32 Odo 1022/2004
Datum rozhodnutí: 15.11.2005
Dotčené předpisy: § 369 předpisu č. 513/1991Sb., § 39 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1022/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně E. P. a.s., proti žalované N. s p. U. H., příspěvkové organizaci, o zaplacení částky 800 796,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 111/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2004, č.j. 27 Co 39/2004 - 130, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované úhrady majetkové sankce za pozdní úhradu faktur za dodané výrobky (soupravy pro separaci plazmy), přičemž nárok na její zaplacení opřela o penále ve výši 1 % z fakturované částky za každý den prodlení, které si účastníci sjednali v kupní smlouvě ze dne 12. května 1998.

Krajský soud v Brně shora označeným v pořadí druhým rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. května 2001, č.j. 11 C 111/99-68, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 769 421,92 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nemá právo žádný z účastníků (výrok II.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 9. ledna 2003, č.j. 27 Co 230/2001 90, v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 769 421,92 Kč a v obou výrocích o nákladech řízení zrušil k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 32 Odo 468/2003 115, a věc mu vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení s tím, že k závěru o neplatnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy nelze vyjít jen ze sjednané úrokové sazby, ale je třeba se vypořádat ve vztahu k dohodnuté výši úroku z prodlení se všemi rozhodnými okolnostmi případu.

Odvolací soud, po doplnění dále uvedených skutkových tvrzení účastníků, kteří však provedení dalších důkazů nenavrhli, vyšel i při novém projednání odvolání žalované ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. Podle odůvodnění rozhodnutí žalobkyně doplnila tvrzení o tom, že v roce 1998 soubory pro separaci plazmy dodávala vedle ní i společnost E. M. a jiné subjekty, které blíže neoznačila, v důsledku pozdní úhrady faktur ze strany žalované vznikla žalobkyni škoda, která již není vyčíslitelná. Dále uvedla, že byla ochotna upustit od vymáhání penále, pokud by se s žalovanou dohodla na dalších dodávkách, k čemuž však nedošlo, že byla ochotna jít do tohoto dalšího obchodu, jelikož žalovaná obnovila spolupráci se svým původním dodavatelem E. M., z čehož dovodila, že má finanční prostředky na zaplacení dodávek. Žalovaná doplnila, že dodané přístroje, jejichž kupní cena byla hrazena z příjmů od zdravotních pojišťoven, neslouží k ošetření pacientů, ale k výdělečné činnosti nemocnice, přičemž prostředky takto získané jsou vkládány zpět do provozu žalované na nákup léků a realizaci léčebných postupů.

Odvolací soud posoudil dohodu účastníků o penále jako dohodu o smluvním úroku z prodlení podle § 369 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), která je však pro jeho dohodnutou výši 1 % z dlužné částky denně neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) pro rozpor s dobrými mravy, když 25x přesahuje zákonnou úrokovou míru (která v době uzavření předmětné kupní smlouvy činila přibližně 14,3 % ročně). Při své úvaze o neplatnosti uvedené dohody vycházel odvolací soud podle odůvodnění rozhodnutí z okolností jejího uzavření. Odvolací soud poukázal na obecně známou špatnou finanční situaci zdravotnických zařízení, která jsou závislá svými příjmy na platbách od zdravotních pojišťoven, které však dochází nepravidelně a se značným zpožděním. Žalobkyně, které byla tato žalovanou nezaviněná situace v době uzavření předmětné smlouvy známa, ji přesto se žalovanou uzavřela a šla tak do možného rizika nezaplacení svých dodávek ve lhůtě splatnosti. Sjednaná sankce, jíž se žalobkyně snažila riziko eliminovat, však podle názoru odvolacího soudu neplní svou funkci v okamžiku, kdy dlužník nemůže splnit svůj závazek pro nedostatek peněžních prostředků způsobených třetí osobou (v souzené věci zpožděnými platbami od zdravotních pojišťoven). Tvrzeno, ani prokázáno nebylo případné znevýhodnění žalobkyně vůči jiným věřitelům žalované, opoždění plateb nebylo způsobeno nedbalostí žalované, která si byla svého dluhu vědoma, dluh vůči žalobkyni uznala a alespoň částečně hradila. Odvolací soud zvažoval i možnost případné škody žalobkyně vzniklé v důsledku pozdní úhrady faktur žalovanou. Za stavu, kdy žalobkyně připustila vznik pouze nepřímé škody, jelikož v důsledku nezaplacení faktur nemohla plánované finanční prostředky použít na nákup dalšího zboží a tím zvýšit svůj obchodní obrat, kterou však nebyla schopna vyčíslit, není podle odvolacího soudu možné jednoznačně konstatovat, že by porušením povinnosti žalované zaplatit včas splatnou fakturu vznikla žalobkyni škoda.

Při posuzování zákonnosti míry sjednané majetkové sankce odvolací soud zvažoval i možnost dominantního postavení žalobkyně s předmětnými přístroji na trhu; její tvrzení nasvědčují dle jeho názoru tomu, že na území České republiky dodávaly předmětné přístroje pouze dvě firmy. Žalobkyní uváděnou snahu kompenzovat část úroku z prodlení dodávkou dalších souprav přístrojů na výrobu krevní plazmy vyhodnotil jako úsilí o zajištění odběru zboží. Důvod pro neplatnost dohody o úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy shledal soud i ve skutečnosti, že žalovaná je příspěvkovou organizací, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování ambulantní a lůžkové, základní a specializované, diagnostické, léčebné, preventivní a lékárenské péče. Za situace, kdy se nemocnice neustále potýkají s nedostatkem finančních prostředků, lze podle odvolacího soudu hodnotit jejich omezenou podnikatelskou činnost kladně, neboť z ní získané výtěžky jsou používány k zabezpečování poskytování léčebné péče občanům jako hlavního předmětu jejich činnosti. Z hlediska účelnosti vložení prostředků zda pro zdraví občanů či jako sankce pro podnikatelskou firmu, odvolací soud konstatoval, že z hlediska celospolečenského a z hlediska dobrých mravů je prioritní záležitostí zachování zdraví občanů a poskytování lékařské péče, které je zcela v souladu s dobrými mravy.

Odvolací soud, vycházeje ze zjištěných okolností při uzavírání dohody o výši majetkové sankce, z chování žalobkyně, která prominutí části vyúčtovaného úroku z prodlení podmiňovala uzavřením další smlouvy na dodávku přístrojů se žalovanou, jakož i z preference použití finančních prostředků ve prospěch zdraví občanů, dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená dohoda o úroku z prodlení ve výši 1% z dlužné částky denně se příčí dobrým mravům, a proto je podle § 39 obč. zák. neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci, a dále o ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kdy namítla, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétního právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud aplikací § 39 obč. zák. na ujednání účastníků o sjednané majetkové sankci a posledně uvedený důvod shledala dovolatelka v závěru odvolacího soudu o obecně známé špatné finanční situaci nemocničních a zdravotnických zařízení namítaje, že takové skutkové zjištění ve vztahu k žalované z provedených důkazů nevyplynulo, a proto ho bylo nutné dokazovat.

Dovolatelka zdůraznila, že žalovaná vystupovala v předmětném obchodním závazkovém vztahu jako podnikatel, kdy plazmu separovanou na přístrojích dodávaných dovolatelkou prodávala s příjmem z této činnosti ve výši asi 8 miliónů Kč za rok 1998. Za tohoto stavu proto brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, pokud důvod pro vyslovení neplatnosti dohody o smluveném úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy staví na postavení žalované jako příspěvkové organizace, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování léčebné péče občanům. Jako zásadní označila okolnost, že separaci a následný prodej plazmy žalovaná realizovala mimo rámec svého hlavního předmětu činnosti, tj. poskytování léčebné péče, jako podnikatelskou aktivitu s cílem dosažení zisku, který vytvářela mimo rámec plateb od zdravotních pojišťoven. Za tohoto stavu podle dovolatelky nelze tok finančních prostředků jakkoli vztahovat, jak činí odvolací soud, na špatnou finanční situaci žalované v důsledku zpožděných plateb od zdravotních pojišťoven a žalovaná, nebýt jejího liknavého a benevolentního přístupu, mohla svého závazku zaplatit kupní cenu včas dostát; proto podle mínění dovolatelky nemůže obstát ani úvaha o prioritním finančním zabezpečení léčebné péče.

Dovolatelka oponuje i závěru odvolacího soudu o jejím dominantním postavení na trhu se zařízením pro separaci plazmy, tvrdíc, že v řízení byl prokázán opak a že otázka případné její dominantnosti je v dané věci v důsledku standardní výše kupní ceny irelevantní. Poukazuje na to, že předmětné zboží distribuovaly v inkriminované době minimálně dvě společnosti. Tvrdí, že k její tíži nemůže být přičítáno, pokud sama žalovaná vyřadila z konkurence svého původního dlouhodobého dodavatele E. M., který jí s ohledem na výši dluhu, který žalovaná u něj měla, odmítl dále předmětný spotřební materiál dodávat. Za tohoto stavu se žalobkyně snažila zajistit platební kázeň žalované zvýšenou sankcí, přičemž žalovaná, aniž se pokusila o její snížení, s ní podpisem smlouvy souhlasila. O zodpovědném přístupu žalované k uzavření smlouvy podle dovolatelky nesvědčí, pokud tuto vysokou sankci podepisovala při nepodloženém předpokladu zlepšení svého finančního hospodaření a očekávání benevolence žalobkyně. Dovolatelka uzavřela, že odvolací soud nezohlednil konkrétní okolnosti vážící se k jednání smluvních stran, když žalobkyně za situace, kdy se žalovanou odmítly spolupracovat jiné subjekty, jí umožnila dosáhnout lukrativního zisku a naopak žalovaná porušila veškerá pravidla slušnosti a zásady poctivého jednání, a proto jejímu chování nelze přiznat soudní ochranu.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalované k dovolání bylo v řízení prokázáno, že žalobkyni byla známa jak finanční situace v resortu zdravotnictví, finanční situace žalované, tak i příčiny její platební neschopnosti způsobené nepravidelností plateb od zdravotních pojišťoven. Dále uvedla, že předmětný obchodní závazkový vztah separace plazmy a její následný prodej byl realizován jako zřizovatelem povolená vedlejší hospodářská činnost, z níž případný výnos lze použít pouze k zajištění její hlavní činnosti jako příspěvkové organizace, tj. k poskytování léčebně preventivní péče, které je pro žalovanou prioritou. Proto i prostředky získané prodejem plazmy nešly mimo rámec jejího hlavního předmětu činnosti, jak tvrdí dovolatelka, ale byly využity k nákupu léků a zdravotního materiálu, to za situace, kdy se jí opožděnými platbami od zdravotních pojišťoven přechodně nedostávalo finančních prostředků k zajištění provozu zdravotnického zařízení. Za tohoto stavu, kdy vzhledem ke složité finanční situaci nemohla dostát všem povinnostem vůči svým dodavatelům, nešlo z její strany vůči žalobkyni o benevolentnost či liknavost, ale o objektivní stav, kdy jejím prvořadým úkolem bylo garantovat život a zdraví občanů. O dominantním postavení žalobkyně, které se projevilo i při uzavírání smlouvy stanovením specifických podmínek ohledně majetkových sankcí, kdy si žalobkyně byla vědoma, že žalovaná nemá jinou možnost volby, pokud chce předmětné zboží obdržet, svědčí podle žalované i to, že se žalobkyně eventuálním odpuštěním části sankce snažila zajistit další odběr svého zboží za cenu řádově o jednu třetinu vyšší než byla cena běžná.

Žalovaná, podle jejíhož názoru odvolací soud přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem a zohlednil při svém rozhodování individuálnost případu, se s jeho závěrem, že ujednání o majetkové sankci sjednané mezi účastníky svým obsahem a účelem odporuje dobrým mravům, a proto je neplatné, ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Dovolatelka opřela důvodnost dovolání o nesprávné právní posouzení věci, kterého se podle jejího názoru odvolací soud dopustil aplikací § 39 obč. zák., a o výtku, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo.

Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.

Podle tohoto ustanovení je neplatnost právního úkonu zakládána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu, buď se zákonem (nejenom s občanským zákoníkem), který je součástí platného právního řádu v okamžiku projevu vůle, anebo s dobrými mravy. Právní úkon, jímž se činí to, co zákon zakazuje, odporuje zákonu buď svým výslovným vyjádřením (obsahem), anebo svým charakterem a důsledky, k nimž směřuje (účelem). Zákon je pak obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejich nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy. Aby se právní úkon příčil dobrým mravům, musí nerespektovat některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62, dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 26. února. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.

Nejvyšší soud již v této věci v předchozím rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 32 Odo 468/2003-115, uvedl, že podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení v předmětné kupní smlouvě) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

Je nepochybné, že dovolací námitky žalobkyně jsou zčásti oprávněné. Dovolatelka důvodně odvolacímu soudu vytýká, že některá jeho zjištění o okolnostech provázejících sjednání předmětného úroku z prodlení a prodlení žalované nemají oporu v provedeném dokazování (špatná finanční situace žalované jako obecně známá skutečnost či dominantní postavení žalobkyně na trhu jako dodavatele zařízení na separaci krevní plazmy), nebo že jsou založeny na nesprávné úvaze (celospolečenský zájem na tom, aby finanční prostředky žalované byly použity na léčebnou péči jako prioritu její činnosti, nikoli na sankce ve prospěch podnikatelské firmy). I za této situace však, s přihlédnutím ke všem v nalézacím řízení zjištěným okolnostem a skutečnostem, závěr odvolacího soudu o tom, že sjednání úroku z prodlení v sazbě 1 % denně z dlužné částky, což v roční sazbě představuje 365 %, tj. ročně více než tříapůlnásobek jistiny, tedy 25x více než činila zákonná úroková míra v době uzavření předmětné smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy, je správný. Dovolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně, jíž svědčila povinnost tvrdit a dokazovat skutečnosti, které by odůvodnily sjednání tak vysokého úroku z prodlení mezi účastníky, žádné další důkazy, jak uvádí odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, v tomto směru nenavrhla.

Úvahy o tom, že by byl odůvodněn vyšší úrok než obvyklý a že by sjednání úroku z prodlení bylo neplatné jen ve zbývající části, jsou bezpředmětné s ohledem na judikaturu, dle níž v daném případě stíhá neplatnost dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy celý úkon, nikoli pouze jeho část (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).

Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že za zjištěných okolností se v předmětné kupní smlouvě účastníky sjednaná výše úroku z prodlení příčí dobrým mravům, je správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké prokazatelné náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. listopadu 2005

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu