32 Odo 1060/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1060/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně U. ČR, spol. s r. o., proti žalované A. z. p., a. s., o ochranu práv majitele ochranné známky a ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 1 Cm 143/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2005, č. j. 3 Cmo 236/2004-207, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. O. S.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 22. června 2004, č. j. 1 Cm 143/99-163, uložil žalované povinnost zdržet se užívání označení E. při propagaci, prodeji a distribuci jí vyráběného mraženého krému a stáhnout z oběhu a znehodnotit všechny dosud existující obaly a reklamní materiály s označením E. (výrok I.) a současně zamítl návrh na předběžnou vykonatelnost rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak ve věci, v níž se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované zdržet se užívání označení E. při propagaci prodeje a distribuci vyráběného mraženého krému a povinnosti stáhnout z oběhu a znehodnotit všechny dosud existující obaly a reklamní materiály s označením E., zaplacení částky 93,000.000,- Kč za bezdůvodné obohacení žalované, zaplacení částky 26,357.958,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za porušení ochranné známky E. č. 20 47 46 a náhrady škody ve výši 16,000.000,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je majitelkou ochranné známky E. č. 20 47 46 s právem přednosti od 24. 4. 1996, pro mražený krém s rostlinným tukem ve třídě 30. Označení E. je rovněž chráněno kombinovanou ochrannou známkou č. 22 73 49 se slovem E. a postavou eskymáčka v modré barvě a kombinovanou ochrannou známkou č. 24 08 11 s názvem E. s postavou eskymáčka v černé barvě. Pro společnost U. N. V. byly zapsány jednak slovní ochranná známka č. 23 24 02 s názvem E., kombinovaná ochranná známka č. 23 46 47 s názvem E. v pozadí s postavou ledního medvěda v modrém kruhu a slovní ochranná známka č. 23 46 40 s názvem E., k nimž má žalobkyně uzavřeny licenční smlouvy. Žalovaná, bez souhlasu majitele ochranných známek, užívá označení E. pro mražený krém, čímž je nastolena zaměnitelnost s uvedeným fondem ochranných známek E./E. Prvovýrobcem mraženého krému e. byl L. n. p., který byl majitelem již zaniklé ochranné známky E. č. z. 150 060 v období od 13. 6. 1951 do 13. 6. 1971. Tento podnik se zasloužil o všeobecnou známost e. mezi českými spotřebiteli. E. bylo následně vyráběno od roku 1965 do roku 1981 státním podnikem L. B. v závodech V. B. a Z., který ukončil výrobu mražených krémů v roce 1992. Odštěpný závod v B., V. ulice, získal v rámci restitučních nároků E. R., jehož společnost R. s. r. o. obnovila výrobu e. v roce 1996 a po změně své obchodní firmy na S. o. s., s r. o. podala dne 24. 4. 1996 přihlášku ochranné známky E. č. 20 47 46, jejímž majitelem se po převodu v roce 1999 stala žalobkyně. Žalovaná svůj výrobek s označením E. začala prodávat v roce 1999. Žalobkyně, která se domáhá ochrany svých práv z titulu majitele zapsaných ochranných známek, jakož i z titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže, distribuuje mražené krémy E., B. s vyobrazením ledního medvěda a E. s vyobrazením postavy eskymáčka. Soud prvního stupně dovodil, že krém e. vyráběly tři různé subjekty, a že rozlišovací způsobilost výrobku zajistila výroba e. ve Z., jakož i že bylo prokázáno právní nástupnictví žalované po státním podniku L. B., odštěpném závodu Z., a že žalobkyně je vlastníkem ochranné slovní známky E. č. 20 47 46 s právem přednosti od 24. 4. 1996. Dospěl k závěru, že žalovaná svým jednáním porušila práva žalobkyně jako majitelky zapsané ochranné známky číslo. Důvodnost nároku uplatněného z titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže však nedovodil, když přisvědčil námitce žalované, že výrobky, které žalobkyně distribuuje, se svým tvarem, použitím plastového dřívka a chutí podstatně odlišují od výrobků žalované, takže spotřebitel tyto výrobky bezpečně rozezná a tudíž nehrozí nebezpečí jejich záměny. V otázce parazitování na pověsti žalobkyně uzavřel, že mražený krém eskymo vstoupil ve známost spotřebitelů v České republice v důsledku předcházející dlouhodobé výroby, realizované žalovanou před vstupem žalobkyně na trh, a proto k naplnění skutkové podstaty parazitování na pověsti výroků žalobkyně nedošlo.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 3 Cmo 236/2004-307, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. tak, že žalobu o povinnosti žalované zdržet se užívání označení E. při propagaci, prodeji a distribuci jí vyráběného mraženého krému a o povinnosti stáhnout z oběhu a znehodnotit všechny doposud existující obaly a reklamní materiály s označením E., zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež označil za dostačující, bez potřeby dalšího doplnění. Za odpovídající označil i soudem prvního stupně učiněné právní hodnocení skutku, přesto se ale neztotožnil s jeho konečným závěrem, že žalobě ohledně uplatněných nároků, o nichž bylo rozhodováno, je třeba vyhovět. Aplikoval ustanovení § 14 odst. 1, § 15 odst. 1 a § 16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách, jakož i ustanovení § 8 a § 10 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, účinného od 1. 4. 2004. Dovodil, že vzhledem k charakteru uplatněných nároků je rozhodným stav právní úpravy v době vydání rozhodnutí s tím, že v úpravě práv držitele formálně nezapsaného označení, obsaženého v obou cit. zákonech o ochranných známkách, rozdíl mezi předchozí a dnešní právní úpravou není takový, jak dovolatelka dovozovala. Nespornými označil práva žalobkyně, vyplývající z vlastnictví ochranné známky E. se závěrem, že žalované podle § 16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. nevzniklo právo držitele nezapsaného označení (které však nevzniklo ani podle současného právního stavu vyplývajícího ze zákona č. 441/2003 Sb.), neboť podle právní úpravy bylo nezbytné, aby držitel označení užíval v souladu s právem alespoň v době, kdy přihláška ochranné známky byla podána či v předchozím období, avšak tak, aby ještě v okamžiku podání přihlášky byla dána příznačnost označení pro jeho držitele, což vzhledem k několikaletému přerušení umístování výrobků žalované s označením E. na trh nenastalo. Pokud odvolací soud posuzoval nároky žalobkyně z titulu nekalé soutěže, shledal závěry soudu prvního stupně správnými jak co do skutkových zjištění, že se žalovaná nekalosoutěžního jednání nedopustila, tak co do názoru, že vhledem k odlišení výrobků žalobkyně a žalované zejména pro tvar a provedení těchto výrobků nebezpečí záměny nehrozí. Dovodil, že to byla žalovaná, kdo dříve vstoupil na trh (i po přerušení dodávek) s mraženým krémem e. a tento svůj výrobek vedle společnosti R., kterou nelze pokládat za právního předchůdce žalobkyně, umísťovala na trhu. Pokud žalobkyně začala výrobky totožného označení dodávat na český trh, bylo na ní, aby balení svých výrobků dostatečně odlišila. Odvolací soud zcela rozhodně odmítl tvrzení žalobkyně o parazitování na její pověsti se závěrem, že to byli skutečně předchůdci žalované, kteří založili proslulost označení E. Dospěl k závěru, že žalobkyni náleží právo z titulu ochrany práv vlastníka ochranné známky, současně však shledal v tomto konkrétním případě podmínky pro odepření výkonu takového práva. Odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ve smyslu kterého bez právního důvodu nelze zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že k výrobě e. docházelo v České republice v provozu, který se stal posléze součástí žalované, již dlouhou dobu před vstupem žalobkyně na trh, t j. v letech 1962 až 1992, takže po dobu těchto třiceti let výroby výrobek získal na trhu proslulost, přičemž rozhodným v dané věci je, že důvodem přerušení dodávek e. žalovanou v letech 1993 až 1998 byla výzva k zastavení dodávek pro porušování údajných známkových práv, odeslaná právní zástupkyní společnosti skupiny U. (do níž náleží žalobkyně), přestože v této době nic nebránilo tomu, aby žalovaná, resp. její právní předchůdce, tak jak to doposud desítky let činila, e. na trh dále dodávala, neboť právní důvod k zastavení dodávek e. v daném období nebyl žádný a kromě toho žalovaná výrobu mražených krémů po vymezenou dobu nezastavila, ale výrobky tohoto druhu s jiným označením i po uvedené období dodávala na trh. Odvolací soud uzavřel, že za daného stavu je zcela jednoznačné, že to byla žalovaná a její předchůdci, kdo se podíleli na prosazení a proslulosti označení E., a že tím jednala i ve prospěch žalobkyně, v jejímž vlastnictví je nyní ochranná známka E. Současně při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. přijal závěr, že zakázat žalované nadále užívat označení E. by bylo zcela v rozporu s dobrými mravy, neboť důsledkem zákazem nastoleného stavu by byl zcela bezdůvodný přesun veškerého prospěchu, vzniklého z desítek let prosazování názvu E. a z nynější proslulosti tohoto označení, pouze ve prospěch žalobkyně, která je vlastníkem ochranné známky teprve od roku 1999, a tudíž výkon práva žalobkyně ve vztahu právě a pouze k žalované by byl v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., v důsledku čehož spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování a svým postupem tak porušil práva žalobkyně plynoucí z ustanovení § 118a o. s. ř. Dovolatelka oponovala závěru odvolacího soudu, že se nezasloužila o proslulost označení E. na českém trhu, naopak že proslulost označení je zásluhou právních předchůdců žalované, když v této souvislosti tvrdila, že k oslabení práv k označení E., resp. k jejich vymizení nedošlo v důsledku aktivit žalobkyně, ale v naopak v důsledku laxního a neodborného přístupu k ochraně práv právními předchůdci žalované, proto žalovaná, která nechránila právo, jež jí náleželo, nemůže s poukazem na pravidla morálky bránit žalobkyni, která se tohoto práva uchopila, v jeho ochraně. Poukázala na skutečnost, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vybočil ze zákonem povolené úvahy soudu a že ona úvaha současně odporuje zásadě rovnosti účastníků v obchodních vztazích, což ve svém důsledku znamená diskriminaci žalobkyně. Brojila proti závěrům odvolacího soudu, týkajícím se otázky právního nástupnictví žalované k předchozím výrobcům mraženého krému e., neboť původním nositelem práv k označení E. byl L. P., n. p., k němuž žalovaná nemá žádný vztah a dále eventuelně podnik L. B., s. p., který označení E. používal pro své výrobky vyráběné ve více závodech, mimo jiné i ve Z. Rozhodným označila, že odštěpný závod ve Z. koupil tvrzený předchůdce žalovaného pan N. od Fondu národního majetku v době, kdy závod e. již nevyráběl. Dovolatelka byla rovněž přesvědčena, že odvolací soud měl účastníky řízení upozornit na směr svých úvah tak, aby mohli snést argumenty a navrhnout důkazy k možnosti aplikace § 3 obč. zák., protože žalovaná se výslovně obrany z titulu výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy nedovolávala, tudíž bez procesního upozornění postupem podle § 118a o. s. ř. došlo ke zjevnému porušení pravidel spravedlivého procesu a takto vynesený rozsudek odvolacího soudu má proto znaky tzv. překvapivého rozhodnutí .

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedla, že se od počátku řízení dovolávala obrany proti jednání žalobkyně, které je v rozporu s dobrými mravy, proto dovolací námitka nesprávného postupu k ustanovení § 118a o. s. ř. ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák. neobstojí. Poukázala na skutečnost, že práva z ochranné známky žalobkyni svědčí teprve od března 1999 a za rozhodující označila skutečnost, že k ukončení používání označení E. jejím právním předchůdcem (z rozhodnutí tehdejšího ředitele F. N.) došlo z důvodu, že s ohledem na nadnárodní charakter společnosti U. N. V., si ředitel nedovolil klamat konkurenci, jeho jednání proto nelze označit tak, jak dovolatelka namítá, za jednání nekvalifikované, tedy jednání vzhledem k oslabení práv k označení E., laxní. Poukázala na historii výroby mraženého krému e. a upozornila, že dovolatelka sama v dovolání tvrdí, že v době před rokem 1989 již bylo označení E. považováno za označení druhové, což samo o sobě vylučuje, aby si spotřebitelé toto označení spojili s žalobkyní, která předmětnou značku získala až v březnu 1999. Dovolání označila za zkreslující a navrhla jeho zamítnutí.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Jelikož v průběhu dovolacího řízení došlo v důsledku rozdělení žalované na nástupnické subjekty k zániku účastníka řízení, rozhodl dovolací soud podle § 107 o. s. ř. usnesením ze dne 11. dubna 2006, č.j. 32 Odo 1060/2005-280, o jejím právním nástupci, tj. o vstupu nynější žalované do zahájeného řízení.

S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka po obsahové stránce namítala, že řízení, v důsledku postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 118a o. s. ř., jednou z těchto vad trpí.

Uvedená námitka dovolatelky není opodstatněná. Z obsahu spisu, zejména pak z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí zcela nepochybně vyplývá, že odvolací soud posuzoval žalobou uplatněné nároky jednak z titulu ochrany práv majitele ochranné známky, jednak z titulu ochrany proti jednání v nekalé soutěži, tudíž nároky posuzoval ze stejných právních titulů, jak je žalobkyně v žalobě uplatnila, a že se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží nároky z titulu nekalé soutěže, ale že jí náleží právě z titulu majitele práv ze zapsané ochranné známky. Pokud odvolací soud ve věci aplikoval k příslušným ustanovením obou shora cit. zákonů o ochranných známkách také ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., pak aplikoval obecné ustanovení, které provází právní posouzení jakéhokoli výkonu subjektivních občanských práv, což je natolik samozřejmou povinností soudu, že poučovat účastníky řízení o aplikaci cit. obecného ustanovení, pod poučovací povinnost soudu, vyplývající z § 118a odst. 2 o. s. ř., podřadit nelze. Neposuzoval-li odvolací soud věc podle jiného hmotněprávního ustanovení, vyžadujícího doplnění rozhodných skutečností, což aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepodmiňuje, pak postup soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (ve smyslu kterého má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností), v souzené věci není namístě.. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud jde o dovolatelkou namítanou překvapivost rozhodnutí, proto naplněn není.

Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou části se přitom rozumí takové skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků učinil nesprávné, tudíž logicky vadné, skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo, že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Dovolatelka v dovolání uvedla, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování k otázkám právního nástupnictví u žalované ve smyslu předchozích výrobců mraženého krému e. a rovněž pak v řešení otázky, proč právní předchůdce žalované pozbyl svá práva, jinak náležející držiteli nezapsaného označení, tj. zda se tak stalo v důsledku výzvy právní zástupkyně společnosti U. N. V., do níž žalobkyně náleží (dodávka e. byla přerušena v letech 1993 až 1998) či z jiného důvodu, kupříkladu pro fyzické a morální opotřebení výrobního zařízení nejpozději k 31. prosinci 1992.

Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni svědčí všechna práva vlastníka ochranné známky E. č. 20 47 46 pro mražený krém s rostlinným tukem (třída 30) tak, jak vyplývají z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., ve spojení s ustanovením § 15 odst. 1 cit. zákona (nebo obdobně podle § 8 zákona č. 441/2003 Sb.) není v rozporu s hmotným právem, neboťˇžalobkyně má ochrannou známku řádně zapsánu s právem přednosti ( srov. § 1, § 6 odst. 1, § l3 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. a § 8 zákona č. 441/2003 Sb.). Odvolací soud pak nezaložil svoje rozhodnutí na závěru, že žalované svědčí práva vyplývající z ustanovení § 16 odst. 3 zákona číslo 137/1995 Sb., tj. práva držitele nezapsaného označení. Naopak z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se jednoznačně podává, že žalované takovéto právo přiznat nelze, neboť podle právní úpravy dle § 16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., či podle dnešního právního stavu vyplývajícího ze zákona č. 441/2003 Sb. je nezbytné, aby držitel označení užíval v souladu s právem alespoň v době, kdy přihláška ochranné známky byla podána tak, aby ještě v okamžiku podání přihlášky byla příznačnost označení pro držitele dána. Dovolací soud v tomto směru neshledal pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, neboť odvolací soud výslovně uvádí, že vzhledem k několikaletému přerušení umísťování výrobků žalovaného se značkou E. na trh České republiky, nelze pro okamžik podání přihlášky ochranné známky žalobkyně E., přiznat žalované právo držitele formálně nezapsaného označení podle předchozí ani současné platné právní úpravy. Z pohledu řešení rozhodné otázky proto námitky dovolatelky, týkající se nedostatečných zjištění k právním předchůdcům žalované a důvodům jejího dočasného přerušení výroby a distribuce e., relevanci nemají. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto není naplněn.

Zásadní námitka dovolatelky směřuje k nesprávnému posouzení věci, tedy k namítané nepřiměřenosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., na němž je založen závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně ze zapsané ochranné známky je v rozporu s dobrými mravy.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy, a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Aby se výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů příčil dobrým mravům, musí nerespektovat některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod č. 62 a rovněž pak rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho Nálezu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. U. S. 249/97, uveřejněném pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno správními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací. Výkon práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, v souladu s obecně uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání.

Nejvyšší soud již v předchozím rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 32 Odo 468/2003-115 uvedl, že podle ustálené judikatury soudu (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 468/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo, 4 ročník 2003, pod číslem 53), ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou, abstraktní hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být uváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Úvaha odvolacího soudu o tom, že nelze žalované zakázat, aby nadále označení E. užívala, neboť nastolení takovéhoto stavu by znamenalo, že veškerý prospěch z desítek let jí uvedeného a používaného názvu E., by šel na úkor žalované pouze ve prospěch žalobkyně, která je vlastníkem ochranné známky teprve od roku 1999, není v rozporu s hmotným právem. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je vysloveně postaveno na zásadě, že výkon práva nesmí zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného. Výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, přičemž typickým výkonem práva v rozporu s dobrými mravy je i jeho šikanózní výkon, tzn. výkon práva činěný nikoli pouze za účelem dosažení určitého hospodářského cíle, nýbrž úmyslně za účelem poškození jiného. Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu v jeho závěru, že byť je žalobkyně vlastníkem zapsané ochranné známky E., nelze žalované, která se zasadila o proslulost tohoto označení mezi spotřebiteli zakázat, aby označení užívala, neboť opačný stav by ji poškozoval.

S ohledem na výše uvedené není oprávněná námitka dovolatelky, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bylo odvolacím soudem aplikováno v rozporu s konkrétními zjištěními v tomto případě učiněnými, tudíž, že odvolací soud při jeho aplikaci vybočil ze zákonem povolené úvahy soudu.

Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správný, a proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud České republiky tudíž, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a proto žalované vůči ní vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastoupení advokátem v částce 3.100,- Kč podle § 8 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky číslo 484/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. dubna 2006

JUDr. Miroslav G a l l u s , v. r.

předseda senátu