32 ICm 4002/2015
č. j. (74) 32 ICm 4002/2015-64 (KSBR 32 INS 13646/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Klárou Vašákovou v právní věci

žalobce: Zrůstek a partneři v.o.s., IČO 25589644 sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 insolvenční správce dlužníků Benedikta anonymizovano , narozeného 21. 7. 1954 a Marie anonymizovano , anonymizovano oba bytem Mušlov 1197/2, 692 01 Mikulov zastoupený advokátkou Mgr. Veronikou Endryášovou sídlem Orlí 27, 602 00 Brno

proti žalovanému: Intrum Czech, s.r.o., IČO 27221971 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 zastoupený advokátem JUDr. Ervínem Perthenem sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové

o popření vykonatelné pohledávky

jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníků Benedikta anonymizovano , narozeného 21. 7. 1954 a Marie anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Mušlov 1197/2, 692 01 Mikulov, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 13646/2015

takto: I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že dílčí pohledávka č. 1 ve výši 117 745,41 Kč, přihlášená žalovaným jako věřitelem č. 2 přihláškou pohledávek P3 z 22. 7. 2015 do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 13646/2015, není v rozsahu 15 447 Kč po právu, se zamítá.

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková. isir.justi ce.cz

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že dílčí pohledávka č. 2 ve výši 96 870,68 Kč, přihlášená žalovaným jako věřitelem č. 2 přihláškou pohledávek P3 z 22. 7. 2015 do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 13646/2015, není po právu, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: 1. Incidenční žalobou ze dne 14. 10. 2015, která byla soudu doručena dne 15. 10. 2015, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že jeho vykonatelná dílčí pohledávka č. 1 ve výši 117 745,41 Kč, přihlášená žalovaným jako věřitelem č. 2 přihláškou pohledávek P3 z 22. 7. 2015 do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 13646/2015, není v rozsahu 15 447 Kč po právu a dále, že dílčí pohledávka č. 2 ve výši 96 870,68 Kč, přihlášená žalovaným jako věřitelem č. 2 přihláškou pohledávek P3 z 22. 7. 2015 do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 13646/2015, není po právu. Uvedl, že jako insolvenční správce dlužníka na přezkumném jednání částečně popřel věřitelovu dílčí pohledávku č. 1 co do výše 15 447 Kč a dílčí pohledávku č. 2 zcela, a to cod o pravosti, event. výše. Obě dílčí pohledávky byly žalovanou přihlášeny jako vykonatelné a takto byly správcem i přezkoumány. Uvedl dále, že v případě dílčí pohledávky č. 1 jde o náklady rozhodčího řízení, které měly žalované vzniknout rozhodnutím rozhodce k návrhu žalované, a to s odkazem na rozhodčí doložku ke smlouvě o úvěru č. 3022527392 z 26. 8. 2008 uzavřenou mezi předchůdcem žalované a dlužníkem. Dlužníku, který byl v prodlení s úhradou úvěru, bylo rozhodčím nálezem uloženo, aby věřiteli zaplatil celkem 118 595,41 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z částky 122 595,41 Kč od 10. 10. 2013 do 14. 10. 2013, smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 120 595,41 Kč od 15. 10. 2013 do 18. 11. 2013 a smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 118 595,41 Kč od 19. 11. 2013 do zaplacení; vedle toho bylo dlužníku uloženo zaplatit na nákladech rozhodčího řízení částku 15 447 Kč. Vzhledem k tomu, že ve spotřebitelských smlouvách nelze podle Nejvyššího soudu platně sjednat rozhodčí doložku, byla tato dílčí vykonatelná pohledávka věřitele popřena v části nákladů rozhodčího řízení. Pokud jde o dílčí pohledávku č. 2 představovanou smluvní pokutou, tak tato nikdy podle názoru insolvenčního správce nevznikla, neboť nebylo nikdy uzavřeno smluvní ujednání, na jehož základě by žalovaná byla po dlužníkovi oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z dlužné částky. Odkazuje přitom na Dohodu o uznání dluhu č. 1028510127, jejímž smyslem bylo pouze deklarovat výši dosavadního, již existujícího závazku dlužníka k žalované, nikoli vytvoření závazku nového. Absentuje zcela odůvodnění, pro jaký případ porušení povinnosti je možné úhradu smluvní pokuty po dlužníku požadovat. Nic na tom nemůže změnit ani Smluvní ujednání, do nichž bylo podle tvrzení věřitele ujednání o smluvní pokutě vtěleno, a které byly ve formě přílohy k listině Dohody o uznání dluhu připojeny. V nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11 bylo vysvětleno, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž připojuje spotřebitel svůj podpis). Pro případ, že by soud shledal takové smluvní ujednání za existující, namítá jeho hrubý rozpor s dobrými mravy a příslušnými ustanoveními na ochranu spotřebitele.

2. Žalovaná navrhla v podání ze dne 14. 8. 2017 zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Uvedla, že má za to, že předložila rozhodčí nález, který dokládá vykonatelnost popřené pohledávky. Následně je pak nutné postupovat v souladu s ustanovením § 199 odst. 2 IZ, podle kterého platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková. předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Tedy z § 199 odst. 2 IZ jednoznačně vyplývá, že: a. pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti neuplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, je to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky, b. pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti uplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, není to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky, c. jiné právní posouzení věci nikdy nemůže být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky, d. pokud je uvedeno něco jiného, než skutečnosti, nemůže to být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky. S ohledem na to není možné (jak požaduje žalobce), aby se soud v nadepsaném řízení zabýval předmětnou dohodou o uznání dluhu, rozhodčí smlouvou, jejich jednotlivými ujednáními a platností jejich uzavření. Rozhodující je, že pohledávky jsou vykonatelné. Rozhodce se pohledávkami žalovaného podrobně zabýval, posoudil, zda dohoda o uznání dluhu, její smluvní ujednání a rozhodčí smlouva byly platně uzavřeny, a jestliže poté uložil dlužníku, aby věřiteli zaplatil předmětné pohledávky, jedná se o hodnocení, že pohledávky jsou po právu. Výkladem § 199 odst. 2 InsZ se zabýval Nejvyšší soud ČR, a to konkrétně v rozhodnutí ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a v rozhodnutí ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011. Z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zejména z rozhodnutí ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, plyne jednoznačný názor, že rozhodčí nález, který je posuzován v tomto incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení a není proto možné vycházet z jiného právního posouzení. Skutkové závěry žádný z účastníků nezpochybnil a ty jsou tak dány. Odlišné právní posouzení v tomto případě použito být nemůže. Dále žalovaný odkazuje na rozsudky Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, které se zabývaly obdobnými věcmi a podpořily argumentaci (rozsudky Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 12 VSOL 15/2016-69, ze dne 26. 10. 2016, č.j. 12 VSOL 52/2016-72, ze dne 10. 11. 2016, č.j. 12 VSOL 182/2016-59, ze dne 16. 2. 2017, rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. 103 VSPH 149/2016-45, ze dne 30. 11. 2016). V daném případě se jedná prokazatelně o vykonatelné pohledávky a insolvenčnímu správci nepřísluší posuzovat takové pohledávky jiným právním posouzením. Smysl úpravy obsažené v § 199 odst. 2 InsZ je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v § 199 odst. 2 InsZ (v rozhodném znění) bylo obsaženo v § 199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k § 198 a § 199 osnovy), v § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být vyrobena ), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. ( ) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení § 199 odst. 2 osnovy, jež se nakonec do insolvenčního zákona nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat). Obecně tedy platí, že (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 InsZ) u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková. námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) [spor o výši]. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem InsZ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (k pojmu právní posouzení věci srov. i definici uvedenou výše k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci ( jiným právním posouzením věci); srov. ke změnám příslušenství např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné . V případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání, tedy jestliže žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným (§ 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř. o. s. ř.), provádí právní posouzení věci. Ponechají-li se stranou ostatní procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, pak lze říci, že úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) [§ 153a odst. 2 o. s. ř.]. Přitom smír nelze schválit

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

(a rozsudek pro uznání nelze vydat), je-li v rozporu s právními předpisy; srov. dikci § 99 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. a v literatuře k tomu např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1042. Tento závěr se ustáleně prosazuje též v judikatuře. Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Omezení odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Rozhodčí nález posuzovaný v tomto incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení, přičemž takovéto závěry rozhodce pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR zahrnují úsudek rozhodce, že jím přiznávané nároky neodporují právním předpisům a že objektivně existují. K prokázání, že se jedná skutečně o vykonatelnou pohledávku, uvede žalovaný z důvodu právní jistoty i argumentaci týkající se platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy. V otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) a k tomu, kdo podává rozhodčí žalobu, byla soudní praxe usměrněna usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Stejnou situaci řešil Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 194/2013, pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, či pod sp. zn. 31 Cdo 1945/201. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, Nejvyšší soud shledal podle § 39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala, nýbrž stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, Nejvyšší soud-s připomenutím rozhodnutí uvedených shora-opět uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a rozhodčí řád vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Ústavní soud se ke způsobu určení osoby rozhodce ve smyslu § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyslovil ve stěžejním nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Ve všech výše uvedených věcech, které byly výše zmíněnými soudy posuzovány,

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková. nebyl v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě určen, vybrán měl být třetí osobou ze seznamu vedeného právnickou nebo fyzickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; seznam obsahující výčet fyzických osob povolaných k rozhodnutí sporu (rozhodců) nebyl součástí rozhodčí smlouvy. V daném případě se však závěry shora formulované neuplatní. V daném případě jsou uvedeni ad hoc rozhodci (fyzické osoby), z nichž každý je oprávněn spor smluvních stran samostatně rozhodnout. Nejde o určení více rozhodců , kteří by byli (společně) oprávněni rozhodovat a jejichž počet by musel být vždy lichý. Smluvní strany se v rozhodčí smlouvě jednoznačně (transparentně) dohodly na rozhodci (rozhodcích) způsobem vyhovujícím ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Rozhodci byli určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu neměnný. Skutečnost, že oprávněn rozhodnout majetkový spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.); podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen. Rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (k tomu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině-viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12). Z uvedeného rozhodnutí a i z níže jmenovaných soudních rozhodnutí vyplývá, že by dlužník byl zněním rozhodčí smlouvy jakkoli uveden v omyl. Argumentaci výše uvedenou podporují i následující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 , ze dne 29. 7. 2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, ze dne 29. 9. 2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, ze dne 24. 9. 2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015, ze dne 22. 4. 2015 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 913/2014, ze dne 25. 2. 2016 Žalovaný upozorňuje na § 13 NOZ, dle kterého platí, že Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Žalovaný tedy žádá, aby byla respektována žalovaným shora uvedená judikatura a pokud by tak nebylo učiněno, aby rozhodnutí bylo pečlivě odůvodněno. Pokud jde o institut smluvní pokuty, je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 498/2009, ze dne 26. 7. 2010). Proto má žalovaný za to, že tato částka neodporuje dobrým mravům. Uvedenou argumentaci podporují níže uvedená soudní rozhodnutí: a. Ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (například procentní částkou za každý měsíc prodlení), není neplatné. K tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 1109/2000, ze dne 26. 7. 2000, b. Sjednání výše či způsobu určení smluvní pokuty je věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu i konkrétní částkou za každý den prodlení (obdobně jako v případě úroku z prodlení). K tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 426/2001, ze dne 19. 12. 2002,

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

c. Posouzení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit individuálně, takže i smluvní pokutu přesahující 100 % hodnoty zajišťované pohledávky lze považovat za přiměřenou. Vzhledem k tomu, že posuzování přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, nelze spatřovat otázku zásadního významu v tom, že jiná rozhodnutí hodnotí výši smluvní pokuty dosahující hodnoty předmětu plnění jako nepřípustná. K tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, ze dne 25. 9. 2012, d. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. K tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 30. 5. 2007, e. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné pohledávky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty závisí plně na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní-čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích znevýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o ní proto není neplatné; podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. I smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajišťované pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou a proto i v souladu s dobrými mravy. K tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 26. 4. 2012, f. Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení § 301 obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodně

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

právních vztazích považovat za neplatné pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci řeší § 301 obch. zák., kde je zakotveno právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. K tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 3789/2011, ze dne 29. 11. 2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 805/2005, ze dne 21. 3. 2007. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že smluvní pokuty nemohou být součástí obchodních podmínek, ale pouze smlouvy hlavní (zde žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). V Ústavním soudem posuzované věci se jednalo o zcela jinou skutkovou situaci, a to následující: UPC, a. s., zapůjčil spotřebiteli modem a uzavřel s ním smlouvu o poskytování služeb, která obsahovala drobným písmem odkaz na všeobecné obchodní podmínky (tzv. včleňovací doložku), ale před podpisem smlouvy o poskytování služeb mu všeobecné obchodní podmínky nebyly předány a nebyl ze strany poskytovatele seznámen ani s jejich obsahem. Jednalo se tedy o něco zcela jiného-samostatné obchodní podmínky, v podstatě jakási od smlouvy oddělená knížka, která nebyla na tom samém listu papíru, který spotřebitel podepisoval. Zde však dlužník podepsal dohodu o uznání dluhu a rovněž podepsal obchodní podmínky. Dlužník se s nimi dozajista seznámil, na ten samý papír připojil svůj podpis. Dlužník tedy podepsal ten samý papír, kde jsou uvedena smluvní ujednání obsahující smluvní pokuty. Skutkově je to diametrálně odlišná situace, než v případě, ke kterému se vyjadřoval Ústavní soud. Navíc je zapotřebí upozornit, že i v uvedeném nálezu se Ústavní soud ČR vyjadřoval k tomu, že v každém konkrétním případě je zapotřebí zkoumat, zda byl klient seznámen s obchodními podmínkami a závěry tohoto nálezu Ústavního soudu ČR tak nelze paušalizovat a vytrhávat z kontextu. V daném byl dlužník se smluvními podmínkami seznámen, když i dlužník na smluvní podmínky připojil svůj podpis. Pokud by s nimi seznámen nebyl, či pokud by mu nebyly předloženy, jak by na ně mohl umístit svůj podpis?

3. Žalující správce v reakci na uvedené podání uvedl, že žalovaný věřitel nedisponuje vykonatelným exekučním titulem v podobě rozhodčího nálezu, neboť rozhodčí smlouva nebyla platně sjednána a řízení před rozhodcem neproběhlo řádně. V řešeném případě jde o smlouvu formulářovou, do jejíhož obsahu neměl dlužník jakoukoli možnost zasáhnout. K platnosti rozhodčí doložky pak Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 uzavřel, že nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele, pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru-pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům. Dále v rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 Nejvyšší soud konstatoval, že jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). V neposlední řadě v rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 ICdo 10/2013 vysvětlil, že netransparentní určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

(absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 29. 2. 2012) také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. K transparentnosti výběru rozhodce se Nejvyšší soud vyjádřil dále v rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 4475/2014, v němž zdůraznil, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 609/2014 pak byl jednoznačně deklarován závěr, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť v ní dohodnutá procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení. Ústavní soud se rovněž zabýval platností rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, a to např. v nálezech II. ÚS 2164/10, II. 305/10, IV. ÚS 3402/13, IV. ÚS 4709/12. Z předmětných nálezů vyplývá závěr, že platně lze sjednat rozhodčí doložku pouze za předpokladu, že bude dle transparentního a jednoznačného pravidla určena osoba rozhodce a dále musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní pravidla srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, že by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek k uplatnění spotřebitelova práva). v § 3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. Podle odst. 4 téhož ustanovení, s dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky poskytne podnikatel spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doložky. Podle odst. 5 pak, rozhodčí doložka uzavřená podle odstavce 3 musí obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, b) způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení, c) odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, d) místu konání rozhodčího řízení, e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a f) tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. Rozhodčí smlouva je řešeném případě neplatná, a to z důvodu, že je vyhotovena na předtištěném formuláři, do nějž nebylo možné jakkoli zasahovat, rozhodčí smlouva neobsahuje transparentní výběr rozhodce, když obsahuje jména celkem 10 rozhodců a není zřejmé, jakým způsobem bude určeno jméno konkrétního rozhodce ve věci a rozhodčí smlouva negarantuje dlužníkovi jako spotřebiteli procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. Na tom nemůže nic změnit ani podpis listiny označené jako Prohlášení dlužníka o splnění informační povinnosti věřitele . Žalobce má za to, že je na místě zkoumat okolnosti uzavření rozhodčí smlouvy, zejména kdo ji za žalovaného podepsal, kde došlo k podpisu smlouvy, kdo inicioval schůzku aj. Žalobkyně dále namítá, že rozhodčí řízení neproběhlo řádně a žádá provedení důkazu spisem rozhodce pro účely zjištění, zda byla dlužníku zasílána výzva k vyjádření se k rozhodčí smlouvě, zda ji dlužník převzal a jakým způsobem byl poučen o následcích nevyjádření se k podané žalobě.

4. Při jednání dne 8. 2. 2018 se obě strany sporu shodly na tom, že klíčové je řešení otázky, zda jde v řešené věci o vykonatelnou pohledávku, a zda je tudíž na místě nezohlednit právní námitky snesené žalujícím insolvenčním správcem ve smyslu § 199 odst. 2 IZ.

5. Před zkoumáním důvodnosti incidenční žaloby je nutné zabývat se nejdříve otázkou, zda tato byla podána včasně. Z § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona ve znění ke dni podání žaloby (dále jen InsZ ) vyplývá, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde- li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Přezkumné jednání, na němž byla popřena pohledávka žalovaného co do pravosti, se konalo dne 16. 9. 2015. Žaloba byla insolvenčním správcem soudu doručena dne 15. 10. 2015. Je zřejmé, že incidenční žaloba byla aktivně legitimovaným žalobcem (insolvenční správkyní byla podle usnesení zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. KSBR 32 INS 13646/2015-A-11 ustanovena JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková) podána včas a proti pasivně legitimovanému žalovanému (věřiteli pohledávky P3)

6. Soud provedl dokazování navrženými listinnými důkazy, přičemž zjistil, že:

Z přihlášky žalovaného doručené soudu dne 23. 7. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dlužníka Benedikta anonymizovano jako příslušenství dílčí pohledávky č. 1 v celkové výši 15 447 Kč náklady právního zastoupení ve výši 14 907 Kč a rozhodčí poplatek ve výši 540 Kč. Uvedl, že se jedná o příslušenství jistiny 102 298,41 Kč, jehož právním titulem je dluh z Dohody o uznání dluhu č. 1028510127 ze dne 3. 6. 2012, která je uznáním dluhu ze smlouvy o úvěru GE Money Multiservis, a.s. ze dne 26. 8. 20087, č. úvěru 3022527392 a Smlouva o úvěru GE Money Multiservis, a.s. ze dne 26. 8. 2008, č. úvěru 3022527392. Jde o pohledávku vykonatelnou, nezajištěnou, nepodřízenou, peněžitou, nepodmíněnou a splatnou od 11. 2. 2014. Věřitel uvedl, že pohledávka byla odkoupena od GE Money Multiservis a.s. na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 2. 2011 a Seznamu postupovaných pohledávek ze dne 19. 3. 2012. Dlužník podle Dohody o uznání dluhu č. 1028510127 ze dne 6. 3. 2012 neodvolatelně uznává svůj závazek za věřitelem co do důvodu a výše, dluh postoupený z GE Money Multiservis, a.s. V případě prodlení dlužníka s úhradou závazku se dlužník zavazuje hradit věřiteli nesplacenou část závazku spolu se smluvní pokutou podle daných článků Dohody o uznání dluhu. Nárok na tyto částky byl věřiteli přiznán vykonatelným rozhodčím nálezem sp. zn. 403 Rozh 6672/2013-7. Dílčí pohledávku č. 2 pak představuje smluvní pokuta ve výši 96 890,68 Kč podle čl. 7 odst. 7. 2. písm. c) smluvních ujednání DUD, konkrétně smluvní pokuta ve výši 0,15 % denně z dlužné částky 122 595,41 za úrokové období od 9. 10. 2013 do 31. 5. 2014, podle rozhodčího nálezu sp. zn. 403 Rozh 6672/2013-7, a smluvní pokutou ve výši 0,1 denně z dlužné částky 114 595,41 Kč za úrokové období od 1. 6. 2014 do zaplacení, podle rozhodnutí top managementu společnosti Intrum Justitia Czech, s.r.o. Jde o pohledávku vykonatelnou, nezajištěnou, nepodřízenou, peněžitou, nepodmíněnou a splatnou od 9. 10. 2013.

Z výpisu z veřejného rejstříku žalobce (dřívější obchodní firma Intrum Justitia Czech, s.r.o.) se zjišťuje právní osobnost žalovaného věřitele a aktuální obchodní firma.

Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze 7. 2. 2011 včetně přílohy č. 1 a Seznamu postupovaných pohledávek č. 14 na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi postupitelem a postupníkem dne 7. 2. 2011 má soud za prokázané, že společnost GE Money Bank a.s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 28 Praha 4-Michle, coby postupitel postoupila společnosti Profidebt, s.r.o., coby postupníku objem pohledávek za dlužníky, když pod pořadovým číslem 57 postupník postoupil postupiteli pohledávku za dlužníkem Benediktem anonymizovano , číslo smlouvy 3022527392, výše pohledávky 108 670 Kč.

Ze Smlouvy o úvěru č. G03000379 ze dne 26. 8. 2008 uzavřená mezi dlužníkem a GE Money Multiservis a.s., se podává dlužníkovi poskytnutý úvěr ve výši 100 000 Kč. Součástí textu je doložka, že obě strany smlouvy odkazují na úpravu obsaženou v obchodních podmínkách smlouvy o úvěru Multiservis, které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Zákazník obchodní

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková. podmínky před podpisem smlouvy převzal, seznámil se s nimi a nemá k nim výhrady a zavazuje se je dodržovat. Smlouva je opatřena podpisem dlužníka Benedikta anonymizovano a obchodního zástupce Zbyňka Gála.

Z platební historie ke smlouvě č. 3022527392 na jméno Benedikt anonymizovano bylo zjištěno, jaké byly pohyby na tohoto úvěrovém účtu ke smlouvě č. 3022527392.

Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 3. 2012 z GE Money Bank na Profidebt bylo zjištěno, že dlužníku bylo oznámeno, že došlo k převodu práv a povinností ze společnosti GE Money Multiservis, s.r.o. na GE Money, s.r.o., a to včetně pohledávky za ním ze smlouvy o úvěru č. 3022527392, a to v důsledku vkladu části podniku GE Money Multiservis, s.r.o. do GE Money, s.r.o. GE Money, s.r.o. pak zanikla vnitrostátní fúzí sloučením se společností GE Money Bank, a.s., která poté pohledávku za dlužníkem společnosti Profidebt, s.r.o.

Z Dohody o uznání dluhu č. 1028510127 se splátkovým kalendářem ze dne 3. 6. 2012 (dále jen Dohoda) se zjišťuje konečný závazek dlužníka Benedikta anonymizovano ve výši 141 019 Kč vůči věřiteli společnosti Profidebt, s.r.o., se splátkovým režimem 71 splátek po 2 000 Kč měsíčně. Nedílnou součástí je Rozhodčí smlouva uzavřená mezi Profidebt a dlužníkem dne 3. 6. 2012 a Prohlášení dlužníka o splnění informační povinnosti věřitele téhož data. Z Rozhodčí smlouvy uzavřené mezi Profidebt a dlužníkem dne 3. 6. 2012 (dále jen Rozhodčí smlouva) má soud za prokázané, že podle čl. II. bod 2. 1. se účastníci dohodli, že veškeré spory o nároky vzniklé z Dohody o uznání dluhu číslo 1028510127, včetně směnky vystavené na základě Dohody budou rozhodovány v rozhodčím řízení dle zákona číslo 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a podle pravidel rozhodčího řízení. V článku III., bod 3.1. Rozhodčí smlouvy má soud za prokázané, že si účastníci Rozhodčí smlouvy ujednali, že veškeré spory podle bodu 2. 1. této Rozhodčí smlouvy budou v prvním stupni rozhodovány kterýmkoliv z rozhodců uvedených v bodě 3.3. Rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení bude vedeno vždy jediným ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce. Žalobce projeví svojí volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu (návrh na zahájení řízení). V bodě 3. 3. je uveden soupis deseti rozhodců, když pod pořadovým číslem 5 je uveden Mgr. Jan Fišer se sídlem Masarykovo nám. 1544, Zelené předměstí, 530 02 Pardubice. Pod bodem 3. 4. se podává, že rozhodčí řízení je neveřejné, ústní projednání bude nařízeno po žádosti některé ze stran nebo pokud rozhodce shledá podklady pro rozhodnutí nedostačující.

Z rozhodčího nálezu z 23. 1. 2014, č. j. 403 Rozh 6672/2013-7, rozhodce Mgr. Jana Fišera vyplývá, že tímto rozhodl rozhodce o tom, že žalovaný dlužník Benedikt anonymizovano má povinnost zaplatit Profidebt částku ve výši 118 595,41 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 118 595,41 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z částky 122 595,41 Kč od 10. 10. 2013 do 14. 10. 2013, smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 120 595,41 Kč od 15. 10. 2013 do 18. 11. 2013 a smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 118 595,41 Kč od 19. 11. 2013 do zaplacení; vedle toho bylo dlužníku uloženo zaplatit na nákladech rozhodčího řízení částku 15 447 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 7. 2. 2014. Rozhodce uvedl, že funkci rozhodce přijel, a to podle § 5 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Dále uvedl, že zaslal dlužníku výzvu k vyjádření z 2. 12. 2013 spolu s návrhem na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání rozhodčího nálezu, v níž vyzval dlužníka, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ve věci písemně vyjádřil, a aby v případě, že nárok věřitele neuznává, ve vyjádření vylíčil skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, a aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Tato výzva byla dlužníku doručena dne 16. 12. 2013, ten se však nijak nevyjádřil. Rozhodce k rozhodnutí dospěl jednak po posouzení předložených písemností, z nichž se mu oprávněný nárok věřitele podával, a jednak pro pasivitu dlužníka, tj.

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

vycházel z toho, že nárok uplatněný rozhodčí žalobou dlužník uznal (dospěl k tomu, že došlo k uplatnění tzv. fikce uznání nároku věřitele).

Z výpočtu smluvní pokuty k pohledávce za dlužníkem má soud za prokázané, jakým způsobem dospěl věřitel k výši smluvní pokuty uplatněné přihláškou jako dílčí pohledávka č. 2.

Z přehledu plateb má soud za prokázané, kdy a kolik dlužník věřiteli na pohledávku splácel.

Ze zápisu o přezkumném jednání z 16. 9. 2015 včetně listu přihlášené pohledávky P3 věřitele č. 2 bylo zjištěno, že bylo celkem přihlášeno 214 606,09 Kč z titulu svou dílčích pohledávek, které byly správcem přezkoumány tak, že dílčí pohledávka č. 1 z titulu neuhrazeného úvěru ve výši 117 745,41 Kč byla insolvenčním správcem i dlužníkem uznána v rozsahu jistiny 102 298,41 Kč, v rozsahu příslušenství ve výši 15 447 Kč dlužník pohledávku věřitele uznal, správce ji popřel co do výše s tím, že pohledávka v popřené výši nevznikla, rozhodčí doložka nebyla sjednána platně a věřiteli nevzniklo právo požadovat náhradu nákladů rozhodčího řízení. Dílčí pohledávka č. 2 byla dlužníkem uznána v plném rozsahu, správce ji zcela popřel s tím, že šlo o popření co do pravosti, event. výše s tím, že smluvní pokuta nevznikla pro rozpor s dobrými mravy.

Z usnesení z 14. 7. 2015, č. j. KSBR 32 INS 13646/2015-A-11, kterým byl zjištěn úpadek, povoleno oddlužení dlužníka-manželů Benedikta a Marie anonymizovano a ustanoven IS JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková, byla zjištěna totožnost insolvenčního správce legitimovaného podat žalobu v této právní věci a den zjištění úpadku.

Z usnesení zdejšího soudu z 12. 10. 2017, č. j. KSBR 32 INS 13646/2015-B-20, o odvolání z funkce IS JUDr. Koníčkové a ustanovení do funkce IS Zrůstek a partneři v.o.s. bylo zjištěno, že soud přistoupil k ustanovení nového insolvenčního správce v průběhu tohoto řízení.

7. Soud zhodnotil všechny důkazy, každý jednotlivě a všechny pak v jejich vzájemných souvislostech, a dospěl k závěru o skutkovém stavu tak, jak je v dílčích podrobnostech uveden u každého z výše uvedených důkazních prostředků.

8. Soud především shledal rozhodčí smlouvu jako platně uzavřenou, a to i s ohledem na konstantní judikaturu odvolacího soudu, podle kterého je totožná rozhodčí doložka řádným a platným ujednáním stran smlouvy o tom, jakým způsobem a kdo bude jejich případný spor s uzavírané úvěrové smlouvy řešit (k tomuto srovnej zejména rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2017, ve věci sp. zn. 12 VSOL 182/2016 (sp. zn. 39 ICm 3227/2014, KSOS 39 INS 12297/2014) Vydaný rozhodčí nález je proto podle názoru soudu řádným, nikoli nicotným rozhodnutím; přihláška pohledávky žalovaného je proto pohledávkou vykonatelnou tak, jak ji žalovaný do insolvenčního řízení na majetek dlužníka přihlásil.

9. Podle § 199 odst. 2 a 3 InsZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

10. Uvedené ustanovení fakticky zapovídá přezkoumávat pravomocná rozhodnutí příslušného orgánu. Nesprávné právní posouzení věci, o které se pravomocné rozhodnutí opírá, důvodem popření pohledávky být nemůže. Uplatnit lze pouze takové skutečnosti, které dlužník v řízení

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

předcházejícím vydání pravomocného rozhodnutí neuplatnil, a kdy takové rozhodnutí (zejm. z důvodu pasivity dlužníka) bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

11. V řešené věci, pokud jde o přípustnost vykonatelných pohledávek, dospěl soud k závěru, že se lze opřít o závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, (KSOS 39 INS 12297/2014) publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013 nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2013, sen. zn. 29 Cdo 392/2011). V nich formuloval závěry, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 InsZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, například proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.).

12. S ohledem na obsah odůvodnění rozhodčího nálezu, který je rozhodnutím pro uznání podle tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o.s.ř., vydaným rozhodcem Mgr. Janem Fišerem v této věci jsou podle názoru soudu námitky žalobce vtělené do důvodu popření obou dílčích pohledávek žalovaného námitkami právními, tedy námitkami jiného právního posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 InsZ, kterými se v tomto incidenčním sporu zabývat nelze, neboť žalobci nepřísluší. Rozhodce totiž právně věc posoudil (včetně napadené smluvní pokuty), když rozhodl, že jsou splněny podmínky pro vydání rozhodčího nálezu pro fikci uznání uplatněného nároku (a to vedle toho, že se zabýval předloženými listinami, z nichž se mu nárok věřitele rovněž podával). Výhrady snesené proti platnosti ujednání o smluvní pokutě přiznané pravomocným rozhodčím nálezem pro uznání v rovině právní (argumentem, že smluvní pokutu nelze platně sjednat v obchodních podmínkách žalovaného, ale pouze smlouvy samotné, a tvrzení o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy) jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci, popř. dlužníkům jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 části věty za středníkem InsZ.

13. Z uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

14. Ve vztahu mezi žalobcem, který je insolvenčním správcem, a žalovaným, bylo rozhodnuto podle § 163 InsZ, § 202 odst. 1 InsZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce jako procesně neúspěšná strana sporu by byl povinen zaplatit žalovanému náklady tohoto řízení. Ve smyslu § 202 odst. 1 InsZ, však ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Soud proto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních.

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.

Pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty (§ 164 IZ).

Brno 8. února 2018

Mgr. Klára Vašáková v. r. samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková.