32 Odo 1025/2004
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1025/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce Z. S., proti žalované P. spol. s r.o., o zaplacení částky 571 756 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 31 Cm 373/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2004, č.j. 7 Cmo 217/2002-129, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2004, č.j. 7 Cmo 217/2002 -129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. února 2002, č.j. 31 Cm 373/98-63 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 571 756 Kč se 17 % úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 1993 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 275 254,70 Kč s 19,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 1993 do zaplacení a co do 2% úroku z prodlení ročně z částky 571 756 Kč od 1. 12. 1993 do zaplacení (výrok III.), a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 30. 8. 1993 podle § 536 odst. 1 obch. zák. smlouvu o dílo, v níž se žalobce jako zhotovitel zavázal provést pro žalovanou jako objednatele zdravotní instalaci a ústřední vytápění na akci M. M. a žalovaná se v čl. II. bod 2 smlouvy zavázala poskytovat zhotoviteli zálohy na sjednanou cenu v konkrétních částkách a termínech, přičemž bylo dohodnuto, že v případě nedodržení zaplacení sjednaných záloh může zhotovitel od smlouvy odstoupit. Dne 6. 12. 1993 předal žalobce listinu obsahující odstoupení od uvedené smlouvy Z. P., který za žalovanou předmětnou smlouvu podepsal jako její jednatel, avšak soud zjistil, že Z. P. byl z funkce jednatele žalované v době předání odstoupení od smlouvy již odvolán a vymazán jako jednatel žalované z obchodního rejstříku, tudíž odstoupení od smlouvy nebylo žalované doručeno, a žalobci nevznikl nárok na zaplacení požadované částky podle § 548 odst. 2 obch. zák. Protože smlouva nezanikla ani splněním sjednaných závazků (dílo nebylo dokončeno), soud dovodil, že na základě čl. II. bodu 2 platné smlouvy má žalobce nárok na zaplacení části ceny díla ve sjednané výši 1 771 756 Kč v dohodnutých zálohách, neboť zaplacení uvedené částky nebylo vázáno na splnění žádné podmínky. Žalovaná však s ohledem na doručení žaloby soudu dne 17. 10. 1997 oprávněně vznesla námitku promlčení (§ 397 obch. zák.) co do nároku na zaplacení částky 1 000 000 Kč splatné dne 9. 9. 1993 a částky 200 000 Kč splatné dne 30. 9. 1993, proto soud přiznal žalobci jen právo na zaplacení částky 571 756 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Ve smyslu § 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obch. zák. přiznal žalobci ve výroku určené úroky z prodlení z částky 571 756 Kč, avšak požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 2% z této částky zamítl s ohledem na obvyklou úrokovou sazbu bank za úvěry poskytované v době uzavření smlouvy v místě sídla žalované.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. května 2004, č.j. 7 Cmo 217/2002-129, rozhodl o odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a souvisejícímu výroku II. o náhradě nákladů řízení v dané věci tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil s tím, že žalobu na zaplacení částky 571 756 Kč se 17 % úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 1993 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce vzniku smluvního vztahu mezi účastníky a odstoupení od smlouvy a že žalobci nevznikl nárok na zaplacení požadované částky podle § 548 odst. 2 obch. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že skutková podstata, na základě níž soud prvního stupně část plnění žalobci přiznal, je hmotným právem konstruována na jiném okruhu právně významných skutečností, a proto nelze přiznat nárok na zaplacení záloh na cenu za dílo, jenž nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem na zaplacení části sjednané ceny za díly založeným na odstoupení od této smlouvy podle § 548 odst. 2 obch. zák. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemění nic ani skutečnost, že základem obou nároků je smlouva o dílo ze dne 30. 8. 1993. Jelikož ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval, nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení, nebylo možno žalobci požadované plnění bez změny žaloby podle § 95 o. s .ř. přiznat, proto odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž je přesvědčen, že správně rozhodl soud prvního stupně, a proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně, přičemž odkazuje na svá vyjádření v průběhu řízení. Podotýká, že dovolání bylo pravděpodobně podáno osobou, která k tomu nebyla oprávněna, neboť z přípisu Č. i. a f. s., s. r. o. se dozvěděla, že žalobce dne 9. 6. 2004 svoji pohledávku za žalovanou postoupil, přičemž dovolání žalobce je ze dne 30. 7. 2004.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Námitka žalované, že dovolání bylo podáno osobou, která k tomu nebyla oprávněna, když žalobce pohledávku dne 9. 6. 2004 postoupil, je neopodstatněná, neboť ustanovení o právním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí (§ 243c o. s. ř.).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá.

Dovolatelem uplatněným namítaným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně v dané věci dovodil, že skutková podstata, na základě níž soud prvního stupně část plnění žalobci přiznal, je hmotným právem konstruována na jiném okruhu právně významných skutečností, a že proto nelze přiznat nárok na zaplacení záloh na cenu za dílo, jenž nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem na zaplacení části sjednané ceny za díly založeným na odstoupení od této smlouvy podle § 548 odst. 2 obch. zák. Tento závěr odvolacího soudu je chybný a neodpovídá zásadám rozhodování ve sporném řízení, proto nemůže obstát. Odvolací soud vycházel sice správně z toho, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž platí, že soud je vázán žalobou (dispoziční zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), avšak nevzal již v úvahu, že právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. V dané věci žalobce ve své žalobě uvedl skutečnost, že požaduje zaplacení části ceny díla na základě ujednání ve smlouvě o dílo (zaplacení peněžitého plnění), byť posléze u soudu prvního stupně začal tvrdit, že od smlouvy odstoupil a požadoval zaplacení finanční částky podle § 548 odst. 2 obch. zák. Není tedy změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud prvního stupně nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na zaplacení záloh na cenu za dílo, proto odvolací soud nesprávně uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. Pokud totiž soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat (srov. judikaturu Nejvyššího soudu, která je reprezentována rozsudkem ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 9/2004, pod č. 78/2004). Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení, ale o takový případ se v dané věci nejednalo.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.

Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu