32 Odo 101/2005
Datum rozhodnutí: 16.03.2005
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb., § 560 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 101/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. spol s r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované Ú. v. n. P., zastoupené, advokátem, o zaplacení 11 369 551,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 56/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2003, č.j. 19 Co 244/2003-188, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 96 605 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , advokáta se sídlem v ...

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2003, č.j. 19 Co 244/2003-188, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. dubna 2002, č.j. 13 C 56/2000-144, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 11 369 551,50 Kč spolu s 16% úrokem z prodlení z této částky od 9. 3. 2000 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 3. 1994 platně smlouvu o zajištění a provádění úklidových prací a služeb v objektech areálu žalované, kterou účastníci označili jako smlouvu o dílo, sjednanou podle obchodního zákoníku, v jejímž dodatku č. 8 ze dne 27. 6. 1995 si dohodli, že smlouva je uzavřena na dobu určitou na dobu 15 let a že odstoupení od smlouvy ze strany objednatele je možné pouze v případě déletrvající nespokojenosti doložené protokolem o déletrvající nespokojenosti schválené a potvrzené statutárními zástupci obou smluvních stran. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná od roku 1995 opakovaně upozorňovala žalobkyni na výhrady a stížnosti zaměstnanců žalované k provádění úklidových prací, přičemž žalobkyně reagovala tím, že jsou nepodstatné, nesouhlasila ani s navrhovaným ukončením smluvního vztahu dohodou, proto po provedené kontrole úklidu dne 24. 5. 1996, spojené s konstatováním závažných vad v kvalitě provedené práce žalobkyní, týž den dopisem doloženým zápisem z kontroly žalovaná od uzavřené smlouvy odstoupila. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právními závěry soudu prvního stupně, že účastníci neuzavřeli smlouvu o dílo, nýbrž inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. zák., neboť smlouva neobsahovala závazek k provedení díla s hmotně zachytitelným výsledkem činnosti ve smyslu § 536 obch. zák., a že ujednání o odstoupení od smlouvy v dodatku č. 8 smlouvy je absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., když fakticky znemožňovalo žalované v případě vadného plnění žalobkyní od smlouvy odstoupit, bylo-li odstoupení vázáno na souhlas žalobkyně a žalované bylo znemožněno zajistit základní podmínky pro výkon její činnosti v poskytování řádné zdravotní péče, při níž je nutná čistota a dodržení hygienických předpisů, zejména podle vyhlášky č. 207/1992 Sb., o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že uzavřená inominátní smlouva se nejvíce blíží smlouvě o dílo, proto posoudil odstoupení od smlouvy podle § 560 a násl., 436 až 444, § 345 odst. 2 obch. zák. Jestliže žalobkyně podstatným způsobem, nepravidelným a nekvalitním úklidem porušila smlouvu, přičemž žalobkyně v době uzavření smlouvy musela s ohledem na účel smlouvy předpokládat, že žalovaná nebude mít zájem na nekvalitním plnění, a oznámila-li žalovaná včas žalobkyni vadné plnění a opakovaně na vady upozorňovala, uzavřel, že k odstoupení od smlouvy došlo platně. Protože žalobkyně neprokázala, že by se žalovaná dopustila protiprávního jednání spočívajícího v neplatném odstoupení od smlouvy, nepřiznal žalobkyni ve shodě se soudem prvního stupně náhradu škody ve výši představující ušlý 25 % zisk za dobu, kdy bylo žalobkyni zamezeno plnění povinností podle uzavřené smlouvy, neboť chyběl jeden ze základních předpokladů pro žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že v dané věci se jedná o otázku zásadního významu, neboť judikatura neřešila dosud otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy uzavření smlouvy na dobu určitou bez možnosti její výpovědi a s možností omezeného odstoupení od smlouvy. Má za to, že důvody rozporu sjednaného odstoupení od smlouvy s dobrými mravy neobstojí, jestliže si odstoupení, tak jak bylo ve smlouvě sjednáno, účastníci dobrovolně na základě shodné vůle dohodli, bylo v souladu se zásadou pacta sunt servanta, a odpovídalo i záměru stran vytvořit relativně stabilní hospodářské podmínky pro obě smluvní strany. Stejně tak nepovažuje za správné odůvodnění neplatnosti ujednání o odstoupení tím, že je v rozporu s dobrými mravy v tom směru, že znemožňovalo žalované v případě vadného plnění žalobkyní zajistit řádnou zdravotní péči plněním hygienických požadavků na provoz zdravotnických zařízení dané pro žalovanou vyhláškou č. 207/1992 Sb., když tyto požadavky nebyly jednak do smlouvy uzavřené mezi účastníky zahrnuty, uvedená vyhláška určovala povinnosti pro žalovanou, jakožto zdravotnické zařízení, a nikoliv pro žalobkyni, proto nemohlo být jednání žalobkyně posouzeno jako podstatné porušení smlouvy. Mimoto si žalovaná mohla na plnění těchto činností, a to i pro případ vadného plnění žalobkyní, zajistit jiný subjekt či provést potřebný úklid vlastními silami. Domnívá se, že oba soudy její nárok na náhradu škody způsobené neplatným odstoupením žalované od smlouvy posoudily nesprávně, nedošlo-li ve skutečnosti k podstatnému porušení uzavřené smlouvy. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání, neboť soud rozhodl v souladu s hmotným právem, jestliže žalobu zamítl s tím, že žalobkyně porušila uzavřenou smlouvu podstatným způsobem a žalovaná z tohoto důvodu po právu od smlouvy odstoupila. Je přesvědčena, že posouzení otázky, zda ujednání o odstoupení od smlouvy je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, nebrání skutečnost, že bylo výsledkem svobodného ujednání, jak žalobkyně nesprávně namítá.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. )] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2003, č.j. 19 Co 244/2003-188, je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, když judikatura dosud neřešila dovolatelkou předloženou otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy uzavření smlouvy na dobu určitou bez možnosti její výpovědi a s možností omezeného odstoupení od smlouvy.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže ujednání o odstoupení od smlouvy v dodatku č. 8 předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky právně hodnotil jako absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že odstoupení od smlouvy na straně objednatele (žalované) bylo podmíněno doložením protokolu o déletrvající nespokojenosti schválené a potvrzené statutárními zástupci obou smluvních stran, a to navíc za situace, kdy smlouva byla uzavřena na 15 let bez možnosti výpovědi, a objednatel (žalovaná) na základě uvedeného ujednání o odstoupení nemohl způsobit zánik závazku jednostranným právním úkonem bez souhlasu zhotovitele (žalobkyně) a byl nucen setrvávat v závazkovém vztahu, který neplnil řádně sjednanou funkci, to je zajištění kvalitního úklidu zdravotnického zařízení, jako jedné ze základních povinností žalované v poskytování účinné zdravotní péče. Zejména pro zdravotnická zařízení platí přísné požadavky na úklid dané zejména vyhláškou č. 207/1992 Sb., o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a tyto požadavky na úklid musely být zhotoviteli (žalobkyni) zřejmé z uvedeného obecně závazného předpisu už při uzavírání předmětné smlouvy. V této souvislosti je třeba poukázat na § 537 odst. 3 obch. zák., podle něhož zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně a není při určení způsobu provedení díla vázán pokyny objednatele, ledaže se k jejich plnění výslovně zavázal. Nepřípadná je tedy námitka dovolatelky, že uvedená vyhláška zavazuje pouze žalovanou, jestliže jako zhotovitel byla povinna respektovat požadavky na úklid dané obecně závazným právním předpisem, aby naplnila svoji povinnost provést dílo řádně. Správně tedy odvolací soud při posuzování, zda ujednání o odstoupení není v rozporu s dobrými mravy, vzal v úvahu, že fakticky toto ujednání znemožňovalo žalované v případě nesouhlasu žalobkyně s vadným plněním nejen odstoupení od smlouvy, ale následně bránilo žalované i v plnění její základní povinnosti při poskytování zdravotní péče - zajišťování nutné čistoty zdravotnického zařízení a dodržování hygienických předpisů. Je nutno konstatovat, že odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon, jehož účelem je zrušení vzájemných závazků smluvních partnerů v době ještě před splněním, kdy se již jeví jejich realizace jako nevhodná, nepotřebná, nebo kdy setrvání v závazkovém vztahu ohrožuje jednu stranu nebezpečím vzniku majetkové nebo jiné újmy (srov. např. Závazkové právní vztahy podnikatelů a jejich ochrana, Kobliha, Sovák, Nedorost, Větrovec, vydané Eurolex Bohemia v Praze 2003, str. 85). V daném případě však tak, jak bylo v dodatku č. 8 ze dne 27. 6. 1995 předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 3. 1994 odstoupení od smlouvy sjednáno, popíralo samotnou podstatu odstoupení jako jednostranného právního úkonu, neboť objednatel na základě uvedeného ujednání o odstoupení mohl způsobit zánik závazku jednostranným právním úkonem jedině pokud by žalobkyně jako zhotovitel v tzv. protokolu o déletrvající nespokojenosti potvrdila, že své práce provádí vadně.

Jestliže poté dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná platně odstoupila od smlouvy podle § 560 a násl., 436 až 444, § 345 odst. 2 obch. zák., nelze učinit závěr, že by odvolací soud pochybil při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, i když nesprávně dovodil, že v daném případě účastníci neuzavřeli smlouvu o dílo ve smyslu § 536 obch. zák., nýbrž inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud sice tímto právním závěrem pochybil při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, neboť bylo-li v daném případě předmětem smlouvy zajištění a provádění úklidových prací a služeb v objektech areálu žalované, měl aplikovat § 536 odst. 2 obch. zák., podle něhož se dílem rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Odvolací soud tedy sice pochybil, neučinil-li závěr, že byla uzavřena smlouva o dílo podle § 536 obch. zák., neboť úklidové práce jsou ve skutečnosti údržbou věci, ale pokud poté ve shodě se soudem prvního stupně aplikoval ustanovení upravující odstoupení od smlouvy u smluv o dílo, nelze konstatovat, že by jeho právní posouzení bylo nesprávné, neboť tím, že správně aplikoval § 560 a násl., § 436 až 444, § 345 odst. 2 obch. zák. a dovodil, že podle uvedených ustanovení žalovaná platně od smlouvy odstoupila, učinil nakonec správný právní závěr a správně uzavřel, že žalobkyně se nedopustila protiprávního jednání spočívající v neplatném odstoupení od smlouvy, čímž nebyl splněn jeden ze základních zákonných předpokladů pro žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody, představující ušlý 25 % zisk za dobu, kdy bylo žalobkyni zamezeno plnění povinností podle uzavřené smlouvy.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami a ani uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 96 530 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 96 605 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 16. března 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu