32 Cdo 984/2012
Datum rozhodnutí: 24.03.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb.



32 Cdo 984/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, PSČ 506 01, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 53.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 256/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2011, č. j. 21 Co 405/2011-61, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. května 2011, č. j. 12 C 256/2010-38, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 53.000,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel předkládá otázky výkladu ustanovení § 53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2014, vztahující se k postupu zdravotní pojišťovny v řízení o vydání výkazu nedoplatků. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se jedná o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a zároveň tvrdí, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud podle argumentace dovolatele odchýlit (rozsudek ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod číslem 55/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 14 a rozsudek ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), s dovolatelem vymezenou problematikou nikterak nesouvisí.
Dovolatel má pravdu v tom, že Nejvyšší soud skutečně otázky ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně otázek procesních, ve své rozhodovací praxi neřešil. Je tomu tak z toho důvodu, že se jedná o otázky veřejného práva, jejichž řešení není v pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení (srov. § 7 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 907/2002, uveřejněné pod číslem 65/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zabýval-li se Nejvyšší soud výkazy nedoplatků, pak jen jako titulem pro výkon rozhodnutí či exekuci. Rozhodování ve věcech veřejného práva je svěřeno soudům ve správním soudnictví (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního) a k zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování v oblasti veřejného práva je povolán Nejvyšší správní soud (§ 12 posledně citovaného zákona). Otázky veřejného práva, které v souzené věci předkládá dovolatel, jsou ovšem soudy v občanském soudním řízení oprávněny zkoumat jako otázky předběžné (srov. § 135 odst. 2 o. s. ř.) pro potřeby rozhodování ve věcech, v nichž je dána jejich pravomoc, tedy též ve sporech o náhradu škody.
Dovolatel se v souzené věci domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že zdravotní pojišťovna v řízení o vydání výkazu nedoplatků porušila zákonem stanovený postup - vydala výkaz nedoplatků (na jehož základě jí pak dovolatel plnil), aniž se zabývala jeho námitkami proti vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění.
Závěr odvolacího soudu o tom, že zdravotní pojišťovny jsou právnickými osobami, kterým zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, je v souladu s ustálenou judikaturou (vedle rozhodnutí citovaného odvolacím soudem srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 1995, sp. zn. 7 A 68/95, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2001, pod číslem 810). I když se, jak zdůraznil odvolací soud, na řízení o vydání výkazu nedoplatků, jimiž bylo předepsáno dlužné pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a penále, nevztahují obecné předpisy o správním řízení, je vydávání výkazu nedoplatků (který je oproti názoru dovolatele rozhodnutím, nikoliv právním úkonem, srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 3 Ads 83/2009, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 6 Ads 160/2012, oba in www.nssoud.cz ) a postup (řízení) mu předcházející, upravené ustanovením § 53 zákona č. 48/1997 Sb., výkonem státní správy, která byla zdravotním pojišťovnám jako právnickým osobám svěřena zákonem (tj. zákonem č. 48/1997 Sb.). Za škodu, kterou způsobily právnické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem, vzhledem k ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (jež v nezměněné podobě platilo též v rozhodné době), neodpovídají tyto právnické osoby, nýbrž stát, tj. Česká republika. Příslušným úřadem ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 82/1998 Sb. je pak Ministerstvo zdravotnictví, do jehož působnosti činnost zdravotních pojišťoven spadá (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2632/2011). Požadavek na náhradu předmětné škody bylo tedy třeba po splnění zákonem stanovených podmínek žalovatelnosti (srov. §§ 14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb.) uplatnit vůči České republice Ministerstvu zdravotnictví.
V situaci, kdy žalovaná zdravotní pojišťovna není v řízení o náhradu škody vzniklé tvrzeným způsobem pasivně věcně legitimována a žaloba vůči ní tudíž nemůže být již z tohoto důvodu úspěšná, je řešení dovolatelem předložených právních otázek bez významu pro výsledek sporu. Takové otázky zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemohou. Nejvyšší soud vyložil v důvodech usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na náhradu nákladů v dovolacím řízení vynaložených právo, podle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu