32 Odo 1036/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2006
Dotčené předpisy: § 536 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 1036/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. P. M., proti žalované W. spol. s r.o., o zaplacení 303 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 426/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Cmo 126/2004-103, takto:

I. Dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Cmo 126/2004-103, do výroku, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 26 Cm 426/98-66, tak, že žaloba byla zamítnuta co do zaplacení částky 156 600 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 26 Cm 426/98-66, uložil žalované výrokem I. zaplatit žalobci částku 156 600 Kč s úroky z prodlení a výrokem III ve zbývající části žalobu zamítl; výroky II, IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny tři platné smlouvy o dílo, označené pro přehlednost jako akce A (Měření tepla S. P. smlouva č. SD 10/93 ze dne 16. 3. 1993), akce B (Převáděcí stanice hasičárna Š. - smlouva č. SD 9/93 ze dne 16. 3. 1993), akce C (Měření tepla L. N. P. - smlouva č. SD 11/93 ze dne 24. 3. 1993) a akce D a E, u nichž ale nedošlo k uzavření písemných smluv o dílo a nebylo prokázáno, že by došlo k uzavření smluv ústní formou. Ohledně uplatněného nároku týkající se akce A ve výši 100 006 Kč a nároku akce B ve výši 56 594 Kč soud dovodil, že žalobce žalované předal objednanou projektovou dokumentaci na uvedené akce a žalovaná za tyto práce nezaplatila sjednanou cenu, proto je povinna ji zaplatit včetně úroků z prodlení za nezaplacení svého závazku včas. Při posouzení nároku z akce C dospěl soud k závěru, že projekt a ani jeho rozpracovaná část nebyla žalované předána, proto žalobci nevznikl nárok na zaplacení požadované částky ve výši 128 741 Kč. Skutečnost, že žalobce doložil odeslání rozpracované projektové dokumentace, nemá na uvedený právní závěr vliv, jestliže doručení odeslané dokumentace žalované nebylo prokázáno.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Cmo 126/2004-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 303 881 Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 24 100 Kč a nahradit náklady čs. státu; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Dospěl k závěru, že pokud se žalobce jako zhotovitel domáhal po žalované jako objednatelce zaplacení cen děl (projektových prací) ohledně akce A a B, je třeba vycházet z čl. V. uzavřených smluv na uvedené akce, v nichž byl dohodnut způsob určení ceny díla vzorcem: CP=0,63 x 3,25 x a x RN (hl. III)b s tím, že před vystavením konečné faktury bude mezi objednatelem a zhotovitelem odsouhlasena skladba a výše rozpočtových nákladů (ve vzorci označené RN) a z čl. II. bodu 1, kde si účastníci sjednali, že při zhotovení díla budou respektovány připojovací podmínky dodavatele tepla a požadavky a připomínky objednatele. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce vystavil u akce A konečnou fakturu č. 4/93 znějící na částku 100 006 Kč dne 31. 3. 1993, a že připomínky k projektu adresované žalobci obsahoval následný dopis žalované ze dne 9. 4. 1993 a vyjádření dodavatele tepla bylo obsaženo v dopise ze dne 27. 4. 1993; u akce B konečnou fakturu č. 8/93 znějící na částku 56 596 Kč žalobce vystavil 7. 4. 1993, a že připomínky k projektu adresované žalobci obsahoval dopis žalované ze dne 9. 4. 1993 a vyjádření dodavatele tepla bylo obsaženo v dopise ze dne 27. 4. 1993. Z uvedeného zjištění dospěl k závěru, že žalobce u akcí A a B vystavil konečné faktury, aniž by splnil dohodnuté podmínky z uzavřených smluv o dílo, to je odsouhlasení skladby a výše rozpočtových nákladů a tím i stanovení výše ceny prací a respektování připomínek dodavatele tepla a objednatele ke zpracovanému projektu. Ohledně akcí A a B odvolací soud učinil konečný závěr, že žalobci nevzniklo právo na vystavení a zaplacení faktur č. 4/93 a č. 8/93, proto rozsudek soudu prvního stupně co do částky 156 600 Kč jako součet finančních částek, na něž byly vystaveny uvedené faktury, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, včetně požadovaného příslušenství.

Při posouzení nároku uplatňovaném žalobcem z akce C vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná dne 14. 4. 1994, po uzavření smlouvy dne 24. 3. 1993, oznámila žalobci, že je třeba zastavit práce na této zakázce, a že v čl. IV. bodu 2 smlouvy bylo pro takový případ sjednáno, že žalobci vzniká právo na zaplacení nákladů naběhlých ke dni přerušení prací, a že žalobce dne 8. 7. 1996 odeslal žalované doporučenou zásilku, jejímž obsahem měla být rozpracovaná projektová dokumentace. Protože ale nebylo prokázáno, že by žalované rozpracované dílo s vyčíslením rozsahu rozpracovanosti bylo žalobcem předáno, odvolací soud dovodil, že žalobce neunesl v tomto směru důkazní břemeno. Jelikož předmětná projektová dokumentace se nedochovala, soud konstatoval, že nelze aplikovat ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) o určení výše nároku úvahou soudu a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 128 741 Kč, vyúčtované žalobcem fakturou č. 13/96 za projektovou dokumentaci akce C, jako správný potvrdil.

Vrchní soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce posouzení nároku žalobce z akce D a E, jestliže se žalobci nepodařilo zpochybnit závěr krajského soudu, že v těchto případech nedošlo k uzavření písemných smluv o dílo a nebylo ani prokázáno, že by došlo k uzavření smluv ústní formou. Nebylo-li prokázáno předání děl z těchto akcí, vrchní soud uzavřel, že nebylo možno nároky žalobce uplatněné ve výši 11 520 Kč a 7 020 Kč s příslušenstvím posoudit ani z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu, kterým byla žaloba částečně zamítnuta, jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Nesprávné posouzení spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů odvolacím soudem s tím, že odvolací soud měl při svém rozhodování vzít v úvahu dopis žalované z 9. 4. 1993, kde se vyjadřuje k rozpočtu akce A, což svědčí o tom, že žalovaná před tímto datem a před vystavením konečné faktury měla k dispozici od žalobce skladbu rozpočtových nákladů a kompletní projektovou dokumentaci. Má za to, že pokud žalovaná nereagovala na dopis žalobce z 21. 4. 1993, ztotožnila se s jeho obsahem. Poukazuje, že jako zhotovitel plně respektoval připojovací podmínky, které mu žalovaná předala před zpracováním projektu, proto má za to, že vyjádření dodavatele tepla ze dne 27. 4. 1993, to je v době po předání projektu, nemělo pro vypracovaný projekt žádnou právní relevanci, avšak i přesto se nebránil připomínky do hotového projektu zapracovat. Namítá, že obdobě nesprávně soud hodnotil důkazy i u akce B a v této souvislosti připomíná dopis z 9. 4. 1993 a 13. 5. 1993 s tím, že i v daném případě předložil žalované před odevzdáním díla ke konzultaci projekt včetně nákladových položek a výše rozpočtu. Pokud se týká akce C, dovolatel poukazuje na dopis z 9. 7. 1996, doručený žalované, z něhož je zřejmé, že žalobce předal tímto dopisem rozpracovanou projektovou dokumentaci na akci C a řádně vyčíslil cenu díla, a z tohoto dopisu je zřejmý i rozsah, v jakém je dokumentace předávána. K posouzení akce D a E nemá dovolatel námitky. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen o. s. ř. )] zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, jíž dovolatel napadá výrok odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do rozsahu 156 600 Kč s příslušenstvím, neboť výrokem v tomto rozsahu odvolací soud změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně co do této částky.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá.

Nejvyšší soud se tedy zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 536 odst. 1 obch. zák., se zhotovitel smlouvou o dílo zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Podle § 536 odst. 3 obch. zák., ve znění v době uzavírání smluv o dílo mezi účastníky, musela být ve smlouvě cena dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.

Podle skutkových zjištění si účastníci ve smlouvě dohodli způsob určení ceny díla podle vzorce, jehož jednou položkou byly rozpočtové náklady (RN) s tím, že před vystavením konečné faktury bude mezi objednatelem a zhotovitelem odsouhlasena skladba a výše rozpočtových nákladů. Při zhotovení díla dále měly být respektovány připojovací podmínky dodavatele tepla a požadavky a připomínky objednatele. Jestliže odvolací soud z dokazování před soudem prvního stupně zjistil, že žalobce vystavil u akce A konečnou fakturu č. 4/93 znějící na částku 100 006 Kč již 31. 3. 1993, zatímco připomínky k projektu adresované žalobci obsahoval až následný dopis žalované ze dne 9. 4. 1993 a vyjádření dodavatele tepla bylo obsaženo až v dopise ze dne 27. 4. 1993, a rovněž u akce B konečnou fakturu č. 8/93 znějící na částku 56 596 Kč vystavil žalobce dne 7. 4. 1993, tedy ještě předtím než obdržel připomínky k projektu jemu adresované dopisem žalované ze dne 9. 4. 1993 a vyjádření dodavatele tepla bylo obsaženo až v dopise ze dne 27. 4. 1993, pak není možno odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru, že žalobce u akcí A a B vystavil konečné faktury, aniž by splnil dohodnuté podmínky z uzavřených smluv o dílo, to je odsouhlasení skladby a výše rozpočtových nákladů a tím i stanovení výše ceny prací a respektování připomínek dodavatele tepla a objednatele ke zpracovanému projektu. Odvolací soud tedy správně dovodil, že ohledně akcí A a B žalobci nevzniklo právo na vystavení a zaplacení faktur č. 4/93 a č. 8/93. Je nutno konstatovat, že dovolatel se nesprávně domnívá, že smluvní podmínka odsouhlasení skladby a výše rozpočtových nákladů je naplněna, jestliže až po vystavení faktur na akce A a B se žalovaná teprve následným dopisem vyjadřuje k rozpočtu akce, což podle dovolatele má svědčit o tom, že žalovaná před vystavením konečné faktury měla k dispozici od žalobce skladbu nákladů a výši rozpočtu. Nesprávná je i domněnka žalobce, že se žalovaná ztotožnila s jeho připomínkami pokud nereagovala na jeho následný dopis. Tím, že žalovaná na dopis žalobce nereagovala, neznamená, že odsouhlasila ve smyslu uvedeného ujednání ve smlouvě skladbu a výši rozpočtových nákladů. Takový postup odsouhlasení skladby a výše rozpočtových nákladů z uzavřené smlouvy nevyplývá.

Lze proto uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který vycházel v této napadené části rozsudku odvolacího soudu z argumentu nesprávného právního posouzení uplatňovaného nároku z akcí A a B, nebyl uplatněn důvodně.

Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve zbývající části.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že dovolatel ohledně akce C nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům ohledně požadavku na zaplacení nákladů za rozpracovanou projektovou dokumentaci v dané věci z provedených důkazů dospěl. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu však mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal závěr, že žalobce neprokázal své tvrzení, že by žalované byla předána jím rozpracovaná projektová dokumentace na akci C, od čehož se poté odvíjel jeho závěr o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o oprávněnosti zaplacení jeho nákladů na rozpracovanou projektovou dokumentaci při akci C, objednanou žalovanou, je tento závěr pro dovolací soud závazný. Dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění (předání rozpracované projektové dokumentace žalované), které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této výtky nepřísluší však dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve zbývající části, týkající se uplatněného nároku na zaplacení částky 128 741 Kč s příslušenstvím, po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. ve zbývající části odmítl, když posouzení nároku žalobce z akce D a E ohledně zaplacení částek ve výši 11 520 Kč a 7 020 Kč nebylo předmětem dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. listopadu 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu