32 Odo 1036/2006
Datum rozhodnutí: 21.02.2008
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně I. G., zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Zemským soudem ve W., zastoupené advokátem, proti žalované S., a. s., zastoupené, advokátkou, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 17 Cm 59/2002, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 27. února 2006 č.j. 4 Cmo 270/2004-112, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadovala (po dvojím částečném zpětvzetí žaloby), aby žalované byla uložena povinnost zdržet se výroby, nabízení nebo distribuce propagačních materiálů, jakož i výroby, nabízení a distribuce programů pro hry, elektronických her a hracích výherních přístrojů, označovaných v obchodním styku názvem M. C. a M. C. , dále aby žalované byla uložena povinnost zdržet se výroby, nabízení a distribuce programů pro hry, elektronických her nebo hracích výherních přístrojů, které obsahují součásti nebo programy vyvinuté žalobkyní, a které jsou v obchodním styku označovány názvem M. C. , a dále aby žalované byla uložena povinnost zdržet se označování svých výrobků názvem M. C. pro případ, že obsahují součásti nebo programy vyvinuté žalobkyní, které jsou v obchodním styku označovány názvem M. C. , a to v podobě jakékoli písemné, zvukové, obrazové či elektronické. Dále žalobkyně požadovala, aby žalované byla uložena povinnost stáhnout z trhu České republiky všechny programy pro hry, elektronické hry nebo hrací výherní přístroje, které jsou označeny názvem M. C. , dále aby žalobkyni bylo přiznáno právo zveřejnit výrokovou část rozsudku a právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Dle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni podle ustanovení § 44 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).

Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 30. října 2003, č.j. 17 Cm 59/2002-75, uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení nebo distribuce propagačních materiálů, jakož i výroby, nabízení a distribuce programů pro hry, elektronických her a hracích výherních přístrojů označených v obchodním styku názvem M. C. a M. C. a dále povinnost zdržet se výroby, nabízení a distribuce programů pro hry, elektronických her nebo hracích výherních přístrojů, které obsahují součástky nebo programy vyvinuté žalobkyní a které jsou v obchodním styku označované názvem M. C. (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zdržet se označování výrobků názvem M. C. , které obsahují součástky nebo programy vyvinuté žalobkyní, které jsou v obchodním styku označovány názvem M. C. , a sice v jakékoli písemné, obrazové, zvukové nebo elektronické podobě (výrok II.), dále uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku stáhnout z trhu České republiky programy pro hry, elektronické hry, hrací výherní přístroje, které obsahují součásti nebo programy vyvinuté žalobkyní a které jsou v obchodním styku označovány jako M. C. a byly žalovanou uvedeny na trh od počátku roku 1999. Současně byla žalované uložena povinnost do 60 dnů od právní moci rozsudku nechat pod notářským dohledem sepsat a zničit programy pro hry, elektronické hry a hrací výherní přístroje, které obsahují součástky nebo programy vyvinuté žalobkyní a které jsou v obchodním styku označovány názvem M. C. a byly žalovanou uvedeny na trh od počátku roku 1999 (výrok III.). Žalobkyni bylo přiznáno právo ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku zveřejnit na náklady žalované výrokovou část rozsudku jednak v Obchodním věstníku, jednak v časopisu Trh zábavy , a to celostránkově, normálním písmem s uvedením procesních stran a tučně psaným nadpisem Jménem republiky . (výrok IV.) Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13.575,- Kč (výrok V.).

K odvolání žalované Vrchní soud v O. (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. února 2006, č.j. 4 Cmo 270/2004-112, p o t v r d i l rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž bylo žalované uloženo zdržet se výroby, nabízení nebo distribuce programů pro hry, elektronických her a hracích výherních přístrojů označených v obchodním styku pod názvem M. C. a M. C. (výrok I.), ve zbytku rozsudek z r u š i l a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení které předcházelo jeho vydání (podle § 206, § 212 a § 212a občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.). a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, byť poněkud z jiných důvodů, než žalovaná uvádí. Odvolací soud se v žádném případě neztotožňuje s odvolací námitkou žalované, že soud prvního stupně procesně pochybil a v důsledku toho odňal žalované možnost jednat před soudem, když věc projednal v nepřítomnosti žalované a neakceptoval její omluvu z nařízeného jednání. Skutečnosti uvedené žalovanou v její omluvě, jak již uvedl soud prvního stupně, nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za důležitý důvod pro odročení jednání. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. žádost o odročení jednání musí obsahovat důležitý důvod pro odročení jednání a také musí být včasná, což v daném případě dle názoru odvolacího soudu rozhodně nebyla, pokud byla podána faxem, který byl soudu prvního stupně doručen dne 29. 10. 2003 v pozdních odpoledních hodinách a rozhodujícímu soudci předána až v den konání nařízeného jednání. Soud prvního stupně proto nijak procesně nepochybil, jestliže věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti řádně předvolané žalované při prvním jednání ve věci. Žalovaná proto v odvolacím řízení nemůže uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř., když nepřítomností na jednání se zbavila práva být poučena podle ustanovení § 119a o.s.ř.

Pokud jde o věcné posouzení uplatněného nároku žalobkyně v části, jíž se domáhala, aby žalované bylo uloženo zdržet se výroby, nabízení nebo distribuce propagačních materiálů, jakož i výroby, nabízení a distribuce programů pro hry, elektronických her a hracích výherních přístrojů označených v obchodním styku názvem M. C. a M. C. , podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu a odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně v této první části výroku I. učinil (viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této první části výroku I. potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Ve vztahu k ostatním uplatněným nárokům, tak jak o nich soud prvního stupně rozhodl v druhé části výroku I. a ve výrocích II. a III., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že zformulovaný žalobní petit, a to zejména v části, v níž žalobkyně hovoří o výrobcích, které obsahují součásti (ve výroku napadeného rozsudku zřejmě v důsledku písařské chyby je nesprávně uvedeno součástky ) nebo programy vyvinuté žalobkyní a které jsou v obchodním styku označované názvem M. C. , je neurčitý a nekonkrétní a v důsledku toho také nevykonatelný, protože žalobkyně neuvádí, o jaké konkrétní součásti nebo programy jím vyvinuté se má jednat. Tato vada žalobního petitu, kterou soud prvního stupně přehlédl a nevyzval žalobkyni postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. k odstranění vady žaloby, má svůj původ již v nedostatku skutkových tvrzení v žalobě. Soud prvního stupně nedostál své procesní povinnosti a nepoučil žalobkyni, a to ani u nařízeného jednání, podle ustanovení § 118a o.s.ř. o povinnosti dotvrdit všechny rozhodující skutečnosti, čímž řízení zatížil vadou, která ve svém důsledku má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud, přes snahy soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby ve smyslu srozumitelnosti petitu, i nadále považuje žalobní petit (vyjma požadavku, jemuž bylo vyhověno) za nesrozumitelný, a tudíž neurčitý a nevykonatelný. V důsledku toho odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících výrocích, tj. v druhé části výroku I., ve výroku II., III., IV. (nárok na uveřejnění rozsudku uplatněný žalobkyní však nutno za této procesní situace považovat za předčasný) a ve výroku V. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (podle ustanovení § 221 odst. 1 a 2 písm. a) o.s.ř.).

Rozsudek odvolacího soudu, resp. výrok I. tohoto rozsudku, napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje, jak vyplývá z obsahu jejího dovolání, za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opřela žalovaná o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odvolací soud použil na zjištěný skutkový stav správně určenou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil).

Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že v daném případě nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu tak, jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Dovolatelka má za to, že pokud soud prvního stupně, za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena omluva žalované s uvedením důvodu omluvy spolu se žádostí o odročení jednání, přesto za přítomnosti zástupců žalobkyně věc projednal a vydal konečné rozhodnutí ve věci, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolatelka uvádí, že její omluva z jednání a žádost o odročení jednání zaslaná soudu prvního stupně, jakož i žalobkyni dne 29.10.2003, tj. jeden den před konáním jednání ve věci, je podle jejího názoru omluvou včasnou, a současně také důvodnou, když bylo sděleno, že statutární orgán žalované nemohl být přítomen soudního jednání pro neplánovanou a neodkladnou zahraniční pracovní cestu. Dovolatelka má za to, že nalézací soud a soud odvolací tímto svým chybným postupem jí odňal možnost jednat před soudem a žalovaná tak nemohla využít svých procesních práv, zvláště pokud soud prvního stupně vynesl rozhodnutí ve věci samé hned při prvním jednání. Toto pochybení soudů obou stupňů považuje dovolatelka s ohledem na jeho vliv pro konečné rozhodnutí v této právní věci za zásadní a zcela právně diskvalifikující dosavadní řízení a dovoláním napadený rozsudek.

Dovolatelka tvrdí, že pokud jde o právní hodnocení posuzované věci, soud odvolací shodně se soudem prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že jednání žalované má být jednáním nekalosoutěžním, přičemž se ztotožňuje jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak s právními závěry. Soud prvního stupně podle názoru dovolatelky nekonkretizoval, v čem spatřuje u jednání žalované rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně byl povinen řešit jako předběžnou otázku, kdo je nositelem autorského práva k programům pro hry, elektronických her a hracích výherních přístrojů označených v obchodním styku názvem M. C. a M. C. , neboť řešení této otázky je pro učinění závěru o případném jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu žaloby rozhodující. Dovolatelka má za to, že nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by nositelem autorských práv k programům označovaným v obchodním styku názvem M. C. a M. C. měla být žalobkyně. V tomto spatřuje dovolatelka, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nedůvodně přisvědčuje rozsudku soudu prvního stupně a tím tvrzení žalobkyně, že jí svědčí autorská práva k těmto produktům. V této souvislosti se dovolatelka domnívá, že nemohla konat v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť byla a je v dobré víře, že H. K. (osoba, která vytvořila programy) je oprávněn s právy k předmětným programům nakládat.

Dále dovolatelka zpochybňuje svoji pasivní legitimaci v daném případě, neboť se domnívá, že žalobkyně se může domáhat ochrany primárně vůči osobě, která vytvořila programy.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když se spokojil s neúplně a nesprávně zjištěným skutkovým stavem ze strany soudu prvního stupně, a proto dospěl k nesprávnému závěru, že jednání žalované má být jednáním nekalosoutěžním. Dovolatelka směřovala na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím obou soudů ohledně věcného posouzení uplatněného nároku žalobkyně v části, jíž se domáhala, aby žalované bylo uloženo zdržet se výroby, nabízení nebo distribuce propagačních materiálů, jakož i výroby, nabízení a distribuce programů pro hry, elektronických her a hracích výherních přístrojů označených v obchodním styku názvem M. C. a M. C. . Dovolací soud, stejně jako oba nižší soudy, shledal, že jednáním žalované byly splněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule): (1) jednání v hospodářské soutěži - žalobkyně a žalovaná jsou soutěžiteli, kteří vstoupili do vzájemného soutěžního vztahu, neboť oba mají soutěžní záměr, resp. jsou soutěžně orientováni, a oba působí ve stejném segmentu trhu a oslovují totožné potenciální zájemce, tj. jsou přímými konkurenty; v této souvislosti nelze souhlasit s názorem dovolatelky v dovolání, v němž zpochybňuje svoji pasivní legitimaci, neboť v řízení bylo prokázáno, že právě žalovaná vyráběla, nabízela a distribuovala propagační materiály, programy pro hry, elektronické hry a hrací výherní přístroje označené v obchodním styku názvem M. C. a M. C. (viz str. 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně skutkové zjištění a dále str. 10 - 11 - právní závěry, rozbor ust. § 44 odst. 1). Pokud jde o další podmínku generální klauzule nekalé soutěže, (2) rozpor s dobrými mravy soutěže, dovolací soud souhlasí s právním hodnocením soudu prvního stupně, že také tato podmínka je jednáním žalované naplněna (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud souhlasí rovněž s právním hodnocením soudu prvního stupně, že jednání žalované je (3) způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli nebo spotřebiteli; pokud je z inzerátů zřejmé, že hrací automaty, grafické znázornění jednotlivých her i hrací karty jsou téměř identické, pak ani spotřebitel nemusí při zakoupení hracího automatu nebo při realizaci počítačové hry vůbec rozpoznat, že nepochází od žalobkyně, kterou lze na tomto segmentu trhu považovat za tzv. zavedený subjekt, takže lze uvažovat o případné újmě (zejména na dobré pověsti) na straně žalobkyně (viz str. 11 - 12 rozsudku soudu prvního stupně).

Dovolací soud, ve shodě s rozhodnutím obou soudů, v jednání žalované shledává jednání nekalé soutěže, které splňuje kumulativně všechny tři podmínky uvedené v generální klauzuli (ust. § 44 odst. 1 obch. zák.), není proto nutné řešit další otázky, jako např. komu svědčí autorská práva k předmětnému programu, neboť jde o žalobu na ochranu proti nekalé soutěži podle obchodního zákoníku a nikoliv o žalobu na ochranu autorských práv podle autorského zákona (viz též str. 15 rozsudku soudu prvního stupně).

Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu.České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Dovolatelka dále formálně sice označila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 pod písm. a) o. s. ř., po obsahové stránce však brojí pouze proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů (ve vazbě na otázku, zda jí byla odňata možnost se zúčastnit jednání ve věci před soudem prvního stupně). Jinak řečeno, v dovolání namítá existenci vad řízení, jimž je obecně vzato vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak z obsahového hlediska dovolání vystihuje pouze zmatečnostní vadu řízení, která zakládala přípustnost dovolání a již bylo možno uplatnit jako dovolací důvod před 1. lednem 2001 (srov. ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 241 odst. 3 písm. a o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Tvrzení, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, však po změnách občanského soudního řádu provedených s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není způsobilým dovolacím důvodem; k pro věření jeho správnosti slouží od uvedeného data jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.); přitom bylo jen na dovolatelce (v odvolacím řízení zastoupené advokátkou), zda tento opravný prostředek podá. Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních § 229 odst. 1. § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (odůvodňujícím podání žaloby pro zmatečnost) Nejvyšší soud České republiky při dovolacím přezkumu přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky však neshledává dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje (s přihlédnutím k tomu, že soudy posoudily věc v souladu s hmotným právem, když dovodily, že žalovaná se vůči žalobkyni dopustila nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák.) po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání o d m í t l (ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v dalším řízení (§ 243c o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. února 2008



JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu