32 Odo 1087/2004
Datum rozhodnutí: 05.04.2005
Dotčené předpisy: § 101 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1087/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně S. K., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 58/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č.j. 27 Co 117/2004 - 68, takto:

I. Dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím do části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č.j. 27 Co 117/2004 - 68, jíž byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně vydat žalovanému zapůjčené vybavení provozovny v P. IV/264 dle seznamu věcí pořízeného při přebírání provozovny Z. P. a zastaveno řízení, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č.j. 27 Co 117/2004 - 68, ve zbývající části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č.j. 11 C 58/2003 44, Okresní soud v Příbrami uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 300.000,- Kč proti vydání zapůjčeného vybavení provozovny v P. IV/264 dle seznamu věcí pořízeného při přebírání provozovny Z. P. (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 3% úroků z prodlení z částky 300.000,- Kč za dobu od 8.4.2003 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.). Žalobou se žalobkyně domáhala úhrady pohledávky, která jí vznikla tím, že žalovaný nevrátil po skončení podnájmu kauci ve výši 300.000,- Kč složenou na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 26.8.1994. Skutkově soud prvního stupně shledal, že žalobkyně nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.3.2003 od postupitele Z. P. Postupitel uzavřel dne 26.8.1994 jako podnájemník smlouvu o pronájmu nebytových prostor (k provozování hostinské činnosti), na jejímž základě zaplatil ve splátkách dne 26.8.1994, 20.9.1994 a 31.10.2004 sjednanou kauci celkem ve výši 300.000,- Kč. Podle ujednání smlouvy ze dne 26.8.1994 byla kauce jistotou za bezúplatné zapůjčení vybavení provozovny a měla být vrácena do šesti měsíců od podání výpovědi ze smlouvy. Smluvním dodatkem ze dne 5.8.1996 (který se nijak nedotkl ujednání o kauci) byla změněna doba podnájmu na dobu určitou do 1.3.1997 s automatickou prolongací maximálně však třikrát o šest měsíců do 31.8.1998. Fakticky podnájem skončil až k 30.6.2000 a žalovaný kauci nevrátil. Právně soud prvního stupně uzavřel, že mezi stranami byla sjednána smlouva o výpůjčce podle § 659 občanského zákoníku s vzájemným plněním podle § 560 občanského zákoníku, proto o žalobě s využitím ustanovení § 153, odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) rozhodl, jak je shora citováno, když námitku započtení vznesenou žalovaným neuznal za relevantní pro neexistenci započítávané pohledávky žalovaného. Tříletá promlčecí doba k vrácení poskytnutého plnění počala běžet od 1.7.2000, žalobkyně žalobu podala 8.4.2003, proto ani námitka promlčení vznesená žalovaným nebyla shledána důvodnou. Zamítnutí části žaloby o zaplacení úroků z prodlení odůvodnil soud prvního stupně existencí vzájemného plnění a dosavadním nesplněním povinnosti žalobkyně vydat zapůjčené vybavení restaurace.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č.j. 27 Co 117/2004 68, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 300.000,- Kč zamítl, co do povinnosti vydat zapůjčené vybavení provozovny rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil a rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. K části, jíž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení, odvolací soud uvedl, že okresní soud překročil návrh uvedený v žalobě (uložení své vlastní povinnosti vydat věc se žalobkyně nedomáhala) a pro tuto část rozhodnutí tedy v důsledku absence žalobního návrhu nebyly dány všechny podmínky řízení. Odvolací soud shledal, že smlouva o podnájmu nebytových prostor ze dne 26.8.1994 je sjednána na dobu neurčitou, a proto je neplatná v důsledku rozporu s ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., platnou smlouvou je smluvní dodatek ze dne 5.8.1996, na jehož základě měla doba podnájmu skončit dne 31.8.1998. Ve věci se nejedná o nárok z bezdůvodného obohacení (ani o nárok ze smlouvy o výpůjčce), ale o vrácení kauce. Právo na vrácení kauce mohla žalobkyně uplatnit poprvé v den následující po skončení doby podnájmu, tedy dne 1.9.1998. Protože žaloba byla okresnímu soudu podána dne 8.4.2003, uplynula marně tříletá promlčecí doba stanovená podle § 101 občanského zákoníku. Námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná a promlčené právo nelze žalobkyni přiznat.

Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovodila z ustanovení § 237, odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), důvody opřela o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Žalobkyně vytkla rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení otázky promlčení, zejména počátku běhu tříleté promlčecí doby za skutkového zjištění, že podnájem trval až do 30.6.2000. Shledala správným názor soudu prvního stupně o tom, že nelze vycházet z písemné smlouvy o podnájmu ze dne 26.8.1994 a vyjádřila názor, že mezi účastníky jde o synallagmatický vztah a že nedostatek součinnosti žalovaného při vrácení vybavení provozovny nemůže být důvodem k zamítnutí žaloby o vrácení kauce. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl dovolání zamítnout.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1. ledna 2001.

Proti části rozsudku (jež má povahu usnesení - srov. § 223 o.s.ř.) vymezené zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a zastavením řízení, není dovolání subjektivně přípustné. Ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání jako mimořádný opravný prostředek podat účastník řízení. Z povahy opravného prostředku přitom plyne, že k jeho podání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně vrátit zapůjčené vybavení provozovny (a řízení v tomto rozsahu zastaveno), nenastala v poměrech žalobkyně újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky dále jen Nejvyšší soud - ze dne 30. října 1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, v sešitě 3/1998 pod číslem 28, dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001). Dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn a Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218, písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolací námitkou existence synallagmatického vztahu mezi účastníky, která sem směřovala, se proto dovolací soud nezabýval.

Dovolání do zbývající části rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle § 237, odst. 1, písm. a) občanského soudního řádu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení vyčtené v § 229, odst. 1, § 229, odst. 2, písm a), b) a § 229, odst. 3 o.s.ř. ani jiné vady řízení dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolatelka napadla měnící výrok rozsudku odvolacího soudu výtkou nesprávného právního posouzení otázky promlčení, přičemž soudu zejména vytkla chybné stanovení počátku běhu promlčecí doby. Potud (a nikoli co do výtky, že k zamítnutí žalovaného nároku vedl závěr o nedostatku součinnosti žalovaného při vrácení vybavení provozovny) shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným.

Odvolací soud uzavřel, že promlčecí doba počala běžet ode dne, kdy právo na vrácení kauce mohlo být vykonáno poprvé (srov. § 101 občanského zákoníku). Za tento den stanovil 1.9.1998, den následující po datu, kdy měl skončit podnájem sjednaný smlouvou z 5.8.1996.

Odvolací soud nepřevzal závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o výpůjčce. Nárok na vrácení kauce považoval za smluvní, nikoli za právo vzniklé z bezdůvodného obohacení. Z rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, že doplňoval či opakoval dokazování, ani výslovně neodkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ke smluvním ujednáním o kauci pouze konstatoval, že bylo dohodnuto složení kauce s tím, že měla být vrácena oproti předání zařízení a vybavení provozovny a pominul zjištění soudu prvního stupně učiněné ze smlouvy ze dne 26.8.1994 o tom, že kauce či její část bude vrácena do šesti měsíců od podání výpovědi ze smlouvy. Odvolací soud nevysvětlil, proč a jak dovodil, že kauce měla být vrácena v den následující po skončení písemně sjednané doby podnájmu. Závěr o počátku běhu promlčecí doby přijal, aniž zpochybnil zjištění (které plyne z rozsudku soudu prvního stupně), že nebytové prostory byly ke stranami sjednanému účelu fakticky užívány až do 30.6.2000, a v této souvislosti se nevypořádal ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že podnájem nemusí být uzavřen v písemné formě . Odvolacím soudem vyjádřené právní posouzení počátku běhu promlčecí doby je pro absenci důvodů, na nichž postavil svůj závěr, neúplné, nepřezkoumatelné a tedy nesprávné.

Institut promlčení je upraven jak ustanoveními zákoníku občanského (v § 100 až 110), tak i zákoníkem obchodním (v § 387 až § 408). Počátek běhu a délka promlčecí doby jsou v každém z uvedených předpisů pro konkrétní práva určeny odlišně. Právní posouzení odvolacího soudu je v této souvislosti neúplné a nesprávné také proto, že si pro stanovení počátku běhu a délky promlčecí doby neujasnil, zda podle povahy předmětný právní vztah spadá pod úpravu občanskoprávní nebo obchodně právní (srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V části rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, je závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby a o aplikaci tříleté promlčecí doby podle ustanovení § 101 občanského zákoníku vystavěn na neúplném (a tím nesprávném) právní posouzení. Dovolací důvod opřený o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl naplněn, a proto Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č.j. 27 Co 117/2004 - 68, v měnící části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243b, odst. 2, část věty za středníkem o.s.ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b, odst. 3, věta první o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d, odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d, odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 5. dubna 2005

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu