32 Odo 1045/2003
Datum rozhodnutí: 31.05.2004
Dotčené předpisy: § 667 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 680 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1045/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců 1) J. H. a 2) M. H., obou zastoupených, advokátem, proti žalované H. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 267 012 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 527/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2003, č.j. 15 Co 343/2003 - 162, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 96 628 Kč s příslušenstvím, a proti výrokům týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 855 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č.j. 4 C 527/2002-144, zastavil řízení ohledně zaplacení částky 11 403,80 Kč s 8% úrokem od 6. července 2002, žalované uložil zaplatit žalobcům 170 384 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 127 788 Kč od 16. 7. 2002 a s 8% úrokem z prodlení z částky 42 596 Kč od 16. 10. 2002 do zaplacení, zamítl návrh na zaplacení částky 96 628 Kč s příslušenstvím a částky 1 867 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky je nesporná aktivní legitimace, když kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2002, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 23. 4. 2002, společnost M., s. r. o. koupila nemovitosti od A., a.s. v likvidaci a následně kupní smlouvou ze dne 24. 7. 2002, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 25. 7. 2002, tyto nemovitosti od M., s. r. o. koupili žalobci s tím, že jim byla postoupena pohledávka za žalovanou na neuhrazené nájemné z nebytových prostor, která je předmětem žaloby. Nesporná byla i pasivní legitimace žalované, která nemovitosti užívala podle nájemní smlouvy uzavřené s A., a.s. ze dne 29. 9. 2000, a nesporné je i zjištění, že nájemní poměr skončil 31. 10. 2002, přičemž nájemné nebylo žalovanou placeno od listopadu 2001. Soud dále vyšel ze zjištění, že při ukončení nájmu došlo ze strany žalované k započtení pohledávek spojených s financováním oprav a rekonstrukce nemovitosti žalobců ve výši převyšující žalovanou částku. Poté uzavřel, že i když podle § 680 odst. 2 obč. zák. vstupoval vždy další vlastník pronajímané nemovitosti do právního postavení pronajímatele, nepřešla na nabyvatele nemovitostí z titulu právního nástupnictví v nájemním vztahu pohledávka pronajímatele za nájemné splatné před uskutečněným prodejem nemovitostí, tedy v dané věci pohledávka za nájemné za duben, květen, červen r. 2002, které se stalo splatným 15. dubna 2002, neboť na nabyvatele vlastnictví nepřechází peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele, vzniklé za trvání původního nájemního vztahu. Žalobu proto v této části co do 96 628 Kč s příslušenstvím zamítl. Oprávněnou shledal jen částku odpovídající neuhrazenému nájemnému za měsíce červenec, srpen a září, splatné 15. 7. 2002, a za říjen 2002, splatné 15. 10. 2002, celkem ve výši 170 384 Kč. Z dalších skutkových zjištění, že žalovaná financovala se souhlasem společnosti A., a.s. opravu a rekonstrukci nebytových prostor, které měla v nájmu, soud dovodil, že žalovaná má nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v zhodnocení pronajaté nemovitosti, avšak došlo-li k přechodu vlastnického práva ze společnosti A., a.s. v likvidaci na společnost M., s. r. o. a posléze na žalobce, nepřecházejí-li na další nabyvatele vlastnictví peněžité pohledávky a dluhy původního vlastníka, vzniklé za trvání původního nájemního vztahu, proto na žalobce nepřešla povinnost vydat žalované bezdůvodné obohacení spočívající v zhodnocení nemovitosti původního vlastníka.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. června 2003, č.j. 15 Co 343/2003 162, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 96 628 Kč s příslušenstvím a změnil výrok soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ohledně částky 170 384 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně v posouzení nároku žalobců na zaplacení nájemného za dobu od 23. 4. 2002 do 30. 6. 2002, neboť splatnost nájemného za toto období není pro posouzení nároku na zaplacení rozhodující, když právně významná je pouze skutečnost, kdo v uvedené době byl vlastníkem pronajatých nemovitostí. Podle § 123 obč. zák. je vlastník oprávněn předmět svého vlastnictví užívat a požívat jeho plody, tím byla od 23. 4. 2002 společnost M., s. r. o., která tuto pohledávku postoupila žalobcům, proto žalobcům vzniklo právo na zaplacení celé žalované částky. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že na žalobce nepřešla povinnost vydat žalované bezdůvodné obohacení spočívající v zhodnocení pronajatých nemovitostí, neboť soud prvního stupně nesprávně posoudil vznik této pohledávky žalované, jež ve skutečnosti nastal až 31. 10. 2002, kdy skončil nájemní vztah, jestliže podle článku IV. nájemní smlouvy bylo dohodnuto, že náklady za údržbu, opravy a rekonstrukce, které pronajímatel odsouhlasí, budou pronajímatelem nájemci zaplaceny v případě ukončení nájemní smlouvy do 31. 12. 2003 v reálné ceně. Protože v den ukončení nájmu byli pronajímateli pronajatých nemovitostí žalobci, vznikl žalované nárok na zaplacení vynaložených nákladů na údržbu, opravy a rekonstrukci pronajatých nemovitostí vůči žalobcům. Podle § 580 obč. zák. došlo k platnému započtení pohledávky žalované vůči žalobcům, která převyšuje pohledávku žalobců za nezaplacené nájemné vůči žalované, proto nárok žalobců započtením zanikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání do všech jeho výroků, vyjma výroku o zastavení řízení ohledně částky 11 403,80 Kč, z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. I když nezpochybnili, že žalovaná vynaložila určité finanční prostředky na opravu, úpravu a rekonstrukci pronajatých prostor a že právo na zaplacení těchto investic vzniklo žalované dnem 31. 10. 2002, nesouhlasí se závěrem, že právo na zaplacení může žalovaná uplatnit vůči žalobcům, neboť se domnívají, že tento závazek na ně nemohl přejít, když k zaplacení těchto investic se zavázal původní vlastník A., a.s., která uzavírala s žalovanou nájemní smlouvu. Namítají, že k uplatnění nároku na zaplacení bylo třeba, aby rozsah úprav a finančních záležitostí byl řešen písemným dodatkem k nájemní smlouvě. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Zdůraznila, že bezdůvodné obohacení žalobcům skutečně vzniklo tím, že žalovaná vynaložila určité finanční prostředky na opravu, úpravu a rekonstrukci pronajatých prostor, k jejichž zaplacení se podle nájemní smlouvy zavázal pronajímatel, kterým v daném případě byli ke dni ukončení nájmu a vzniku pohledávky (31. 10. 2002) žalobci. Nejednalo se o dluh pronajímatele vzniklý za trvání nájemního vztahu s původním vlastníkem pronajatých nemovitostí, když ke vzniku této pohledávky došlo až dnem ukončení nájmu dne 31. 10. 2002, proto ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. soud správně uzavřel, že žalovaná oprávněně uplatnila započtení této pohledávky vůči žalobcům. Žalovaná přitom poukázala i na článek XI. nájemní smlouvy, podle něhož si účastníci výslovně ujednali, že práva a povinnosti z této smlouvy jsou závazné i pro právní nástupce obou smluvních stran.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. )] zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, či jeho část, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek (jeho část) soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - je ve druhém případě [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku (jeho části) odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci není dovolání v části napadající výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 96 628 Kč s příslušenstvím, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v dané věci v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání napadající potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Právní otázku, kterou žalobci považovali ve svém dovolání za otázku zásadního významu že právo na zaplacení investic vložených nájemcem (žalovanou) do pronajatých prostor nemůže žalovaná uplatnit vůči žalobcům, když k zaplacení těchto investic se zavázal původní vlastník A., a.s., která uzavírala s žalovanou nájemní smlouvu, a když k uplatnění nároku na zaplacení bylo třeba, aby rozsah úprav a finančních záležitostí byl řešen písemným dodatkem k nájemní smlouvě - neřešil totiž odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud správně uzavřel, že bylo-li podle článku IV. nájemní smlouvy dohodnuto, že náklady za údržbu, opravy a rekonstrukce, které pronajímatel odsouhlasí, budou pronajímatelem nájemci zaplaceny v případě ukončení nájemní smlouvy do 31. 12. 2003 v reálné ceně, vznikl žalované nárok na zaplacení vynaložených nákladů na údržbu, opravy a rekonstrukci pronajatých nemovitostí vůči žalobcům, protože v den ukončení nájmu byli pronajímateli pronajatých nemovitostí právě žalobci. Pokud dovolatelé nezpochybnili, že žalovaná vynaložila určité finanční prostředky na úpravu, opravu a rekonstrukci pronajatých nemovitostí a že tyto práce byly odsouhlasené pronajímatelem a souhlasili se závěrem, že žalované vzniklo právo na zaplacení těchto investic dnem 31. 10. 2002, pak je irelevantní jejich námitka, že nebyl uzavřen o řešení rozsahu úprav a finančních záležitostí písemný dodatek k nájemní smlouvě, neboť v článku IV. si nájemce s pronajímatelem nedohodli, že by při provádění údržby, oprav a rekonstrukce pronajatých prostor měl být nějaký písemný dodatek uzavírán, stačilo pouze odsouhlasení pronajímatelem. Tento závazek k úhradě je závazkem pronajímatele, nikoliv vlastníka nemovitosti, a pokud pronajímateli byli dne 31. 10. 2002 nezpochybnitelně žalobci, byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn žalovanou vůči nim oprávněně v souladu s § 667 odst. 1 obč. zák. a § 680 odst. 2 obč. zák.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí nemá v této napadené části směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen co do částky 96 628 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé, po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam. Za procesní situace, kdy dovolání není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. v této napadené části přípustné, dovolací soud dovolání žalobců v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

Zbývalo posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

V dané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části směřující do výroku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ohledně částky 170 384 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl.

Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání v tomto rozsahu důvodným, neboť jak bylo výše zdůvodněno, odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§ 667 odst. 1, § 680 odst. 2 obč. zák.) a správně uzavřel, že žalované vznikl nárok na zaplacení vynaložených nákladů na údržbu, opravy a rekonstrukci pronajatých nemovitostí vůči žalobcům. Správně i dovodil, že došlo-li podle § 580 obč. zák. k platnému započtení pohledávky žalované vůči žalobcům, která převyšuje pohledávku žalobců za nezaplacené nájemné vůči žalované, jejich nárok započtením zanikl.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 o. s. ř. ve zbývající části zamítl.

Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože v části směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů - není dovolání podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobců v této části bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 19 780 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 19 855 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 31. května 2004

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu