32 Odo 1073/2004
Datum rozhodnutí: 20.10.2005
Dotčené předpisy: § 477 odst. 4 předpisu č. 513/1991Sb., § 373 odst. 4 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 1073/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně O., A. Brno, spol. s r.o., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, o zaplacení 14 487 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 253/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2004, č. j. 6 Cmo 100/2003-129, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. května 2000, č.j. 53 Cm 253/99-48a, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001, č.j. 6 Cmo 302/2000-79, mezitímním rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č.j. 53 Cm 253/99-110, rozhodl výrokem I., že žalovaný nárok o náhradu škody ve výši 14 487 680 Kč s příslušenstvím je co do základu oprávněný a výrokem II., že o výši náhrady škody a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vázán právním názorem odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný řádně uzavřeli dne 28. 2. 1995 kupní smlouvu č. 574/95 o prodeji části podniku a řádně podepsali zápis o předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje, a vycházeje ze zjištění, že žalovaný jako prodávající ve smyslu § 477 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) nesplnil svoji povinnost oznámit dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího, dovodil, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu, neboť dlužníci plnili své závazky původnímu věřiteli státnímu podniku, s tím, že výše škody, jež žalobkyni vznikla podle § 373 a násl. obch. zák., bude předmětem dalšího řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2004, č. j. 6 Cmo 100/2003-129, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, neboť ke zmenšení majetku žalobkyně došlo v důsledku nečinnosti žalovaného a existuje příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a omisivním jednáním žalovaného, který v rozporu se smluvním ujednáním čl. VI. odst. 3 předmětné kupní smlouvy, i v rozporu s § 15 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby a § 477 odst. 4 obch. zák. neoznámil dlužníkům přechod pohledávek na žalobkyni. Uzavřel, že vznik škody byl ze strany žalovaného předvídatelný, a neshledal důvody, jimiž by se žalovaný mohl ve smyslu § 373 obch. zák. zprostit své odpovědnosti za škodu. Za důvodnou nepovažoval obranu žalovaného, že nemohl způsobit žalobkyni škodu svým nekonáním, když Protokol o realizaci privatizace nebyl schválen Ministerstvem zemědělství ČR a z tohoto důvodu je neplatný, neboť pohledávky nemohly přejít na žalobkyni, a proto neměl povinnost cokoli oznamovat. Soud již v předešlém řízení dovodil, že nedostatek předmětného protokolu nemohl mít vliv na platnost smlouvy či zápisu o předání a převzetí věcí zahrnutých do majetku ve smyslu § 476 a násl. obch. zák., pokud tato povinnost vyplývala pouze z interních předpisů Ministerstva zemědělství či Pozemkového fondu. Pro rozhodnutí byla nevýznamná i obrana žalovaného, že dlužníci poskytli platby na účet té části O., š. a s. podniku B., státního podniku, která ještě nebyla privatizována, neboť mělo být plněno na účet Pozemkového fondu ČR, což se nestalo z důvodu nesplnění povinnosti žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil nesprávným právním posouzením věci, zejména v posouzení platnosti Protokolu o realizaci privatizace ze dne 13. 4. 1995 a Zápisu o předání věcí zahrnutých do majetku ze dne 31. 3. 1995. Má za to, že tyto listiny jsou neplatné, neboť nebyly opatřeny autorizačním podpisem Ministerstva zemědělství ČR, který jako zakladatel privatizovaného podniku měl garantovat soulad průběhu privatizace s privatizačním projektem, přičemž absencí této autorizace došlo ke skutečnosti, že majetek, který žalobkyně na základě předmětného protokolu převzala, nesouhlasil s projektem a ani s účetní uzávěrkou, na základě níž byla vypočítána kupní cena. Poukazuje i na skutečnost, že majetek byl předán osobou, která k tomu neměla již oprávnění. Vycházeje ze závěru, že uvedené listiny jsou neplatné, namítá, že z nich nemohli žalovanému vzniknout žádná práva a povinnosti. Dodává, že po vyhlášení napadeného rozsudku zjistil, že převážná část pohledávek, které žalobkyně uplatnila v rámci náhrady škody, na žalobkyni vůbec nepřešla. Nesprávné právní posouzení spatřuje i v nesprávném posouzení liberačních důvodů žalovaného, vycházel-li soud jen z § 477 obch. zák. Domnívá se, že za situace, kdy žalovaný od počátku řízení poukazoval na skutečnost, že není příjemcem plnění z pohledávek, měla se žalobkyně domáhat vydání bezdůvodného obohacení na O., š. a s. podniku B., státní podnik, a pokud tak neučinila, nesplnila povinnost ve smyslu § 384 obch. zák., a nemůže mít podle § 376 obch. zák. nárok na náhradu škody. Navrhuje, aby rozsudky soudů prvního stupně i odvolacího soudu byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolaní žalovaného navrhla zamítnutí dovolání s tím, že na platnost kupní smlouvy nemohla mít vliv skutečnost, že protokol o předání a převzetí nebyl podepsán pověřenou osobou Ministerstva zemědělství ČR, neboť toto ministerstvo nebylo účastníkem kupní smlouvy a zákon č. 92/1991 Sb. nestanovil povinnost zakladatele, v daném případě Ministerstva zemědělství ČR, potvrzovat zápis o předání a převzetí majetku pod sankcí neplatnosti tohoto právního úkonu při absenci podpisu zástupce zakladatele. Má za to, že zcela právně irelevantní pro posouzení věci je tvrzení žalovaného, že nebyl příjemcem plnění pohledávek. Naopak za správný považuje závěr, že odvolací soud neshledal důvody, jimiž by se žalovaný mohl zprostit své odpovědnosti za škodu.

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 občanského soudní řádu - dále jen o. s. ř. ), neboť bylo podáno proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Odvolacímu soud totiž nelze vytknout nesprávné právní posouzení, aplikoval-li na základě skutkového zjištění, že žalovaný podle čl. VI. odst. 3 platné kupní smlouvy nesplnil svoji povinnost oznámit dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího ve smyslu ustanovení § 477 odst. 4 obch. zák., ustanovení § 373 obch. zák., jestliže žalovaný v důsledku svého omisivního jednání způsobil žalobkyni škodu.

Namítá-li žalovaný neplatnost Protokolu o realizaci privatizace ze dne 13. 4. 1995 a Zápisu o předání věcí zahrnutých do majetku ze dne 31. 3. 1995, je jejich případná neplatnost nerozhodná pro posouzení dané věci, zejména pro právní závěr o platnosti kupní smlouvy (ostatně dovolatel ani platnost kupní smlouvy nenamítá). Podle čl. I. smlouvy o prodeji podniku totiž přešly ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., usnesení vlády ČR č. 568 ze dne 6. října 1993 a č. 14 ze dne 4. ledna 1995 a aktualizovaného privatizačního projektu č. 15160 do vlastnictví prodávajícího věci, finanční prostředky, práva a jiné majetkové hodnoty a závazky ke dni účinnosti smlouvy. Protože podle § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, přešly na právní předchůdkyni žalobkyně práva a závazky, které byly předmětem prodeje, ke dni účinnosti smlouvy, jež nastala podle čl. X. bodu 3. dne 1. 3. 1995, a to bez ohledu na poukazovaný zápis o předání a převzetí věcí, respektive jeho platnost.

Dovolací soud dospěl dále k závěru, že nedůvodná je i námitka žalovaného k právnímu posouzení liberačních důvodů žalovaného. Dovodil-li odvolací soud, že vznik škody, způsobený neoznámením přechodu pohledávek na žalobkyni, byl ze strany žalovaného předvídatelný, a jestliže žalovaný jiné relevantní důvody, které by mohli vést k vyloučení jeho odpovědnosti za škodu, neuvedl, a nevyšly ani jinak najevo, pak závěr odvolacího soudu, že ve smyslu § 373 obch. zák. neshledal důvody, jimiž by se žalovaný mohl zprostit své odpovědnosti za škodu, nelze považovat za nesprávný. Dovolatel se mylně domnívá, že takovým liberačním důvodem by mohlo být, že nebyl příjemcem plnění z pohledávek (plnění dlužníků). Tato skutečnost není totiž okolností vylučující odpovědnost za škodu ve smyslu § 373 obch. zák., ale je to jen následek porušení povinnosti žalovaným podle § 477 odst. 4 obch. zák. Rovněž nemůže být důvodem pro vyloučení odpovědnosti žalovaného za škodu skutečnost, že se žalobkyně nedomáhala vydání bezdůvodného obohacení na O., š. a s. podniku B., státní podnik. Rozhodující pro vyloučení odpovědnosti za škodu, způsobenou žalovaným, totiž mohlo být jen jednání žalovaného, které by toto vyloučení odpovědnosti odůvodňovalo, nikoliv jednání žalobkyně jako poškozené. Namítá-li dovolatel, že žalobkyně nesplnila povinnost ve smyslu § 384 obch. zák., a nemůže mít podle § 376 obch. zák. nárok na náhradu škody, je jeho námitka nedůvodná, neboť žalobkyně neměla oprávnění požadovat zaplacení požadované částky po právní předchůdkyni O., š. a s. podniku B., státní podnik, jejíž bylo plněno na základě toho, že jí žalovaný neoznámil postoupení předmětných pohledávek, neboť v daném případě nelze aplikovat § 527 odst. 1 písm. b) obč. zák., týkající se postoupení pohledávek za úplatu, když v daném případě nebyly pohledávky právní předchůdkyni žalobkyně postoupeny úplatně.

Poukázal-li žalovaný ve svém dovolání, že v mezidobí po vyhlášení napadeného rozsudku zjistil, že převážná část pohledávek, které žalobkyně uplatnila v rámci náhrady škody, na žalobkyni vůbec nepřešla, je nutno konstatovat, že se jedná o namítání nové skutečnosti, k níž nemůže dovolací soud přihlížet. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení. V dané věci ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný žádné důkazy k prokázání uvedené skutečnosti v průběhu řízení nenavrhl. Navíc v dané věci bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem jen o základu nároku a ne o jeho výši, proto námitka dovolatele týkající se výše nároku nemůže být v dovolacím řízení posuzována, jestliže o výši nároku soud nerozhodoval.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami a protože ani uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, jestliže bylo ve věci rozhodováno jen mezitímním rozsudkem a řízení tedy dosud neskončilo. O dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v dalším řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. října 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu