32 Cdo 947/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 580 obč. zák.




32 Cdo 947/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Sehnala , se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, jako správce konkursní podstaty úpadkyně SILVESTR pneu, s.r.o., identifikační číslo osoby 26127776, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenicích 208, proti žalovanému S. K. , zastoupenému Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 12/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 14 Cmo 484/2010-209, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 14 Cmo 484/2010-209, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2010, č. j. 45 Cm 12/2007-133, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně SILVESTR pneu, s.r.o., identifikační číslo osoby 26127776 (dále jen úpadkyně či společnost ), domáhal podanou žalobou žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které měl podle žalobních tvrzení získat žalovaný na úkor úpadkyně jako její jednatel. Tvrdil, že žalovaný postupně vybral z účtu úpadkyně 800 000 Kč (dvě částky po 400 000 Kč), které nepoužil na úhradu závazků úpadkyně, ani je žalobci po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nepředal. Žalovaný se bránil námitkou, že výběrem celkové částky 800 000 Kč mu byla jednak vrácena půjčka, kterou poskytl úpadkyni na úhradu jejího dluhu vůči jejímu dodavateli L. Ch., a jednak šlo vůči němu ze strany úpadkyně o částečné splnění závazku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 45 Cm 12/2007-133, zamítl žalobu a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak opětovně rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. června 2009, č. j. 14 Cmo 345/2008-94, zrušil pro procesní pochybení jeho předchozí (první ve věci) zamítavý rozsudek ze dne 24. dubna 2008, č. j. 45 Cm 12/2007-69, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení žalovaný založil obranu na argumentaci, že uvedenými výběry z účtu postupně umořoval pohledávku, kterou měl za úpadkyní z titulu nezaplacené kupní ceny za prodej podniku. Soud prvního stupně posoudil jako důvodnou obranu žalovaného spočívající v tvrzeném započtení vzájemných pohledávek. Ze strany úpadkyně šlo o pohledávku za žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklou výběrem pokladní hotovosti ve výši 800 000 Kč, o níž nebylo v řízení mezi účastníky pochyb. Spornou byla mezi účastníky tvrzená pohledávka žalovaného vůči úpadkyni na zaplacení kupní ceny za prodej podniku. Její existenci vzal soud prvního stupně za prokázanou na základě zjištění, která (s ohledem na objektivní nemožnost provedení důkazu příslušnou smlouvou) učinil z výpovědi slyšené svědkyně H. N., podle níž úpadkyně evidovala na účtu č. 3651 pohledávky žalovaného včetně pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny za prodej podniku. Pakliže zákon nevyžaduje pro tvrzené jednostranné započtení dle § 580 občanského zákoníku (zrušeného zákona č. 40/1964 Sb. dále jen obč. zák. ) pouze určitou formu, lze ho podle názoru soudu prvního stupně učinit i konkludentně, v daném případě výběrem pokladní hotovosti ve výši 800 000 Kč v lednu 2005. S ohledem na existenci vzájemné pohledávky žalovaného vůči úpadkyni na zaplacení kupní ceny za prodej podniku je podle názoru soudu prvního stupně výběr pokladní hotovosti žalovaným po právu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 14 Cmo 484/2010-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 800 000 Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2006 do zaplacení a potvrdil ho ve zbytku zamítavého výroku ohledně požadavku na zaplacení 3% úroku z částky 400 000 Kč za dobu od 13. ledna 2005 do zaplacení a 3% úroku z částky 400 000 Kč za dobu od 15. ledna 2005 do 31. května 2006. Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyhověl žalobě na základě závěru, že žalovaný neprokázal existenci a výši pohledávky, kterou kompenzoval tím, že si ponechal hotovost převedenou do pokladny. Výběrem částky 800 000 Kč získal žalovaný bezdůvodné obohacení, a proto je žaloba na jeho vydání důvodná.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 23 Cdo 1184/2012-192, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoli odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nedospěl k závěru o existenci tvrzené pohledávky žalovaného vůči úpadkyni, zopakoval důkaz pouze výpisy z účtu a nikoli již výslechem svědkyně H. N., z něhož soud prvního stupně rovněž čerpal svá skutková zjištění ústící v závěr o existenci vzájemné pohledávky žalovaného vůči úpadkyni, a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu jej případně považoval za bezvýznamný.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že nepřiznal žalovanému vůči žalobci náhradu nákladů řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalovanému vůči žalobci (druhý odstavec výroku).
Po doplnění dokazování fakturou ze dne 31. prosince 1999 vystavenou žalovaným společnosti SILVESTR pneu s.r.o. na částku 6 000 000 Kč za prodej podniku podle smlouvy z téhož data, příjmovým dokladem ze dne 31. prosince 1999 a zejména výslechem svědkyně H. N. vzal odvolací soud za dostatečně zjištěné, že žalovaný prodal společnosti SILVESTR pneu s.r.o. svůj podnik za 6 000 000 Kč. V této výši poskytl uvedené společnosti půjčku, z níž mu byla kupní cena za prodej podniku zaplacena; pohledávka žalovaného z této půjčky pak byla vedena na účtu č. 3651 a postupně byla umořována podle možností společnosti. Slyšená svědkyně vysvětlila i rozdílný zůstatek pohledávky žalovaného na uvedeném účtu ke dni 2. ledna 2002 ve výši 1 010 761,60 Kč a ve výši 3 224 772 Kč ke dni 11. ledna 2004. Z její výpovědi tak odvolací soud dále zjistil, že příčinou rozdílného zůstatku na uvedeném účtu byly průběžné vklady vysokých finančních částek ze strany žalovaného, zejména na pohonné hmoty s tím, že celková výše pohledávky žalovaného vůči společnosti se měnila v závislosti na jím učiněných vkladech a výběrech.
S ohledem na prokázané opakované vklady finančních prostředků ze strany žalovaného do společnosti lze podle odvolacího soudu jen obtížně dovodit, ke kterým vkladům žalovaného do společnosti se jeho dva výběry po 400 000 Kč vztahují. I kdyby jeho pohledávka z titulu půjčky na zaplacení kupní ceny za prodej podniku již byla uhrazena, pokládá odvolací soud za relevantní to, že v době uvedených výběrů měl žalovaný pohledávky vůči společnosti z titulu jeho vkladů , čemuž nasvědčuje pohyb na uvedeném účtu. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalovaného vedená v účetnictví společnosti se tak setkala s pohledávkou společnosti na vrácení 800 000 Kč a byla způsobilá započtení. To, že žalovaný nepředložil smlouvu o prodeji podniku, není podle odvolacího soudu již rozhodující. Odvolací soud tak po doplnění dokazování včetně opakovaného výslechu svědkyně H. N., již závěru soudu prvního stupně přisvědčil, včetně jeho právního posouzení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tvrdíc, že odvolací soud se při řešení výkladu důkazní povinnosti a důkazního břemene odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na niž poukazuje. Podle dovolatele šlo o důkazní povinnost žalovaného v rámci jeho procesní obrany založené na tvrzení, že byl oprávněn si z pokladny úpadkyně vybrat žalovanou částku z důvodu, že mu úpadkyně dlužila mimo jiné z důvodu neuhrazení kupní ceny za prodej podniku. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o existenci započitatelné pohledávky žalovaného za úpadkyní, k němuž odvolací soud dospěl v situaci, kdy žalovaný nepředložil v řízení předmětnou smlouvu o prodeji podniku, pro jejíž platnost zákon obligatorně vyžaduje písemnou formu. V této souvislosti poukazuje na problematičnost věrohodnosti tvrzení žalovaného v řízení, jestliže bylo soudu známo, že žalovaný byl trestně stíhán pro rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost a pokud je žalobci známo, byl za ni i pravomocně odsouzen.
Založil-li žalovaný obranu na argumentaci o zániku pohledávky úpadkyně na vrácení žalované částky v důsledku jejího zápočtu s pohledávkou žalovaného z titulu neuhrazené kupní ceny za prodej podniku, bylo podle dovolatele v řízení rozhodující zjistit, zda žalovaný takovou smlouvu písemně uzavřel. Důkazní břemeno o tomto tvrzení leželo na žalovaném a od něj se také odvíjí zásadní otázka, zda existovala řádná pohledávka k započtení. Podle dovolatele soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., neboť vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo. Akcentuje, že žalovaný nepředložil žádný důkaz o svém tvrzení, že uzavřel smlouvu o prodeji podniku. Pokud žalovaný tuto smlouvu, pro niž zákon vyžaduje písemnou formu, nepředložil, bylo znemožněno její přezkoumání, a to ať už z hlediska její neplatnosti či neúčinnosti, kdy se jednalo o smlouvu mezi úpadkyní a jejím jediným jednatelem a společníkem, tak i z hlediska toho, zda-li byl předmětem prodeje skutečně podnik a zda byla například platně sjednána kupní cena.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky zániku pohledávek v důsledku jejich jednostranného zápočtu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady v dovolání nebyly namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud se proto v intencích právních otázek vymezených dovoláním
zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 580 obč. zák. platí, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný). Jiné (další) předpoklady (tedy ani právní kvalifikaci započítávané pohledávky) zákon pro započtení nevyžaduje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 33 Odo 283/2005, či rozsudky téhož soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, a ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010).
Základní podmínkou započtení ve smyslu § 580 obč. zák. je existence vzájemných pohledávek. Chybí-li soudu pro právní posouzení platnosti započtení prokazatelné zjištění existence pohledávek, nemůže být závěr o zániku pohledávek započtením správným právním závěrem (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Odo 720/2006).
K zániku závazku započtením nedochází automaticky, jakmile se pohledávky setkaly, ale teprve pomineme-li dohodu o započtení na základě kompenzačního projevu jednoho z účastníků adresovaného druhému účastníku. Jelikož forma pro tento právní úkon není zákonem stanovena, postačuje i ústní projev. Z jeho obsahu (byť ústního) musí být však zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce druhého účastníka (srov. již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, či jeho rozsudky ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, ze dne 24. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007, ze dne 25. července 2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 2796/2011).
Odvolací soud posoudil ve shodě se soudem prvního stupně jako důvodnou obranu žalovaného spočívající v zániku pohledávky úpadkyně za žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého výběrem pokladní hotovosti v celkové výši 800 000 Kč, k němuž došlo tvrzeným jednostranným zápočtem vzájemných pohledávek ze strany žalovaného. Za relevantní pokládal to, že v době předmětných výběrů měl žalovaný pohledávky vůči společnosti z titulu jeho vkladů , čemuž nasvědčuje pohyb na příslušném účtu v účetnictví úpadkyně. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalovaného se setkala s pohledávkou společnosti na vrácení 800 000 Kč a byla způsobilá započtení. To, že žalovaný nepředložil smlouvu o prodeji podniku, nepovažoval odvolací soud za rozhodující.
Odvolací soud při řešení otázky zániku pohledávek v důsledku jejich jednostranného zápočtu v souladu s ustanovením § 580 obč. zák. a shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nepostupoval.
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že nedostatečně posoudil jednu z podmínek zápočtu existenci pohledávky kompenzujícího (žalovaného) za úpadkyní (pohledávku na zaplacení kupní ceny za prodej podniku), pokud existenci této pohledávky dovozoval pouze z příslušné faktury a údajů v účetnictví úpadkyně, aniž zkoumal existenci (vznik) a obsah smlouvy o prodeji podniku. Samotné údaje na faktuře vyhotovené žalovaným, resp. údaje v účetnictví úpadkyně, nejsou skutečnostmi způsobilými přivodit závěr o vzniku pohledávky, natož o její existenci v době zápočtu.
Odvolací soud rovněž pominul, že dalším z předpokladů zániku pohledávek jejich vzájemným započtením je (jak se podává shora) projev kompenzujícího (při jednostranném zápočtu) směřující k započtení pohledávek, adresovaný druhému účastníku, přičemž z projevu směřujícího k započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení. Otázkami, zda, kdy, jakým způsobem a s jakým obsahem učinil žalovaný projev směřující k započtení, se odvolací soud jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval. Přisvědčil-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí závěru soudu prvního stupně včetně jeho právního posouzení, pak názor soudu prvního stupně o tom, že projev vůle směřující k započtení lze učinit konkludentně pouhým výběrem pokladní hotovosti, není správný jak s ohledem na dikci § 580 obč. zák., tak i na judikatorní praxi Nejvyššího soudu.
Za této situace nemůže závěr odvolacího soudu o zániku žalované pohledávky jednostranným započtením ze strany žalovaného obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu