32 Odo 1007/2006
Datum rozhodnutí: 28.08.2006
Dotčené předpisy: § 301 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 1007/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně L. F. L. a.s., proti žalované A. S., a.s., o zaplacení 7 660 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2002, č.j. 16 Cm 423/97-94, ve výroku, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2005, č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002-136, s výjimkou zamítavého výroku pod bodem III., byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, č.j. 32 Odo 4/2004-177, změnil svým výrokem I. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2002, č.j. 16 Cm 423/97-94, v jeho výroku I., kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud při novém projednání odvolání vyšel ze zjištění doposud učiněných jak soudem prvého stupně, tak i soudem odvolacím, a s ohledem na stanovisko dovolacího soudu, že na straně žalobkyně došlo k porušení povinností ze smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1995 konstatoval, že pokud jde o započtenou smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč, žalované právo na tuto smluvní pokutu vzniklo. K námitce žalobkyně, že výkonem práv z této smluvní pokuty došlo k jednání odporujícímu poctivosti obchodování, odvolací soud vyšel ze závěru, že obě strany měly v dané věci povinnost smlouvu uzavřít, a ze zjištění, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí se vyznačuje jistou asymetričností, když neuzavření budoucí smlouvy bylo na straně žalobkyně postiženo smluvní pokutou, kdežto na straně žalované postiženo nebylo. Dovodil však, že smluvní vztah ohledně smluvní pokuty je ve smlouvě jasně uveden, nešlo o ujednání nějak rafinovaně v textu smlouvy skryté a i běžným čtením smlouvy bylo možno tuto situaci zjistit, proto žalobkyně musela s ní být od počátku srozuměna. Svůj závěr rozvedl v tom směru, že žalovaná nebyla zdaleka jediným obchodníkem s cennými papíry a pokud by smlouva žalobkyni nevyhovovala, mohla se obrátit na mnohé jiné obchodníky, nebyla tedy v situaci, že by neměla rozumnou možnost, jak jinak svou potřebu zajistit, a nebyla proto nucena akceptovat i pro sebe nevýhodná ustanovení proti své vůli. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že riziko pro případ, že budoucí smlouva uzavřena nebude, bylo vyšší na straně žalované, jíž hrozilo, že jí zůstanou v ruce akcie, kterých se bude možná těžko a ne právě výhodně nakonec zbavovat. Tento právní názor pak potvrdilo i další dokazování, z něhož vyplynulo, že žalované v důsledku neuzavření smlouvy vznikly náklady a škody, kdežto žalobkyni nikoliv. Odvolací soud proto uzavřel, že uvedená smluvní pokuta, jak při sjednání, tak i při uplatnění započtením, není dotčena rozporem s poctivostí obchodování.

Po úvaze o případné moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené ustanovení předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení. V dané věci byla však situace jiná, když obrana žalované stála na skutečnosti, že již před zahájením řízení si právo na smluvní pokutu proti pohledávce žalobkyně započetla, pohledávka žalobkyně tedy v důsledku zániku započtením již v době podání žaloby neexistovala. Uzavřel, že v projednávané věci se jedná již o právo zaniklé, přičemž do zaniklého práva nelze zasahovat.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou náhrady škody, kdy vyšel opět ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR, že k porušení povinnosti žalobkyní v daném případě došlo, tudíž tento předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody je splněn. Dále vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že o částku, kterou z důvodu náhrady škody žalovaná započetla, se majetek žalované zmenšil a tím vznikla na její straně skutečná škoda. Odvolací soud se již při svém prvém projednání odvolání zabýval zevrubně otázkou, která byla mezi účastníky sporná, to je otázkou příčinné souvislosti, jako dalšího předpokladu pro uplatnění náhrady škody, přičemž dospěl k závěru, že je dána. Protože nebyly tvrzeny a ani namítány žádné liberační důvody, odvolací soud dovodil, že předpoklady pro vznik práva na náhradu škody jsou dány. Odvolací soud se dále zabýval nově uplatněnou úvahou žalobkyně, vztahující se k náhradě škody v tom směru, zda její požadování a následné započtení není jednáním obchodně nepoctivým s akcentem na jednání žalované s P. b. Odvolací soud dospěl k závěru, že v postupu žalované vůči P. b. šlo o jednání zcela racionální, kdy škodlivé důsledky neuzavření budoucí kupní smlouvy se nijak nezvýšily, a naopak se tím eliminovala možnost, že by právě v budoucnu o jiné nároky narůst mohly. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu 2 427 740 Kč s příslušenstvím zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., neboť má za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a řeší tak otázku zásadního právního významu v rozporu s hmotným právem. Namítá, že napadený rozsudek vychází z právního názoru, že žalobkyně porušila závazek uzavřít kupní smlouvu, ale tento právní názor se opírá o výklad jiného právního předpisu, a to § 289 odst.1 obch. zák. a zcela pomíjí právní úpravu v § 290 odst. 1 a § 292 odst. 3 obch. zák. Dále poukazuje, že odvolací soud sice aplikoval správná ustanovení § 265 a 301 obch. zák., ale nesprávně je vyložil. Má za to, že vrchní soud pochybil, jestliže se omezil na posouzení, že žalované právo na smluvní pokutu a náhradu škody vzniklo, ale nezabýval se okolnostmi, za nichž žalovaná právo na smluvní pokutu a náhradu škody uplatnila. Podle přesvědčení žalobkyně je nutno postup žalované považovat za rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, protože měla časový prostor, odborné předpoklady i potřebné znalosti k učinění řádné výzvy z uzavření kupní smlouvy, ale neučinila tak, a na místo toho uplatnila právo na smluvní pokutu a náhradu škody a svým přístupem k věci (opožděné podání výzvy a dohodou o opatřování akcií s P. b.) se připravovala na svůj následný postup. Dovolatelka se domnívá, že uplatnění smluvní pokuty a náhrady škody a započtení proti pohledávce žalobkyně nemůže požívat pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku právní ochrany. Žalobkyně projevila i nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že započtením zanikla nejen pohledávka žalobkyně, nýbrž také pohledávka žalované na smluvní pokutu, a že proto nelze do tohoto zaniklého práva zasahovat ve smyslu § 301 obch. zák. Má za to, že má-li soud posuzovat důvodnost obrany jednoho z účastníků, zda vůči druhému vzniklo právo na smluvní pokutu, musí se zabývat i posouzením, zda nejsou podmínky pro její přiměřené snížení. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího sodu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými § 241a odst. 1 o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).

V dané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, jíž je napadán ve věci samé výrok odvolacího soudu, jímž změnil vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Namítá-li dovolatelka, že právní názor odvolacího soudu zcela pomíjí právní úpravu v § 290 odst. 1 obch. zák., podle níž zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy, a v § 292 odst. 3 obch. zák., která stanoví, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, nelze dovolatelce přisvědčit, že by závěr odvolacího soudu ohledně posouzení nároku na náhradu škody byl v rozporu s hmotným právem, konkrétně s uvedenými ustanoveními, jestliže zavázanou stranou k uzavření smlouvy byly obě strany. Pokud dovolatelka dále namítá, že odvolací soud sice aplikoval správné ustanovení § 265 obch. zák., ale nesprávně jej vyložil, omezil-li se na posouzení, že žalované právo na náhradu škody vzniklo, ale nezabýval se okolnostmi, za nichž žalovaná právo na náhradu škody uplatnila, není ani tato námitka důvodná, protože odvolací soud podrobně na straně 9 a 10 svého rozsudku zdůvodnil, proč jednání žalované neposuzoval jako jednání obchodně nepoctivé. Dovolací soud nespatřuje v posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nesprávné právní posouzení, které by vedlo k závěru, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Odvolacímu soud nelze vytknout nesprávný právní názor, dospěl-li k závěru, že jednání žalované vůči P. b. bylo zcela racionální, kterým se škodlivé důsledky neuzavření budoucí kupní smlouvy nijak nezvýšily, a naopak se eliminovala možnost, že by právě v budoucnu o jiné nároky narůst mohly.

Lze proto uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který vycházel v této napadené části rozsudku odvolacího soudu z argumentu nesprávného právního posouzení požadované náhrady škody, nebyl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalobkyně v této části, směřující do měnícího výroku odvolacího soudu, podle § 243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.

Pokud byl dovoláním napaden výrok odvolacího soudu, jímž vrchní soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o zamítnutí žaloby co do částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, připadá v této části v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěl-li by dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má v této napadené části po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud ČR však přijal závěr, že v této napadené části rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam nemá, neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 265 a 301 obch. zák.), a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.

Závěr odvolacího soudu, že uvedená smluvní pokuta, jak při sjednání, tak i při započtení, není dotčena rozporem s poctivostí obchodování, není v rozporu s § 265 obch. zák. Odvolací soud správně vzal v úvahu, že žalobkyně byla s možností povinnosti zaplatit žalované smluvní pokutu od počátku srozuměna, mohla se obrátit na mnohé jiné obchodníky s akciemi, nebyla tedy v situaci, že by byla nucena akceptovat ustanovení o smluvní pokutě, přičemž při právním posouzení správně přihlédl i ke zjištění, že riziko pro případ, že budoucí smlouva uzavřena nebude, bylo vyšší na straně žalované, jíž hrozilo, že jí zůstanou v ruce akcie, kterých se bude možná těžko a ne právě výhodně zbavovat a že nakonec v důsledku neuzavření smlouvy žalované vznikly náklady a škody, kdežto žalobkyni nikoliv. Z postupu žalované proto nebylo možno dovodit, že by se v dané věci jednalo o zneužití práva.

Dovolací soud rovněž neshledal rozpor s hmotným právem v závěru odvolacího soudu, že moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení, a že proto nebylo možné ustanovení o snížení smluvní pokuty v daném případě použít, jestliže si žalovaná již před zahájením řízení právo na smluvní pokutu započetla proti pohledávce žalobkyně, pohledávka žalobkyně v důsledku zániku započtením již v době podání žaloby neexistovala, jednalo se tudíž o právo zaniklé, do něhož nelze zasahovat.

Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

Dovolací soud vyšel z právního názoru, že rozhodnutí soudu ve smyslu § 301 obch. zák. je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat podle uvedeného ustanovení jen nárok existující, a proto dospěl k závěru, že nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu neexistuje. Mimoto moderační oprávnění podle cit. ustanovení může soud použít se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného případu a rovněž v tomto směru nelze dovodit, že použití či nepoužití tohoto práva v předmětném případě je otázkou zásadního právního významu obecně pro všechny případy tohoto druhu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce v této posuzované části zásadní význam a že tedy proti němu není v této části dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně v této napadené části směřující do potvrzujícího výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.

předsedkyně senátu