnutí tedy není v tomto směru v rozporu s hmotným právem. Poukazuje-li dovolatelka na nesprávné právní posouzení zastoupení žalované Zdeňkem Pajerem, je třeba konstatovat, že v daném případě se jednalo o přímé jednání podnikatele právnické osoby (společnosti s ručením omezeným) statutárním orgánem a to nelze zaměňovat (jak se dovolatelka nesprávně domnívá) za zastoupení podnikatele, byť je ve smlouvě nesprávně statutární orgán uveden jako zástupce. Stejný nedostatek je i v označení osoby jednající za žalobce jako zhotovitele. Pokud za žalovanou jednal statutární orgán, což vyplývá ze skutkových zjištění, nelze na toto jednání aplikovat ustanovení § 33 obč. zák. a § 20 odst. 2 obč. zák.; navíc zastoupení podnikatele je upraveno odlišně v ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. tak, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jednání uskutečněné statutárním orgánem jednatelem zavazuje společnost s ručením omezeným, i když je v rozporu se zájmy ostatních společníků viz § 13 odst. 4 a 5 obch. zák., podle nichž, je-li podnikatelem právnická osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon, a omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna. Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že statutárním orgánem v rozhodné době byl Z. P., je třeba odkázat na znění ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, v tomto směru správně neaplikoval ustanovení § 37 a 39 obč. zák. o dovolatelkou namítané neplatnosti právních úkonů Z. P. v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o dílo. Z případné skutečnosti, že statutární orgán nejedná v souladu se zájmy ostatních společníků, resp. obchodní společnosti, nelze dovodit, že jde ze strany obchodní společnosti o jednání nevážné nebo o jednání v rozporu s dobrými mravy, jež by zakládalo absolutní neplatnost právního úkonu takto učiněného za obchodní společnost statutárním orgánem. Jednáni podnikatele společnosti s ručením omezeným (dále jen s. s r. o.) jejím statutárním orgánem, nelze považovat za exces zástupce s. s r. o., jak dovolatelka nesprávně namítá.

Rovněž písařská chyba ve smlouvě v označení akce M. oproti B. nemohla mít za následek neurčitost sjednaného díla, když již ze samotné žaloby a z podaného odporu k platebnímu rozkazu podaného žalovanou je zřejmé, že oba účastníci označují místo, kde měl být předmět díla proveden M. v B., tudíž oba účastníci věděli, ve kterém objektu M. má být zdravotní instalace a ústřední vytápění provedeno. Předmět díla byl tedy vymezen určitě, proto odvolacímu soudu nelze vytknout z uvedeného hlediska nesprávné právní posouzení.

Pokud se týká zániku smlouvy, jež odvolací soud podle názoru dovolatelky nesprávně posoudil, je třeba konstatovat, že zánik závazku z předmětné smlouvy o dílo nebyl v průběhu řízení prokázán. Ze skutkových zjištění vyplývá, že odstoupení od smlouvy, jež mělo směřovat k zániku závazku ze smlouvy o dílo, bylo doručeno Z. P., který v době doručení odstoupení od smlouvy již nebyl statutárním orgánem žalované, proto odvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že k ukončení předmětné smlouvy o dílo nedošlo, nebylo-li odstoupení od smlouvy vůči žalobci účinné, a dovodil-li, že závazek z této smlouvy trvá i nadále. Ze skutkových zjištění nevyplývá ani zánik závazku podle § 344 obch. zák., stanovící, že od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Ze skutkových zjištění rovněž nevyplývá, že objekt, ve kterém mělo být dílo zhotoveno, již neexistuje, a tudíž nelze dovodit, že závazek zanikl z důvodu dodatečné nemožnosti plnění ve smyslu § 354 obch. zák.

Pokud tedy nebyl prokázán zánik závazku, nelze právo žalobce na zaplacení zálohy, vyplývající ze smluvního ujednání ve smlouvě o dílo, i když dílo nebylo dokončeno, považovat za nárok, který by byl v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu § 265 obch. zák.

Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání v dané věci není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Pokud dovolatelka v dané věci napadá neúplnost dokazování a na svých skutkových závěrech, které nebyly soudy učiněny, následně dovozuje odlišné právní posouzení, je nutno s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a tato námitka tudíž ani nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, jak dovolatelka poukazuje, čímž by řízení bylo postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo tato případná skutečnost přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolatelkou namítanou vadou řízení spočívající v případném neúplném dokazování. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, 16 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 7 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. října 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.

předsedkyně senátu