32 Odo 1021/2005
Datum rozhodnutí: 20.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1021/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce T., státní podnik "v likvidaci", proti žalované M. A. M., s. r. o., o určení práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 109/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 16 Co 349/2003-263, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. R., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou se žalobce domáhal po původní žalované T., s. r. o. vyklizení nemovitosti. Usnesením ze dne 19. července 2000, č.j. 11 C 109/98-90, byla soudem připuštěna změna žaloby na určení práva hospodaření k nemovitosti. V průběhu řízení u soudu prvního stupně se stala právní nástupkyní na straně žalované R. 9, a. s., a v odvolacím řízení bylo žalobcem uplatněno další procesní nástupnictví na straně žalované s tím, že předmětné nemovitosti byly prodány společnosti M. A. M., s. r. o., která se na základě kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2000 stala k témuž dni na základě vkladu do katastru nemovitostí vlastníkem dotčených nemovitostí.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2004, č.j. 16 Co 349/2003-263, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2000, č.j. 11 C 109/98 -109, kterým bylo výrokem I. určeno, že žalobce má právo hospodaření k pozemku parcelní číslo 662 o výměře 700 m2 a k domu číslo popisné 678 na parcele číslo 662 v katastrálním území S. M., obec P., vše zapsané na LV 108 u Katastrálního úřadu P., výrokem II. zamítnut vzájemný návrh na uložení povinnosti žalobci vyklidit nebytové prostory v domě uvedeném ve výroku I., situované v přízemí domu vpravo od vchodu do budovy, sestávající z prostor dvou kanceláří, skladu, dvou WC a zasedacího sálu, to vše o výměře 392,8 m2, v prvním suterénu sestávající ze třech místností a skladu o výměře 443,22 m2, ve druhém suterénu sestávající ze třech místností, archivu, dvou místností a skladu CO a jedné místnosti trafostanice, to vše o výměře 161,55 m2, a vyklizené je odevzdat žalované. Odvolací soud poté, co vyřešil procesní nástupnictví na straně žalované z R. 9, a. s. na M. A. M., s. r. o. se nejprve zabýval námitkou podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, vznesenou právním zástupcem R. 9, a. s., jako předešlé žalované. Dospěl k závěru, že vyloučený soudce ve věci nerozhodoval a postupem soudu I. stupně nebyla žalované odňata ani možnost jednat před soudem, neboť samo pouhé tvrzení o zdravotních obtížích právního zástupce žalované nebylo bez dalšího důvodem pro odročení jednání za situace, kdy tvrzené skutečnosti právní zástupce nijak nedoložil. Odvolací soud neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, jestliže před jednáním předseda senátu po právním zástupci požadoval, aby doložil své zdravotní potíže a přitom pro urychlení telefonicky kontaktoval jeho kancelář. Protože právní zástupce žalované nedoložil své zdravotní obtíže zprávou od lékaře a ve věci mohl soud prvního stupně již rozhodnout, a nepovažoval-li se soudce za podjatého s ohledem na vztah k věci, účastníkům a jejich právním zástupcům, přičemž nebyl prokázán ani žádný osobní zájem soudce na výsledku řízení, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně mohl jednat a rozhodnout a s námitkou podjatosti bylo možno se vypořádat až v odůvodnění rozsudku. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva ze dne 15. 12. 1997 uzavřená mezi T., státní podnik a T., s. r. o. je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor s § 45 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v rozhodné době, neboť nebyla splněna podmínka, kterou vláda ČR ve svém usnesení č. 757 ze dne 26. listopadu 1997, o udělení výjimky podle § 45 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb., stanovila pro převod vlastnictví majetku státu tak, že kupní cena musí být zaplacena před podpisem kupní smlouvy. Smluvní volnost účastníků byla tímto usnesením vlády omezena, proto účastníci mohli uzavřít kupní smlouvu jen s tím, že kupní cena bude zaplacena před podpisem smlouvy. Podle § 559 obč. zák. mohl smluvní závazek zaniknout jen splněním peněžitého dluhu, nikoliv dohodou účastníků o jeho změně na závazek směnečný ve smyslu § 570 obč. zák. Byla-li neplatná uvedená kupní smlouva, jsou neplatné i následně uzavřené kupní smlouvy, kterými byly předmětné nemovitosti převedeny z T., s. r. o. na R. 9, a. s. a poté na M. A. M., s. r. o. Uzavřel, že soud prvního stupně správně vyhověl žalobě na určení práva hospodaření žalobce a nepochybil, zamítl-li vzájemný návrh žalované na vyklizení předmětných nemovitostí žalobcem.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání domáhajíc se připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) a g) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.), a uplatňujíc dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá nesprávný postup předsedy senátu soudu prvního stupně, jež nepostupoval v souladu s § 15 odst. 1 o. s. ř., jestliže neoznámil skutečnosti, pro které je vyloučen předsedovi soudu a nevyčkal jeho rozhodnutí podle § 15 odst. 1 a § 16 o. s. ř. Má za to, že tento nedostatek podmínky řízení nezhojil ani rozsudek odvolacího soudu a domnívá se, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, a pokud tak neučinil, je vadné též rozhodnutí odvolacího soudu. Protože předseda senátu jednal dále, byla nesprávným postupem soudu odňata žalované možnost jednat před soudem za účasti jejího právního zástupce, který se z jednání omluvil. Žalovaná vznesla námitku i k posouzení procesního nástupnictví. Dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje v tom, že soudy vyšly ze zjištění, že vládní usnesení vyloučilo úhradu kupní ceny směnkou a přeměnu závazku z kupní smlouvy v závazek směnečný, přičemž usnesení vlády formu úhrady kupní ceny nestanovilo. Nalézací i odvolací soud dále pominul rozhodnou skutečnost, že k předání a převzetí směnky mezi kupujícím a prodávajícím došlo před podpisem kupní smlouvy. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. spatřuje v tom, že soud nesprávně vyložil § 45 zákona č. 92/1991 Sb., v tehdy platném znění, dospěl-li k závěru, že tímto ustanovením byla stanovena přesná pravidla pro převod státního vlastnictví na jiné právnické osoby, když uvedené ustanovení taková pravidla neobsahuje. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nesprávně posoudil i úlohu směnky jako platidla v tržním hospodářství, založené na závěru, že použití směnky k uhrazení kupní ceny ohrozilo zájem státu na úhradě kupní ceny, aniž svůj závěr opřel o konkrétní ustanovení právního předpisu. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje jeho odmítnutí, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Je přesvědčen, že soud především správně posoudil otázku procesního nástupnictví a poté dospěl ke správnému závěru, že neexistoval žalovanou namítaný důvod pro vyloučení soudce z projednání věci. Nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky, že jejímu právnímu předchůdci byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednání před soudem. Má za to, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správně hodnotil rovněž otázku absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nesplnění podmínek stanovených pro zaplacení kupní ceny.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 dále opět jen o. s. ř. ).

Dovolací soud uvážil, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. g) a f) o. s. ř. a vychází z dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

O takovou situaci se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dán především tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.

Podle ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti.

Ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. se vztahuje i na zástupce účastníka. Důležitým důvodem, který má na mysli uvedené ustanovení, je zpravidla takový důvod, který právnímu zástupci účastníka objektivně brání účastnit se jednání.

Jak vyplývá z obsahu spisu, jednání soudu prvního stupně bylo nařízeno na 7. 11. 2000 a vyrozumění o tom bylo právnímu zástupci žalované doručeno dne 16. 10. 2000. Přípisem ze dne 31. 10. 2000, došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 1 týž den faxem, požádal právní zástupce žalované o odročení jednání na jiný termín z důvodu dalšího léčení následků úrazu. Předseda senátu sdělil přípisem ze dne 2. 11. 2000, doručeným faxem, právnímu zástupci žalované, že návrhu na odročení jednání nebylo vyhověno s tím, že faxová žádost o odročení jednání nebyla písemně doplněna, zdravotní potíže právního zástupce nebyly nijak doloženy, v kanceláři advokáta žalované bylo soudem zjištěno, že právní zástupce nemá pracovní neschopnost a dochází do kanceláře.

Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že postupem soudu prvního stupně nebyla žalované odňata možnost jednat před soudem, když samotné tvrzení o zdravotních potížích právního zástupce není bez dalšího důvodem pro odročení jednání, aniž by byly tyto doloženy. Mimoto přítomnost zástupce u jednání mohla být zajištěna substitucí, jestliže se k jednání nemohl dostavit právní zástupce žalované Mgr. J. Č.

V postupu soudu prvního stupně, který ve věci jednal dne 7. 11. 2000 v nepřítomnosti právního zástupce žalované, protože nebyl prokázán důvod, který tomuto právnímu zástupci objektivně bránil v účasti na soudním jednání, nelze spatřovat rozpor s § 101 odst. 2 o. s. ř. Je třeba konstatovat, že za žalovanou stranu byl na tomto jednání přítomen statutární orgán žalované.

Dovolání není tedy podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud ČR se dále zabýval dovolatelkou uplatněnou přípustností dovolání zakotvenou v § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle něhož je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který uzavřel, že předseda senátu soudu prvního stupně mohl v dané věci jednat a rozhodnout a vypořádat se s námitkou podjatosti až v odůvodnění svého rozsudku, když namítaná podjatost soudce byla založena pouze na tvrzení nestandardního postupu soudce, který pro urychlení vyřízení žádosti o odročení jednání, jež nebyla doložena zprávou lékaře o tvrzených zdravotních potížích právního zástupce žalované, kontaktoval telefonicky advokátní kancelář právního zástupce žalované ve věci doložení uváděných zdravotních obtíží. Protože ze spisu se nepodává, že by předseda senátu soudu prvního stupně byl jinak s ohledem na vztah k věci, účastníkům a jejich právním zástupcům podjatý, a nebyl prokázán ani žádný osobní zájem soudce na výsledku řízení, dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přípustné.

Z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., proto dovolání není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné.

Další možnou přípustnost dovolání upravuje § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

Přípustnost dovolání v uvedené věci podle § 238 o. s. ř. není dána, neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalovaná o připuštění dovolání nežádala, čímž nesplnila předpoklad pro postup podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Za procesní situace, kdy dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř., ani podle § 238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a ani podle § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 4 věta prvá, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Uplatněnými dovolacími důvody se Nejvyšší soud ČR již nezabýval, neboť napadené rozhodnutí lze přezkoumávat jen, je-li dovolání přípustné. Proto dovolací soud nezaujal stanovisko k poukazovaným vadám řízení, námitkám ke skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 2 500 Kč [§ 5 písm. b), § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 2 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. října 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu