32 Odo 1003/2004
Datum rozhodnutí: 28.08.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 1003/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně D. L., a.s., proti žalované Č.p. p., a.s., o zaplacení 1 025 100 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 159/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č.j. 9 Cmo 654/2003-83, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 9 Cmo 654/2003-83, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2003, č.j. 16 Cm 159/2000-60, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 025 100 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako pronajímatelem a I., s.r.o. jako nájemcem byla dne 11. 6. 1998 uzavřena leasingová smlouva č. 10079/98, poté dne 9. 7. 1998 byla uzavřena pojistná smlouva mezi žalovanou jako pojistitelem a I., s.r.o. jako pojištěným, z níž je zřejmé, že se o žalobkyni jako vlastníku pojištěného automobilu, který byl předmětem leasingové smlouvy, nezmiňuje. Žalobkyně byla jako vlastník předmětného automobilu označena jen v prohlášení o vinkulaci z 20. 8. 1998, kde se pojišťovna (žalovaná) zavázala, že v případě vzniku pojistné události vyplatí pojistné plnění jen se souhlasem vlastníka jinému subjektu než je vlastník a že bude vlastníka bez prodlení informovat o vzniku nároku na přijetí pojistného plnění a o každém zpoždění v platbách pojistného plátcem pojištění a rovněž že nevypoví pojistnou smlouvu z důvodů uvedených v zákoně dříve, než bude informovat o této skutečnosti vlastníka pojištěného předmětu, a že v případě plnění toto poskytne na účet žalobkyně. Uvedené potvrzení bylo na žádost společnosti I., s.r.o. z 30. 10. 1998 nahrazeno potvrzením o provedení vinkulace pojistného plnění ve prospěch K. b., a.s. Dne 30. 8. 1999 bylo pojištěnému po ohlášení pojistné události poškození vozidla při dopravní nehodě dne 22. 6. 1999 sděleno, že pojištění zaniklo 14. 4. 1999 s ohledem na skutečnost, že pojištěný neplatil řádně a včas pojistné. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud o žalobním požadavku na zaplacení částky 1 025 100 Kč z titulu náhrady škody způsobené tím, že žalovaná o zániku pojištění žalobkyni včas neinformovala, učinil závěr, že žalovaná neměla vůči žalobkyni žádnou povinnost, neboť mezi účastníky nebyl založen žádný závazkový vztah, když obsah prohlášení o vinkulaci pojistného plnění ze dne 20. 8. 1998 je jen akceptem žalované k požadavku pojištěného, který byl v jeho dispozici jako strany pojistného vztahu, tímto prohlášením nedošlo ke vzniku smluvního vztahu mezi žalovanou a subjektem oprávněným z prohlášení o vinkulaci (žalobkyní), proto je vyloučena odpovědnost žalované za porušení závazku v konkrétním případě a žaloba nebyla důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení existence smluvního vztahu mezi účastníky, k němuž odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně na základě nesprávného skutkového zjištění, že prohlášení žalované z 20. 8. 1998 je pouze potvrzením o vinkulaci na žádost pojištěného. Dovolatelka má za to, že i kdyby prohlášení o vinkulaci svým obsahem nemohlo způsobit vznik závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, domnívá se, že žalovaná uvedla žalobkyni svým prohlášením v omyl, když vznik závazku deklarovala, přičemž následné jednání žalované, které nebylo v souladu s vlastním prohlášením, mělo být posouzeno jako výkon práva v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák., jež nepožívá právní ochrany. Podle dovolatelky uvedené prohlášení svým obsahem založilo inominátní závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou podle § 269 obch. zák., proto v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované (informovat žalobkyni o skutečnostech vedoucích k zániku pojistné smlouvy) vznikla žalobkyni škoda spočívající v plnění, které by žalobkyně v případě dané pojistnou událostí obdržela od pojišťovny, se kterou běžně uzavírala pojistné smlouvy, věděla-li by o skutečnosti, že původní pojistná smlouva zanikla. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzení věci a přitom namítá nesprávné skutkové zjištění ohledně prohlášení žalované ze dne 20. 8. 1998, když soud toto prohlášení považoval jen za potvrzení o vinkulaci, namítá tím, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech tím, že nedospěl k závěru, že žalovaná v tomto prohlášení zároveň deklarovala svůj závazek vůči žalobkyni, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

V projednávané věci je tedy výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena v tomto směru na kritice správnosti skutkových závěrů ohledně předmětného prohlášení ze dne 20. 8. 1998.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek však nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke vzniku smluvního vztahu mezi žalovanou a subjektem oprávněným z prohlášení o vinkulaci, a domnívá se, že došlo k uzavření inominátního závazkového vztahu mezi účastníky podle § 269 obch. zák., je nutno dovolatelce oponovat tím, že jednostranným právním úkonem (v daném případě prohlášením) nemůže dojít z uzavření smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, a tudíž závěr odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Pokud mezi účastníky neexistoval žádný smluvní vztah, nelze ani namítat, že odvolací soud pochybil, neaplikoval-li ustanovení § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neposoudil otázku neexistence smluvního vztahu mezi účastníky v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani nezbytný judikatorní přesah, neboť se týká konkrétních okolností daného případu ohledně vzniku smluvního vztahu mezi dvěma subjekty, proto dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. srpna 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu