32 Odo 1045/2005
Datum rozhodnutí: 13.02.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1045/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně F. i. a.s., H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. J. V., CSc., zastoupenému advokátem, o zaplacení 238 011,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v H. K. pod sp. zn. 12 C 175/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 29. září 2004, č.j. 25 Co 204/2004-288, takto:

Rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 29. září 2004, č.j. 25 Co 204/2004-288, v prvním výroku v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí zbývající části žaloby, a rozsudek Okresního soudu v H. K. ze dne 30. června 2003, č.j. 12 C 175/94-251, v rozsahu výroku o zamítnutí žaloby ve zbývající části, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v H. K. rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 29. ledna 1998, č.j. 12 C 175/94-98, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 45 709,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 80 900,- Kč (bod I. výroku) a zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu (bod II. výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (bod III. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení Č. r. (bod IV. výroku).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v H. K. usnesením ze dne 16. října 1998, č.j. 21 Co 128/98-121, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zaměřit znovu dokazování na otázku tvrzených víceprací a zavázal ho právním názorem k postupu při jejich vypořádání pro případ zjištění, že byly provedeny, a to včetně situace, že nebyly dohodnuty, či nedošlo k dohodě o jejich ceně. Rovněž tak uložil soudu prvního stupně, jak postupovat v otázce nároku žalovaného na slevu z ceny díla z titulu tvrzených vad, jakož i při posuzování nárokované smluvní pokuty včetně její případné moderace.

O věci tak opětovně rozhodoval soud prvního stupně, který rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. června 2003, č.j. 12 C 175/94-251, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 105 181,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části žalobu zamítl (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem (bod II. výroku) a o povinnosti obou účastníků nahradit Č. r. náklady řízení (bod III. výroku).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v H. K. rozsudkem ze dne 29. září 2004, č.j. 25Co 204/2004-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. června 2003 co do prvního bodu výroku (výrok I.), zrušil ho v bodu II. výroku a v bodu III. výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).

Podle obsahu spisu se žalobkyně (po úpravách žalobního petitu, opakovaném částečném zpětvzetí žaloby, rozšíření žaloby a po připuštění změny žaloby usnesením soudu ze dne 12. února 2003,č.j. 12 C 175/94-248) domáhala po žalovaném zaplacení 158 165,55 Kč s příslušenstvím z titulu provedených víceprací a zaplacení smluvní pokuty ve výši 345 933,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo na přestavbu diagnostického centra podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), přičemž toto dílo bylo provedeno a žalovanému předáno. Sporným mezi účastníky bylo zaplacení díla, při jehož provádění došlo podle zjištění soudů k dohodě o provedení víceprací. Jelikož v řízení nebylo prokázáno uzavření dohody účastníků o ceně provedených víceprací, vyšel odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z ustanovení § 546 odst. 1, věty druhé, obch. zák., podle něhož v takovém případě stíhá objednatele (žalovaného) povinnost zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Z vypracovaného znaleckého posudku bylo soudy zjištěno, že cena díla včetně víceprací a daně z přidané hodnoty činí 341 391,- Kč. Tuto cenu nebylo možné podle posouzení soudů snížit v důsledku tvrzených vad, jelikož žalovaný včas nesplnil svou povinnost oznámit žalobkyni vady zboží, jak mu ukládá § 428 odst. 2 ve spojení s § 562 odst. 3 obch. zák. Za stavu, kdy žalovaný zaplatil žalobkyni smluvenou cenu díla ve výši 136 391,- Kč a dalších 100 000,- Kč, tedy celkem 236 391,- Kč, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobní nárok je důvodný co do částky 105 181,- Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě v této částce vyhověno a ve zbývajícím rozsahu došlo k jejímu zamítnutí, jako věcně správný potvrdil. Pro zjištěná pochybení pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu, tj. v obou nákladových výrocích.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku co do části, v níž byla žaloba ve zbývající části zamítnuta, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud nejen nesprávnými právními závěry, ale i tím, že se vůbec nezabýval jejími odvolacími námitkami, na nichž setrvává a odkazuje na ně jako na součást dovolání. Vytýká mu, že v odůvodnění nic neuvedl k uplatněnému nároku na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s uhrazením ceny víceprací, že nijak nereaguje na právní argumentaci účastníků v jejich odvoláních, ani nezaujímá právní stanovisko k samotnému rozhodnutí soudu prvního stupně. V důsledku uvedeného nesprávného postupu má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Dle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil tím, že při stanovení částky, kterou uložil žalovanému jí zaplatit, nesprávně vyšel z částky 341 391,- Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále též jen DPH ), kterou stanovil znalec Ing. V. ve znaleckém posudku jako cenu díla včetně víceprací. Přitom úkolem znalce podle stanoveného zadání nebylo stanovit cenu celého díla v jeho výsledné podobě, nýbrž pouze cenu provedených víceprací. Nesprávný postup soudu dále spatřuje v tom, že od znalcem zjištěné ceny ve výši 341 391,- Kč včetně DPH odečetl žalovaným již uhrazenou částku 236 391,- Kč a rozdíl obou částek (105 181,- Kč) uložil žalovanému zaplatit jako cenu žalobkyní provedených víceprací. Cenu víceprací, která byla základním předmětem znaleckého posouzení, pak soud při svém rozhodování podle mínění dovolatelky zcela pominul. Uvedený výpočet soudu podle jejího názoru vůbec nebere v potaz skutečnost, že účastníci smlouvy o dílo se na ceně díla v původně stanoveném rozsahu dohodli a stanovili ho na částku 143 210,55 Kč včetně DPH. Dovolatelka, odvolávajíc se na závěry uvedeného znalce, na rozdíl od odvolacího soudu je tak přesvědčena o tom, že vedle nároku na uhrazení částky ve výši 143 210,55 Kč včetně DPH za provedení části díla v jeho původním rozsahu jí vznikl nárok na zaplacení víceprací ve výši stanovené uvedeným znaleckým posudkem, tedy ve výši 239 378,- Kč bez DPH (251 346,- Kč včetně DPH). Celková cena provedeného díla tak činí částku 394 557,45 Kč včetně DPH. Zaplatil-li jí žalovaný částku 236 391,- Kč, činí podle dovolatelky dosud neuhrazená část ceny za provedení díla částku 158 165,55 Kč, a nikoli částku 105 181,- Kč, která jí byla soudy přiznána. Proto požaduje, aby byla žalovanému uložena také povinnost doplatit jí i zbývající částku 52 984,55 Kč s příslušenstvím.

Dovolatelka, poukazujíc na právní názor formulovaný odvolacím soudem ve zrušovacím usnesení k otázce smluvní pokuty, dále brojí proti posouzení soudu prvního stupně, že se účastníky sjednaná smluvní pokuta za prodlení se zaplacením díla vztahuje pouze na cenu původně sjednaného rozsahu díla, a nikoli již na dodatečně sjednané a provedené vícepráce. Dovodily-li soudy existenci dohody o provedení víceprací, tedy rozšíření předmětu díla, a žalovaný se dostal do prodlení s úhradou části zvýšené ceny, zastává dovolatelka názor, že má z titulu tohoto prodlení žalovaného právo na úhradu smluvní pokuty. Tento nárok dovolatelka dovozuje z ujednání v článku IX. předmětné smlouvy o dílo, v němž si účastníci sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení se zaplacením vyúčtovaných faktur; jelikož smlouva v tomto ustanovení nerozlišuje jednotlivé části či etapy díla, dopadá sjednaná sankce na všechny oprávněně vyúčtované částky ceny díla provedeného dle smlouvy, tedy nikoliv pouze na původní rozsah dohodnutých prací a jeho sjednanou cenu díla.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí druhý) ve výroku o zamítnutí zbývající části žaloby, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (prvním) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou postupu odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) při stanovení ceny tzv. víceprací (ceny rozšířené části díla), jakož i názoru, že se sjednaná smluvní pokuta se zaplacením ceny díla vztahuje pouze na cenu původně sjednaného rozsahu díla.

Tvrzení dovolatelky o pochybení soudů při určení ceny tzv. víceprací je důvodné, neboť s postupem soudů, při němž vzaly za základ výpočtu znalcem stanovenou cenu celého díla a od ní odečetly částky zaplacené žalovaným, souhlasit nelze.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že součástí uzavřené smlouvy o dílo se stalo ujednání o ceně díla, jež se upínalo k předmětu díla v rozsahu stanoveném smlouvou. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně šlo o cenu prací podle odsouhlaseného rozpočtu ve výši 136 391,- Kč v článku III. smlouvy o dílo, přičemž tato cena nezahrnuje DPH ve výši 5 %.

Byla-li cena díla v původně stanoveném rozsahu sjednána účastníky ve smlouvě o dílo, platí pro tento rozsah díla cena díla sjednaná ve smlouvě podle ustanovení § 546 odst. 1, věty prvé, obch. zák., na něž ostatně odkazoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud. Za této situace nebylo proto žádného právního důvodu určovat znaleckým posudkem cenu díla v původně stanoveném rozsahu, nýbrž bylo zcela na místě postupovat tak, že od znalcem určené ceny víceprací (ceny rozšířené části díla) budou odečteny platby, které žalovaný zaplatil nad rámec ceny sjednané ve smlouvě, přičemž takto zjištěná výsledná částka bude představovat neuhrazený doplatek ceny víceprací. Jestliže tak odvolací soud neučinil, postupoval nesprávně a nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.

Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je, s ohledem na přípustnost podaného dovolání, povinen přihlížet z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).

Dovolatelka spatřuje tuto jinou vadu řízení v tom, že odvolací soud při odvolacím přezkumu zcela pominul její žalobní nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s uhrazením ceny víceprací; v důsledku tohoto nesprávného postupu má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Podle ustanovení § 212 odst. 1, věty prvé, o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Ve větě druhé tohoto ustanovení jsou pak taxativně vyjmenovány případy, v nichž tímto rozsahem není odvolací soud vázán.

Jelikož o žádný z případů vyjmenovaných v § 212 odst. 1, větě druhé, o. s. ř. v posuzované věci nešlo, bylo povinností odvolacího soudu za aplikace § 212 odst. 1, věty prvé, o. s. ř. projednat věc v mezích, ve kterých se odvolatelka (žalobkyně) domáhala přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Z obsahu spisu se podává, že odvolatelka (žalobkyně) brojila mimo jiné proti zamítavé části prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně. Byl-li předmětem tohoto zamítnutí vedle zbývající části ceny víceprací i žalobní nárok na zaplacení smluvní pokuty, bylo povinností odvolacího soudu projednat věc i v části týkající se smluvní pokuty, tj. v mezích, ve kterých se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud však takto nepostupoval, o čemž svědčí již to, že v odůvodnění rozhodnutí o této části uplatněného žalobního nároku nic neuvedl. To mu však nebránilo v tom, aby rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty jako věcně správné potvrdil.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který stručně a výstižně vyjadřuje zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), který je rozhodný pro právní posouzení věci. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta.

Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Tato situace nastala i v souzené věci, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty, postrádá jakékoliv odůvodnění a je tudíž nepřezkoumatelné (srov. § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Lze tak uzavřít, že dovolací námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je oprávněná a že odvolací soud uvedeným nesprávným postupem zatížil řízení tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což má za následek naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud shledal oprávněnou i námitku dovolatelky, kterou brojila proti názoru soudu prvního stupně, že se účastníky sjednaná smluvní pokuta za prodlení se zaplacením díla vztahuje pouze na cenu původně sjednaného rozsahu díla, a nikoli již na dodatečně sjednané a provedené vícepráce, neboť takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování.

V ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák. je uvedeno, že dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou.

Dohoda podle § 549 odst. 1, části věty za středníkem, obch. zák., je nesporně změnou smlouvy s důsledky novace kumulativní (nikoli privativní). To znamená, že uzavřenou dohodou o rozšíření předmětu díla došlo pouze ke změně v předmětu díla, aniž se však tato změna jakkoli dotkla ostatních náležitostí smlouvy o dílo, které platí ve vztahu obou účastníků. Jestliže si tedy účastníci ve smlouvě o dílo sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení se zaplacením vyúčtovaných faktur, vztahuje se tato smluvní pokuta i na prodlení s placením ceny rozšířeného díla.

Za situace, kdy odvolací soud pochybil při určení ceny tzv. víceprací a dopustil se v důsledku nepřezkoumatelnosti části jeho rozhodnutí vady řízení, nelze než uzavřít, že dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) byly uplatněny důvodně, rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) v napadeném rozsahu zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i v uvedeném rozsahu je a věc vrátil soudu prvního stupně ve vymezeném rozsahu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení zrušil již odvolací soud, nečinil tak již dovolací soud.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. února 2007



JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu