salvia
Judikatura
Předpisy
Rejstříky
Výpočty





Načítám ...



ispis.cz


32 Odo 1415/2004
Datum rozhodnutí: 18.10.2005
Dotčené předpisy: § 323 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 1415/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. a.s., proti žalovanému Ing. L. B., podnikateli, o zaplacení částky 80 451,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 40 C 206/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2004, č.j. 15 Co 720/2003-71, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2004, č.j. 15 Co 720/2003-71, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 26. března 2003, č.j. 40 C 206/2002-52, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 26. března 2003, č.j. 40 C 206/2002-52, jímž Okresní soud ve Frýdku - Místku zamítl žalobu o zaplacení částky 80 451,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky jako zasilatelské odměny za přepravu zboží, kterou pro něho provedla na základě mezi nimi uzavřené zasílatelské smlouvy a kterou mu vyúčtovala čtyřmi fakturami (faktury číslo 186605774, 186605775, 186605776 a 186605830) v celkové výši 133 048,- Kč, přičemž předmětem žalobního nároku učinila jejich nedoplatek ve výši 80 451,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného závěru soudů obou stupňů byla mezi účastníky řízení na základě objednávek žalovaného a jejich akceptace splněním uzavřena přepravní smlouva podléhající režimu vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR (CMR) dále též jen Úmluva CMR . I když v řízení nebylo sporu o realizaci přepravy zásilek, jak byla žalovaným u žalobkyně objednána, žalobě ze dne 20. května 2002 na zaplacení ceny těchto přeprav soudy nevyhověly pro důvodně vznesenou námitku promlčení žalobního nároku ze strany žalovaného dle článku 32 odst. 1 písm. c) cit. předpisu, když jednoroční promlčecí doba skončila nejpozději v listopadu 1996.

Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně sice skutkově tvrdila obstarání přepravy zásilek pro žalovaného na základě zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), splnění tohoto svého závazku k obstarání přepravy však doložila a prokazovala mezinárodními nákladními listy CMR, v nichž je uvedena jako dopravce, přičemž své tvrzení o obstarání přepravy nijak nekonkretizovala a neprokazovala. Odvolací soud zdůraznil, že při posouzení smlouvy účastníků jako smlouvy uzavřené v režimu Úmluvy CMR by pro žalobkyni bylo právně bezvýznamné i odchylné posouzení dopisu žalovaného ze dne 25. března 1999 nazvaného uznání závazku, protože i při závěru o platnosti tohoto uznání by jednoroční promlčecí doba ode dne tohoto uznání uplynula daleko před zahájením řízení. V této souvislosti se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením uvedeného dopisu soudem prvního stupně, podle něhož pro neurčitost v něm uvedeného závazku nejde o uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z dopisu sice vyplývá, že žalovaný uznává pohledávku ve výši 90 451,- Kč z nezaplacených faktur, jelikož však v uznání tyto faktury blíže nespecifikuje, není patrné, jakou konkrétní pohledávku uznává. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tohoto pochybení se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů svým závěrem o neplatnosti uznání závazku. Zastává názor, že uznání závazku dopisem žalovaného ze dne 25. března 1999 je platné, neboť splňuje všechny náležitosti vymezené ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák. včetně určitosti závazku, která je naplněna stanovením jeho přesné výše. Závěr odvolacího soudu o nutnosti specifikace uznávaných faktur v uznání závazku dovolatelka označila za nepřípustný extenzivní výklad uvedeného zákonného ustanovení. Dovolávajíc se aplikace výkladových pravidel projevu vůle v § 266 obch. zák. tvrdí, že ze vzájemného jednání účastníků řízení předcházejícího uznání závazku zcela zřetelně a jasně vyplývá, že úmyslem žalovaného bylo uznat závazek vůči žalobkyni ve výši stanovené v písemném uznání a že oběma stranám bylo zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek žalovaný uznává. To vyplývá především ze vzájemné korespondence účastníků, především pak z dopisu žalobkyně ze dne 9. února 1999, který byl zaslán žalovanému krátce pře písemným uznáním závazku žalovaným. Žalovaný prokazatelně věděl, jaký závazek a z jakých faktur, jimiž byla pohledávka žalobkyně vyúčtována, uznává, přičemž uznaný závazek nelze zaměnit s žádným jiným závazkem žalovaného vůči žalobkyni, protože žádný jiný takový závazek neexistoval.

Dovolatelka rovněž oponuje názoru odvolacího soudu, podle něhož by nemělo na závěr o důvodnosti vznesené námitky promlčení podstatný význam ani odchylné právní posouzení dopisu žalovaného ze dne 25. března 1999, jelikož podle odvolacího soudu by i při závěru o platnosti tohoto uznání jednoroční promlčecí lhůta uplynula daleko před zahájením řízení. Domnívá se, že v souladu s § 407 odst. 1 obch. zák. běží od tohoto uznání nová čtyřletá (nikoli jednoroční) promlčecí doba, v rámci níž svůj žalobní nárok uplatnila u soudu.

Konečně podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil i právní povahu smluv uzavřených mezi účastníky. Zastává názor, že šlo o smlouvu zasílatelskou, na jejímž základě přepravu obstarala, z čehož dovozuje, že jí uplatněný žalobní nárok je nárokem na zaplacení úplaty za obstarání přepravy podle zasílatelské smlouvy dle § 601 a násl. obch. zák. I kdyby se však podle dovolatelky jednalo o smlouvu o přepravě podléhající režimu CMR, jak posoudil odvolací soud, nebyl byl nárok na zaplacení ceny takové přepravy promlčen. Jelikož vlastní nárok na přepravné není v citované Úmluvě CMR upraven, nelze podle jejího názoru ustanovení o promlčení v této úmluvě aplikovat a nárok na zaplacení ceny přepravy se promlčuje podle zásad a ve lhůtách upravených obchodním zákoníkem. Dovolatelka je tak přesvědčena o tom, že jak pro nárok na úplatu ze zasílatelské smlouvy, tak i pro právo na zaplacení ceny přepravy je nutné aplikovat ustanovení § 387 obch. zák. s tím, že obecná promlčecí doba činí podle § 397 téhož zákona čtyři roky. Za situace, kdy žalovaný v rámci obecné čtyřleté promlčecí doby uhradil část svého nepromlčeného závazku vůči žalobkyni ve výši 10 000,- Kč, došlo ve smyslu ustanovení § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. k přetržení stávající promlčecí doby a začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, v rámci níž žalobkyně svůj nárok u soudu uplatnila. Žalobní nárok proto podle dovolatelky promlčen není.

Na podporu uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka dále uvedla, že kromě samotné přepravy obstarala pro žalovaného i jiné služby s touto přepravou související (manipulaci a překládku kontejnerů se zbožím v přístavu), které zasílatel běžně obstarává pro svého příkazce jako součást obstarání přepravy věci a jež jsou odděleny od samotné přepravy a jsou poskytovány jen základě smluv zasílatelských, z nichž vyplývající nároky se promlčují v obecné čtyřleté promlčecí době podle obchodního zákoníku.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalovaného k dovolání nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a proto navrhl jeho odmítnutí. Zastává názor, že soudy obou stupňů věc správně právně posoudily, zejména pokud jde o ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. a článek 32 Úmluvy CMR, neboť jak bylo v řízení prokázáno, pohledávka žalobkyně má původ v mezinárodní přepravě.

Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v posouzení (řešení) otázky délky a běhu promlčecí doby žalobou uplatněného práva, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je ani neshledal.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v souzené věci podrobit dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu, že k uznání závazku nedošlo, jakož i jeho závěr o délce promlčecí doby.

Ustanovení § 323 obch. zák. stanoví, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena (první odstavec). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (druhý odstavec). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (třetí odstavec).

Výše uvedené ustanovení jako podmínku uznání závazku vyžaduje, že musí jít o závazek určitý , tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného dluhu) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka. Není-li dluh určen ani odkazem na příslušné faktury, nelze určitost úkonu, pro který je předepsána písemná forma, dovodit z toho, že účastníkům právního vztahu mělo být (bylo) zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužník uznává, jak tvrdí dovolatelka. Za stavu, kdy v dopisu žalovaného ze dne 25. března 1999 nejsou uvedeny faktury, jichž se uznání týká, a uznávaný dluh není určen ani odkazem na příslušné faktury, je závěr odvolacího soudu o neurčitosti uznání správný. Na správnosti tohoto posouzení nic nemění to, že v případě předmětné listiny spočívá neurčitost uznaného závazku též v tom, že není zřejmé, v jakém rozsahu (výši) žalovaný uznal každý ze čtyř závazků (dle čtyř faktur). Podle skutkově zjištěného stavu žalovaný totiž před dovolatelkou tvrzeným uznáním závazku částečně plnil (zaplatil žalobkyni částku 10 000,- Kč), když o započítání plnění platí ustanovení § 330 odst. 2 a 3 obch. zák.

Za stavu, kdy žalovaný dne 23. dubna 1999 žalobkyni uhradil již uvedený finanční obnos ve výši 10 000,- Kč, odvolací soud věc neúplně, a tudíž nesprávně právně posoudil, pokud se nevypořádal s ustanovením § 407 odst. 3 obch. zák., podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu. Pokud by uvedené částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu mělo, pak jen toho ze čtyř dluhů (faktur), na který by se částečné plnění ve výši 10 000,- Kč počítalo (§ 330 odst. 2, 3 obch. zák.).

Délka promlčecí doby závisí v souzené věci na tom, zda jde o právo na zaplacení úplaty ze zasílatelské smlouvy (§ 601 a násl. obch. zák.) nebo o právo na zaplacení přepravného ze smlouvy o přepravě (z přepravní smlouvy), uzavřené v režimu CMR.

Úmluva CMR byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., takže má ve smyslu ustanovení § 756 obch. zák. přednost před ustanoveními obchodního zákoníku upravujícími přepravní smlouvu.

Podle odvolacího soudu byla mezi účastníky uzavřena přepravní smlouva v režimu CMR. Za stavu, kdy odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odůvodňuje tento závěr pouze tím, že žalobkyně byla v mezinárodních nákladních listech uvedena jako dopravce a že své tvrzení o obstarání přepravy nijak nekonkretizuje a neprokazuje, je toto jeho právní posouzení nesprávné. Pro posouzení, o jaký smluvní typ se jedná, je obecně rozhodující, zda smlouva obsahuje zákonné náležitosti toho kterého smluvního typu (ty se u zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl. obch. zák. a u přepravní smlouvy v režimu CMR liší), a to včetně případného výkladu projevu vůle smluvních stran podle interpretačních pravidel upravených v ustanovení § 266 obch. zák. Skutečnost, že žalobkyně byla uvedena v mezinárodních nákladních listech jako dopravce (že prováděla přepravu), sama o sobě ještě neznamená, že nemohlo jít o dovolatelkou tvrzenou zasílatelskou smlouvu. Neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel přepravu, kterou má obstarat, uskutečnit sám (srov. § 605 odst. 1 obch. zák.).

Délka promlčecí doby se u uvedených smluvních typů liší. Zatímco v případě nároku na zaplacení úplaty ze zasílatelské smlouvy činí promlčecí doba čtyři roky (§ 397 obch. zák.), v případě práva na zaplacení přepravného ze smlouvy o přepravě uzavřené v režimu CMR jde o lhůtu jednoroční. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 32 Odo 53/0002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 83 (a předtím již v rozsudku ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000, a v rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 0do 767/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 135) formuloval právní závěr, podle něhož Úmluva CMR (uveřejněná vyhl. č. 11/1975 Sb.) v článku 32 odst. 1 neváže promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama výslovně upravuje, ale ke všem nárokům vzniklým z přeprav prováděných v režimu Úmluvy CMR. Úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se proto uplatní i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné podle Úmluvy CMR.

V případě uznání závazku (a to jak dle § 323 obch. zák., tak dle § 407 odst. 3 obch. zák.) by vždy, tedy i v obou případech (jak u zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl. obch. zák., tak u přepravní smlouvy v režimu CMR) počala běžet od tohoto uznání podle § 407 odst. 1 obch. zák. nová čtyřletá promlčecí doba. Odvolací soud tedy pochybil, pokud v odůvodnění rozsudku uvedl, že i při závěru o platnosti uznání by jednoroční promlčecí doba uplynula daleko před zahájením řízení.

Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. října 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu